Panovník v první linii: Bitva u českého Kolína přinesla Prusku nečekanou porážku

Proč se vůbec u Kolína válčilo? O toto středočeské město samozřejmě nešlo. Bojovalo se vlastně o Prahu, Slezsko a mocenské vztahy v Evropě. O sedmileté válce se píše jako o prvním konfliktu, který měl opravdu světovou povahu. Do hry vstupovala i otázka ovládnutí námořních tras či osud kolonií. 

Sedmiletá válka, jejíž důležitou součástí se stala i bitva u Kolína, měla poměrně dlouhou předehru, která zahrnovala léta sporů, konfliktů, diplomatických jednání a intrik. Začalo to všechno v době, kdy na trůn usedala Marie Terezie. Ambiciózní Prusko cítilo šanci a vrhlo se do Slezska, jehož surovinové bohatství slibovalo tučnou kořist. Agresor uspěl a Rakousku nezbývalo než ustoupit a Slezska se vzdát. Panovnice to ale nehodlala nechat jen tak. Připravovala odvetu. Získat zpět ztracená území dokonce považovala za jeden z hlavních cílů své politiky. Vyústilo to do další války s Pruskem, která přinesla i kolínský masakr. 

Kdo si začal? 

Jak to tak u válek bývá, nebojuje se jen o to, kdo zvítězí, ale obě strany se také snažily obviňovat soupeře z toho, že konflikt zavinil. Kdo to tedy doopravdy způsobil? V případě sedmileté války je odpověď opravdu složitá. Historici se dodnes v názorech podstatně liší. Alespoň na základních faktech se ale shodnou. 

Rakousko mělo Prusku co oplácet a toužilo po tom, aby znovu získalo Slezsko a Kladsko. Potřebovalo k tomu ale silné spojence. A tak se hrabě Václav Antonín Kounic chopil zdánlivě beznadějných jednání, aby spojil pradávné rivaly – Rakousko a Francii. Povedlo se. To pochopitelně představovalo pro Prusko vážnou hrozbu. Pruští diplomaté proto nelenili a i oni se mohli pochlubit mocnými spojenci: Velkou Británií a Ruskem. Pruský panovník Fridrich II. se rozhodl na nic nečekat a převzít strategicky výhodnou iniciativu. Než aby se nechal napadnout a snášel boje na vlastním území, vrhl se na rakouského spojence – Sasko. Válka začala. Nečekaně brzy. 

Na Prahu! 

Konflikt se záhy přenesl na území Čech a pruská vojska po několika těžkých střetech oblehla samotnou Prahu. Situace Pražanů se o to víc komplikovala, že ve městě se kromě obyvatel ukryly i desetitisíce vojáků, kteří před Prusy prchli 6. května 1757 po prohrané bitvě u Štěrbohol. Prusové už si mnuli ruce, jak metropoli vyhladoví. To by se asi také brzy stalo, ale situace se vyvinula jinak. Útočníci jednak nabyli nesprávného dojmu, že Pražané mají více zásob, než kolika ve skutečnosti disponovali, ale především se schylovalo k další krvavé řeži. Směrem ku Praze postupovaly z východních Čech rakouské síly vedené polním maršálem Leopoldem Josefem Mariou hrabětem von Daun. 

Fridrich II. nechal prozatím Prahu stranou a s velkou částí svých mužů se rozhodl vyjít nepříteli vstříc. Nehnal se přitom v ústrety velké rozhodující bitvě, spíš hodlal bránit tomu, aby se Rakušané dostali k Praze. Ti však postupovali razantněji, než pruský panovník čekal. Srážce se nedalo vyhnout a šlo o to, vybrat pro ni vhodné místo. Každý ze soupeřů se snažil získat lepší pozice. Fridrich II. se stáhl zpět. Bylo totiž jasné, že bude potřebovat posily z řad pražských obléhatelů. A právě to, že se vzdálil poměrně daleko od zbytku svých sil, hodnotili později historikové jako jeho velikou strategickou chybu. 

