Papež ve vleku dějin: Jak se Vatikán vypořádal s nástupem totalitních režimů?

Říká se, že dějiny píšou vítězové. V případě Německa po 1. světové válce to ale úplně neplatí. O vývoj dějinných událostí se totiž postaralo, i když v předchozím konfliktu skončilo v poli poražených. S poválečným uspořádáním se představitelé země rozhodně nechtěli smířit a vztahy se zeměmi střední a východní Evropy zůstávaly na bodu mrazu. Vytyčené hranice hrdé Německo velmi neochotně tolerovalo. 

Hospodářská krize vtrhla do Evropy plné politických i národnostních konfliktů. Státy se šířily dopady nezaměstnanosti a stále častěji se za viníky mizerné finanční situace označovali Židé. Pravicové proudy se radikalizovaly, totalitní režimy nabývaly na síle. Sovětskému svazu vládli bolševici, v Itálii jasně vítězil fašismus Benita Mussoliniho. Bylo jen otázkou času, kdy se podobné projevy ukážou i v centrální Evropě. V roce 1932 vyhrála volby v Německu Národněsocialistická německá dělnická strana v čele s Adolfem Hitlerem a hranice se brzo začaly přepisovat. Po zabrání Rakouska a Československa vpadl Hitler do Polska a zahájil tam nejkrvavější světový konflikt 20. století. 

Svatý stolec 

Když do Vatikánu usedl papež Pius XI., Evropa se už čtyři roky vzpamatovávala z 1. světové války. Třaskavá politická situace se ale klidným časů na hony vzdalovala. Celé období Piova pontifikátu, které skončilo v roce 1939, tak prosycovalo sílící napětí i konfrontace s nově vzniklými totalitami. Nejbližší zkušenost měl samozřejmě s italským fašismem. Zpočátku tuto diktaturu možná Vatikán podceňoval. Církev se rozhodně více děsila politického vývoje v Sovětském svazu, kde moc převzali komunisté. A skutečně téměř celou dekádu panoval mezi papežem a Benitem Mussolinim jakýsi nepsaný mír a tolerance. 

Klidné doby však netrvaly na věky a politika Adolfa Hitlera se s katolickou církví nesnesla. I Mussolini začal podezřívat církevní náboženské spolky z toho, že se příliš zapojují do politických aktivit. Více se zaměřil i na samotného papeže. Vatikán si uvědomoval, že se bude muset chtě nechtě pustit do složitého vyjednávaní – ale i obhajoby celé katolické církve. 

Hitler a církev 

Ani říšský kancléř Adolf Hitler se v počátcích svého působení nepouštěl s církví do významnějších názorových třenic a držel se v mezích ústavy. Dokonce se snažil na svou stranu přivést i německé katolíky. Mnozí si ale uvědomovali, že jen vyčkává příhodného okamžiku, kdy zaútočit. Katolická církev pro něj znamenala problém v prosazování nacionalistických a národoveckých principů. Ani katolíci však nepředstavovali tak velkou sílu. V Německu se převážná část obyvatel hlásila k protestantismu a pod římskokatolickou církev spadala pouze jedna třetina věřících. 

Oba náboženské proudy však cítily potřebu po nějakém sjednocení a nacisté toho dokázali využít. Představili velkolepý plán: sjednotit veškeré křesťanstvo pod hlavičku německé národní církve. Lákavá propaganda však neodhalila všechny plány. Nacisté hodlali postupně kult Ježíše Krista upozadit a na jeho místo umístit germánské pohanské bohy. Velkoněmecká říše s nějakým křesťanstvím příliš nepočítala. Biskupové tyto tendence rychle prohlédli a brzo vydali prohlášení, ve kterém zakazují katolíkům volit nacisty či vstupovat do NSDAP. Začal boj, který se sice vedl jen slovně, ale nechyběly v něm různé halasné manifestace. 

Říšský konkordát 

Vatikán po mnohá staletí dbal mimo jiné i o to, aby katolíci mohli v různých zemích vyznávat svou víru, aby v katolictví vychovávali a vzdělávali svoje děti. A to se dalo zajistit jedině diplomatickou cestou. Mnoho diskusí mezi Vatikánem a vládami v různých zemích tak končilo uzavírání konkordátů. Situace v Německu se pod vlivem diktátorských projevů Adolfa Hitlera pro katolíky rychle proměňovala. Když tedy Hitler Vatikánu sám nabídl podepsání konkordátu s Říší, jevilo se kladné rozhodnutí jako nejlepší tah. Nacismus byl navíc stále ještě „v plenkách“ a mnohem větším strašákem byla pro katolíky situace v komunistickém Sovětském svazu, o jehož potírání náboženství i jeho představitelů už se vědělo mnohé. 

Podepsání vzájemné dohody se ostatně hodilo i samotnému Hitlerovi. Na mezinárodním poli vzbuzovala dohoda s Vatikánem důvěru a německé katolíky alespoň na nějakou dobu dokázala uklidnit. Podepsat listinu a závazně ji dodržovat ale není to samé. Říše dohodu porušila téměř okamžitě. Rozpouštěla katolické spolky, omezovala vydávání katolických tiskovin a výuku křesťanství na školách. Jakési hodiny náboženství zůstaly, ale zabývaly se hlavně germánskými pohanskými božstvy. 

