PaK 40 vs. ZiS-3 (1): Nejlepší střední protitankové kanóny

Speciální protitankové kanóny se zrodily nedlouho před druhou světovou válkou vlastně coby reakce na nové typy tanků, jelikož stále více lidí chápalo, že obrněná technika v blížícím se konfliktu sehraje zásadní roli. Stejně jako samotné tanky prodělaly i kanóny určené k boji proti nim bouřlivý vývoj, díky němuž se dramaticky zvětšila jejich ráže, dostřel, přesnost a ničivý účinek na cíl.

Současně se však projevila jejich malá odolnost a nízká pohyblivost, což se potvrdilo zejména při útočných operacích. Následoval tak prudký rozvoj kategorie samohybných protitankových kanónů, resp. stíhačů tanků, které ale mnohdy používaly verze původně tažených zbraní, mezi které patřil také německý 75mm PaK 40 a sovětský 76,2mm ZiS-3.

Odpověď na sovětské tanky

S kvalitativní a kvantitativní silou německých tanků na počátku druhé světové války zajímavě kontrastovala poměrně nízká úroveň protitankového dělostřelectva. Wehrmacht používal děla převážně ráže 37 mm, která byla účinnou protipancéřovou zbraní v polovině 30. let, ovšem na začátku 40. let rychle ztrácela na efektivitě. To se dramaticky projevilo po invazi do SSSR, když se 37mm děla ukázala proti většině sovětských obrněnců jako zcela neúčinná.

Naštěstí pro německou armádu se už ale rodilo řešení, protože značka Rheinmetall od roku 1939 pracovala na zcela novém 75mm kanónu. Zpočátku tento projekt neměl velkou prioritu, ale vysoká odolnost sovětských tanků znamenala prudkou akceleraci jeho vývoje, a tak se již v listopadu 1941 objevily první předsériové kusy nové zbraně, která dostala název 7,5 cm Panzer-abwehrkanone 40, zkráceně prostě PaK 40. Na počátku roku 1942 se rozběhla sériová výroba a do konce války armáda dostala přes 23 500 exemplářů této zbraně.

Navíc bylo postaveno dalších asi 6 000 kusů, jež se instalovaly do stíhačů tanků. Ve své základní formě představoval PaK 40 konvenčně pojatý protitankový kanón, jenž se vzhledem dosti podobal předchozí 50mm zbrani PaK 38. Na rozdíl od svého předchůdce, jenž rozsáhle využíval hliník (do budoucna se předpokládal nedostatek této strategické suroviny), byl PaK 40 vyroben primárně z oceli. To sice znamenalo vyšší hmotnost, ale i tak se s ním vojákům manipulovalo vcelku dobře.

Hlaveň s délkou 46 ráží měla typickou úsťovou brzdu, závěr tvořil klasický horizontálně klouzající blok. Ochranu obsluhy zabezpečoval nízký a zároveň silný pancéřový štít. S postupem války došlo v konstrukci k několika technologickým změnám, jež neovlivňovaly výkony, ale značně zjednodušily a zlevnily sériovou produkci kanónu.

Změna protitankové taktiky

Děla PaK 40 se dočkala prvního rozsáhlejšího bojového nasazení při ofenzivě Wehrmachtu na jaře 1942 a velmi rychle si získala skvělou pověst. Němečtí dělostřelci považovali tento kanón nejen za nejlepší protitankovou zbraň, ale také za výborné univerzální polní dělo.

S kvalitními protipancéřovými granáty (ideálně s wolframovým jádrem) dovedl PaK 40 likvidovat všechny tanky západních Spojenců i naprostou většinu obrněnců z arzenálu Rudé armády, nedokázal si poradit jen s čelním pancéřováním nejtěžších sovětských tanků série IS. Vedle tří typů munice proti tankům (granát jádrový, podkaliberní a kumulativní) se běžně používal též tříštivo-trhavý granát, díky kterému mohl PaK 40 působit i jako víceúčelová podpůrná zbraň.

Jeho využití ve funkci univerzálního polního děla došlo tak daleko, že se část zhotovených kanónů instalovala na lafety houfnic, čímž vznikla varianta označená 7,5 cm Feldkanone 40, z nichž se formovaly dělostřelecké jednotky vybavené pouze tímto typem zbraně. Primárním úkolem ale samozřejmě zůstávalo využití proti tankům protivníka. Za tímto účelem německá armáda v rámci divizí formovala oddíly „lovců tanků“.

PaK 40

• Ráže munice: 75 mm
• Délka hlavně: 2,46 m
• Celková délka zbraně: 6,19 m
• Přepravní hmotnoSt: 1 500 kg
• Bojová hmotnoSt: 1 425 kg
• Max. úsťová rychlost: 930 m/s max.
• Přímý dostřel: 1 800 m max.
• Nepřímý dostřel: 7 680 m

Pokud jde o metodu nasazení, Němci zpočátku preferovali střelbu na co největší vzdálenost (přes 1 000 m), aby „rozbili“ nepřátelské obrněné formace, avšak postupně se tato doktrína změnila: obsluhy dobře ukrytých a maskovaných protitankových kanónů nechávaly nepřátelské tanky, aby se přiblížily na krátkou vzdálenost, a větší počet kanónů pak současně spustil palbu.

Je zřejmé, že pozdější přístup kladl velké nároky na psychiku obsluhy, která musela čekat až do poslední chvíle. Jisté ale je, že se kanóny PaK 40 osvědčily při obou způsobech nasazení. Montovaly se též na samohybné platformy (na prvním místě šlo o stíhače tanků řady Marder) a jistě stojí za zmínku, že ještě řadu let po válce sloužily v několika zemích včetně Československa.

Dokončení příště