Panslovan Kramář: Proč chtěl český politik dosadit do Československa ruského cara?

V době vypuknutí první světové války měl za sebou český národ několik desetiletí bouřlivého politického, ekonomického, sociálního i kulturního vývoje. Postupně vznikla řada českých politických stran, v jejichž řadách získávali první zkušenosti mnozí politikové působící i za první republiky.

Roku 1907 se mužští voliči dočkali všeobecného volebního práva do poslanecké sněmovny Říšské rady ve Vídni. Do politiky zasahovala i vrstva průmyslníků, obchodníků a finančníků, stejně tak jako spisovatelé, novináři a umělci. Mnohým z nich už před válkou stávající poměry nevyhovovaly, vadil jim přílišný vídeňský centralismus a privilegované postavení Němců v českých zemích. Uvažovali proto, jakým způsobem situaci změnit. 

Východní sen

Mezi českými politiky se našli tací, kteří zastávali radikální názory a rádi by viděli úplnou změnu situace. Patřil k nim i poslanec říšské rady a českého zemského sněmu Karel Kramář. Vždy se vyznačoval obdivem k carské říši a sňatek s bohatou Ruskou Naděždou Nikolajevnou Abrikosovou v něm tento nekritický obdiv jen prohloubil.

Jako řada jiných politiků a intelektuálů té doby zastával názor, že smyslem a cílem všeho je národ tvořený skupinou lidí mluvících stejným jazykem. Jelikož je ale český národ utiskován a utlačován, potřebuje nějakou oporu. Tu podle Kramáře mohlo zajistit pouze Rusko jakožto dostatečně silná mocnost, jejíž obyvatelé používají příbuzný jazyk. Právě slovanské národy měly mít podle těchto představ obdobného ducha a charakter, stejně jako politickou budoucnost. 

Kramář proto v květnu 1914, tedy ještě před vypuknutím války, vytvořil návrh ústavy jednotné Slovanské říše, kterou mělo tvořit carské Rusko společně s Polskem, českými zeměmi, Bulharskem, Srbskem a Černou Horou. V čele říše měla stát hlava ruského panovnického rodu Romanovců jakožto „císař všech Slovanů a celé Rusi“, jenž by se honosil i tituly car český a polský. Disponoval by velkými pravomocemi v podstatě autokratického panovníka.

V Čechách by měl císař svého náměstka jakožto šéfa občanské správy. Podle náměstkova návrhu by jmenoval ministerského předsedu, další ministry a předsedy nejvyšších soudů. Hlavním zastupitelským orgánem se měla stát podle Kramářových představ Říšská rada tvořená ze zástupců všech zemí, jejichž většina v podobě pětadvaceti členů by byla ruské národnosti. Rozložení zbývajících křesel si představoval tak, že v radě bude zasedat jenom pět Poláků, po čtyřech Češích a Srbech, tři Bulhaři a jeden Černohorec.  

Nová územní podoba

Aby Kramář Čechům příslušnost ke Slovanské říši co nejvíc „osladil“, mělo se jim dostat velkých územních zisků. Jednak by území českého carství zahrnovalo oblasti západních částí Rakouského Slezska, dále „jihozápadního pohraničí Pruského Slezska, kde se ještě zachoval český živel (hrabství Kladské aj.), země srbsko-lužické ve východním Sasku a pruských okresů přiléhajících na severu, slovanských území severního Uherska, jejichž jižní hranice jde po středním Dunaji od Bratislavy k Vyšehradu pod Budapeští a dále po přímé linii na východ k hranici Uherské Rusi a Západní Haliče.“ Obyvatelstvo tak mělo podle Kramáře tvořit „15 miliónů, z nichž je 10 miliónů Čechoslováků, 1,5 miliónu pomaďarštěných Slováků a poněmčených Čechů, schopných znovu přihlásit se ke svému plemeni, 3 milióny Němců a asi půl miliónu Židů.“ Ve všech neruských zemích říše se měla povinně vyučovat ruština a z celého plánu byla jasně patrná ruská převaha nad ostatními národy tohoto státního útvaru.

TIP: Třikrát co by kdyby: Jak mohla vypadat alternativní historie Československa

Naštěstí se Kramářovy myšlenky neuskutečnily, i když se spasitelských vizí hraničících s fanatismem v podobě vše zachraňujícího Ruska nikdy nevzdal. Ještě dlouho po skončení první světové války proto vyzýval k podniknutí velkého válečného tažení proti bezbožnému bolševickému režimu a k záchraně svaté Rusi. Jenže k jeho zlosti jej nikdo neposlouchal a sám Kramář po válce jenom krátce držel v letech 1918-1919 funkci ministerského předsedy, načež už žádný významný post nezastával. Jako věčný kritik Hradu a zahraniční politiky Edvarda Beneše se pak stával terčem různých vtipů a zemřel zahořklý v květnu 1937.