Vatikán se pouští do boje 

Situace v Německu se v průběhu 30. let stále více vyostřovala. Inteligence, novináři i katoličtí kněží byli pronásledováni a diskreditováni. Vztahy mezi katolíky a nacistickým vedením Německa se nacházely na bodu mrazu. Bylo potřeba jednat a na popud německých biskupů se do věci vložil tehdy již nemocný a zesláblý papež Pius XI. Nemohl se vměšovat do politického směřování jiného státu, měl značně omezené možnosti. Vydal proto encykliku s názvem S palčivou starostí, ve které upozorňuje na řadu porušení vzájemně podepsaného konkordátu. Tento spis se zaměřoval především na rozdíly mezi nacistickou ideologií a katolickým smýšlením. Papež v něm odsoudil zbožšťování jednoho národa a rasové povyšování. Samotné projevy antisemitismu ale explicitně neodsoudil. 

Encyklika byla výjimečně napsána v němčině, a ne v latině – to proto, aby se snadněji dostala mezi širokou veřejnost. I když ji vydali tajně, šířila se nesmírnou rychlostí. Přečetli ji v téměř 12 tisících kostelích po celé zemi a brzo se rozšířila také na území Rakouska a Československa. Nacisté zuřili a v projevu ministra propagandy Goebbelse padla na adresu Vatikánu řada výhrůžek. Mnohé z nich navíc režim směrem ke katolickým duchovním i zrealizoval. 

Pius XII. 

V roce 1939 zemřel papež Pius XI. a na jeho místo nastoupil sekretář Eugenio Pacelli. Tato volba nikoho nepřekvapila a očekávalo se, že nový papež se vydá ve šlépějích svého předchůdce. Pius XII. se hned od počátku snažil působit coby mediátor především na politické scéně. Snažil se co nejdéle udržet mezinárodní mír – a to co nejmírnější cestou, bez nadměrné kritiky totalitního režimu a s důrazem na udržení dialogu. 

Obracel se na své podřízené nejen ve státech Evropy, ale i v USA. Ještě poslední srpnový den roku 1939 vyzval Polsko a Německo ke vzájemné dohodě a k udržení míru v Evropě. Následující den začala napadením Polska II. světová válka. Do Vatikánu se brzy dostaly informace o zabíjení a věznění nejen židovského obyvatelstva. Cílem teroru se stali také duchovní, uzavíraly se kostely, docházelo ke znásilňování řádových sester a dalším zvěrstvům. A papež? Z obavy, aby protivníka ještě více neprovokoval, raději mlčel a veškeré snahy upínal k ochraně Itálie a Vatikánu. 

Nicméně zcela nečinně se nechoval. Podstatnou část energie věnoval obnově diplomatických vztahů s Bílým domem a s dalšími spojenci. Kromě toho se aktivně zapojoval do špionážních aktivit pro tajné služby. Angažoval se i na poli humanitární pomoci. Vatikán podporoval emigranty, organizoval charitativní sbírky a zakládal organizace po vyhledávání pohřešovaných. 

Nacisté se řítili Evropu jako lavina a napadených států stále přibývalo. Papež těchto okolností litoval, ale nikdy se otevřeně nepostavil proti hlavním viníkům. Ba naopak – intenzivně se snažil vyjednávat s Mussolinim a přesvědčit ho, aby se Itálie do války nezapojovala. To se mu dařilo až do poloviny roku 1940. Poté už se Svatý otec musel cítit spíš jako rukojmí. Jeho komunikace s okolím byla výrazně omezena a ostré kritiky se mu dostávalo nejen od fašistických a nacistických pohlavárů, ale i od zástupců spojeneckých států. 

Dvě zla 

Nesouhlasným postojem vůči bolševickému Rusku se Vatikán nikdy příliš netajil. Komunismus už dlouhá léta před válkou fungoval jako velký strašák na většinu věřících. Jakmile ale Hitler vtrhl i do Sovětského svazu, bylo potřeba názor pozměnit. K celé situaci se koneckonců musely postavit i Spojené státy. I tamější obyvatelé považovali podporování Sovětského svazu za nepřijatelné. Společnost se ocitla ve zvláštním dilematu. Nacistické Německo se jevilo jako jednoznačný nepřítel, ale podporu komunismu v Rusku odsoudil ve své encyklice už Pius XI. Co teď? 

Americký prezident Roosevelt potřeboval na svou stranu katolíky, ti ale záviseli na rozhodnutí papeže. Jak z toho ven? Opět diplomaticky. Po řadě jednání papež souhlasil s novým výkladem encykliky svého předchůdce. Americkým katolíkům tak doporučil, aby odlišovali ateistický styl ruských komunistů od života běžného ruského lidu. A nebezpečí nacismu v Evropě bylo označeno za mnohem palčivější než komunismus v Rusku. Až po tomto papežově prohlášení se americký prezident odhodlal nabídnout pomoci Stalinovi v boji proti Hitlerovi. 

Vlna kritiky 

Těžko dnes soudit, zda nestrannost a mírný přístup k činům nacistů a fašistů za druhé světové války představovaly dobrou strategii. Na hlavu papeže Pia XII. se totiž po válce snesly výčitky a obviňování z nečinného přihlížení. Vytýkali mu, že se dostatečně nezastal perzekvovaných duchovních, nikdy se jasně nevymezil proti rasové politice a veřejně ani neodsoudil hrůzy holocaustu. Ty nejpřísnější hlasy dokonce mluví o skrytém antisemitismu a obdivu ke všemu německému. Nicméně ihned po vzniku Izraele adresoval její první izraelský prezident Chajim Weizmann přímo do Vatikánu poděkování za bezmeznou podporu všem židovským obyvatelům.