Velel osobně 

Při pohledu na bojující strany nás lidově řečeno praští do očí zásadní rozdíl. Marie Terezie zůstávala z celkem pochopitelných důvodů v bezpečí a na válku měla profesionály, kteří obstarali velení bez její přímé účasti. To Fridrich II. se vžil do role vojevůdce se vším všudy. Putoval se svým vojskem, kterému osobně velel. 

Pro morálku mužstva to obvykle bývá výhoda. Jak ale z dějin víme, panovníci nebývají nejlepšími vojenskými profesionály. Nejeden ambiciózní potentát prohrál svým generálům válku tím, že jim fušoval do řemesla. Do jisté míry se to stalo i jinak velitelsky zdatnému Fridrichu II. u Kolína. Část jeho vojáků si to alespoň myslela a rozepře či jízlivé poznámky na panovníkovu adresu se nám v pramenech dokonce dochovaly dodnes. Nakonec docházelo i k útěkům pruských vojáků z bojiště. Co se stalo? 

Osudné chyby 

Za jednu z největších chyb Prusů se označuje to, co bývá častou příčinou porážek favoritů ve sportovních utkáních. Podcenili protivníka. Měli za sebou válečné úspěchy z doby minulé i z posledních dní. Asi čekali, že se historie bude opakovat. Už první střety obou armád v této válce však ukázaly, že Rakušané jsou tentokrát dobře připravení a mají i vysokou morálku a odhodlání. Fridrich II. nevěděl přesně o všech silách nepřítele a už vůbec ne, jaké vlastně zaujal pozice. 

Rakouskému velení také patrně pomohla skvělá znalost terénu. Právě v oblastech, kde se schylovalo k důležité bitvě celé války, totiž v minulosti pořádali cvičení. Vraceli se tedy na známá místa – na rozdíl od Prusů, kterým detailní geografická znalost chyběla. Musíme si uvědomit, že přesné mapy, jakými generální štáby disponují dnes, neexistovaly. Mnohdy musel stačit rukou nakreslený plánek. Například o dnes samozřejmých vrstevnicích nemohla být ani řeč. 

Vojska proto běžně spíš než na mapy spoléhala na průvodce, který je měl cizí krajinou provést. Kdy a kde se odehraje bitva a kam kdy poslat vojáky, o tom však rozhodovalo přímo velení. A Fridrich II. se hodlal ukázat. Zvykl si ostatně, že má hlavní slovo. Ve své zemi řídil tento nevysoký, asi jen 165 cm měřící monarcha vše: od domácích záležitostí přes zahraniční politiku až k armádě. Taková koncentrace moci se už v 18. století rozhodně nevídala běžně. 

Unavení 

Ten den bylo dost horko. Vojáci padali únavou a žízní. Zvlášť když je předtím Fridrich II. řečený „starý Fritz“ nechal pochodovat celou noc, aby oddálil střet s nepřítelem na vhodnou dobu a našel strategičtější pozice. Prusové tak svým způsobem prohrávali už na začátku. Na Fridrichovu obhajobu nutno říct, že takové pochodové manévry před bitvou patřily v té době k zcela normální praxi. Šlo o základ tehdejší vojenské taktiky. 

Krvavé divadlo u Kolína, které se odehrálo 18. června, trvalo až do večera. Štěstěna se přikláněla na různých úsecích boje na tu či onu stranu. Fridrich si už myslel, že může slavit další triumf, ale karta se obrátila. Jeho útok na nepřítele, který zaujal strategicky výhodné pozice, fatálně selhal. Nakonec zůstalo na zemi ležet asi 14 tisíc mrtvých Prusů. Strašlivé číslo i pro otrlého vojáka. O porážce se nedalo pochybovat a nezbývalo než ustoupit. Nepomohlo ani to, že se Fridrich II. během bitvy osobně vrhl v čele svých vojsk na zteč. Snad doufal, že tím všechny strhne, probudí bojového ducha a zvýší ochotu svých mužů obětovat se pro vítězství.

Opak byl ale pravdou. Když vojáci viděli, do jakého nebezpečí je jejich panovník žene, dostali rozum a jednoduše utekli. Traduje se, že on sám si toho nejprve ani nevšiml a jeho pobočník ho musel upozornit, že zůstal osamocen. Údajně tehdy opuštěný vladař vykřikl: „Vy psi, to chcete žít věčně?“ Odpověď prý byla stručná. Kdosi z vojáků měl zvolat cosi v tom smyslu, že za pár grošů toho pro tenhle den už bylo dost. 

Oběti 

Smrt byla pro mnoho Prusů ještě blíž, než si toho dne ráno mohli myslet. Velkou vinu na tom neslo dělostřelectvo, které se v těchto letech stávalo zásadní silou všech armád. Oběti kolínské řeže dodnes připomíná památník z roku 1898 postavený na takzvaných švédských šancích u Křečhoře, kde zuřily možná ty nejkrvavější boje toho dne. 

Fridrich II. musel s úšklebkem skousnout první porážku, přestože na začátku války sršel sebevědomím, zatímco ve Vídni panovaly spíš obavy. Pruský panovník opustil bitvu, aniž někomu předal velení! Z Čech se nakonec stáhl. Rakouské vojsko postupovalo a nechalo za sebou například vypálenou Žitavu. Marie Terezie projevila alespoň trochu ženského soucitu a zničenému lužickému sídlu poskytla finanční pomoc. 

Tuhle etapu války Rakousko vyhrálo. Nakonec ale ani ve Vídni tak úplně neslavili. Bojovalo se dlouhých sedm let, než se roku 1763 svářící koalice odhodlaly k uzavření míru. Bilance? Jen na evropských bojištích zůstalo asi půl milionu padlých – nejvíce Prusů. I civilní oběti se počítaly ve statisících. Slezsko zůstalo i nadále Prusku. Británie vyšla z války jako námořní a průmyslová velmoc. Rakousko se naopak těžce zadlužilo. A nejen ono. 

Brutální dětství 

Při četbě učebnic dějepisu v nás Fridrich II. moc sympatií nevzbudí. Cynický dobyvatel proslul názory, že když se objeví příležitost, nemá mocnost váhat vrhnout se na zemi, která se jí nabízí. Nějaké zdůvodnění ospravedlňující válku se prý vždycky najde. Projevoval se jako velký militarista, který si nenechal ujít příležitost osobně velet. Proto nás možná překvapí, že měl i jiné zájmy. 

Dopisoval si s filozofem Voltairem a hrál na flétnu. Ačkoliv proslul svým nemilosrdným vedením bitev a nebral moc ohledů na vojáky, lov naopak nesnášel. Paradox? Ano. Život tohoto muže jich byl plný. V mládí to vypadalo, že nepůjde o drsného válečníka, ale o svobodomyslného intelektuála, který se s trochu romantickými představami o životě vzepře vlastnímu otci.

Fridrich Vilém I. byl totiž veliký hrubián a zřejmě neváhal vztáhnout ruku na vlastní královskou choť Žofii Doroteu. Stejně despoticky vystupoval i vůči vlastnímu synovi. Mladý Fridrich se rozhodl utéct z domu a učinil tak společně se svým věrným přítelem Hansem Hermannem von Katte. Byli však dopadeni a čekal je soud.

TIP: Slavný voják neslavných válek: Laudon patřil k největším válečníkům císařství

Von Katte dostal doživotí. Rozzlobený Fridrich Vilém zpřísnil trest a poslal synova přítele na smrt. A Fridricha přinutil, aby se díval na popravu, kterou vlastně sám zavinil. Celoživotní nenávist však otce se synem nerozdělila a v dospělosti Fridrich nakonec následoval odkaz svého otce. Stal se panovníkem, který v okolních zemích budil obavy. Jak se ukázalo, nebyly liché.