Otroci třetí říše: Co se dělo v pobočných koncentračních táborech?

Za nacistické okupace fungovalo na území protektorátu 38 dnes víceméně neznámých poboček koncentračních táborů Flossenbürg, Gross–Rosen a Osvětim

07.09.2018 - Václav Kaška



Nacisté využívali miliony dělníků z obsazených částí Evropy. Průmyslové podniky či stavební firmy, jimž chronicky chyběly pracovní síly nasazené na frontách a bojující za „novou Evropu“, těžily z otrocké práce nuceně nasazených, válečných zajatců i vězňů koncentračních táborů. Na konci války živořilo v pobočných koncentračních táborech (KT) v říšské župě Sudety a protektorátu na 25 000 vězňů, kteří hloubili štoly, byli nasazováni v leteckém průmyslu, elektropodnicích nebo stavěli a udržovali stavby patřící Zbraním SS.

Většina výrobních pobočných KT a stavebních komand měla 500 až 1000 vězňů. K nejmenším patřil „soukromý tábor“ vdovy po Reinhardu Heydrichovi Liny v Panenských Břežanech, který měl kolem deseti vězňů. Naopak práci až 9 000 mužů spolkl podzemní projekt Richard u Litoměřic, kam se od roku 1944 měla postupně ukrýt před spojeneckým bombardováním výroba tankových motorů akciové společnosti Auto Union a kyseliny wolframové firmy Osram. 

Systém vykořisťování

Za okupací Československa stály vedle geopolitických hlavně hospodářské zájmy třetí říše. Průmysl v Sudetech i protektorátu měl na plné obrátky vyrábět pro Německo a vězni koncentračních táborů se stali vyhledávanou náhradou za chybějící pracovní síly. Jestliže na území dnešní České republiky za války nefungoval žádný kmenový KT, tak hlavně v posledním roce války vzniklo nejméně 18 pobočných KT pod správou KT Flossenbürg ležícím v Bavorsku, 17 pod správou KT Gross-Rosen ležícím v Dolním Slezsku a 3 malé osvětimské tábory. Kromě čtyř byly všechny umístěny v Sudetech, protože státní ministr pro Čechy a Moravu K. H. Frank (1898–1946) se obával přílivu cizích dělníků a vězňů z koncentráků do protektorátu

Otrockou práci vězňů využívaly zprvu jen podniky SS, ale nejpozději od roku 1944 také soukromé firmy s větší či menší podporou nacistického státu. Jejich vlastníci a manažeři zřizovali v „protileteckém krytu říše“ dceřiné firmy zaměřené hlavně na zbrojní výrobu. Vznikaly například v areálech textilek, zastaralých a postižených hospodářskou krizí, či v objektech zabavených během takzvané arizace židovským majitelům. Právě v blízkosti takových fabrik byly narychlo zřizovány dřevěné baráky obehnané ostnatým drátem se strážními věžemi, ale někde vězni přespávali přímo v prázdných patrech továren či v různých stodolách.    

Dřina do úmoru

Transporty do pobočných KT byly sestavovány podle kritérií SS i požadavků firem. Důležité byly kvalifikace, šikovnost a zdraví vězňů, které si přijížděli vybrat pracovníci podniků. Například selekce pro koncern Siemens, průkopníka v nasazování vězňů KT, probíhaly před celými nastoupenými bloky vězňů s napřaženýma rukama, které se nesměly třást, musely mít suchou kůži a štíhlé prsty. „A po této prohlídce si vybíral. Byl to nějaký inženýr a vybíral, jako se vybírá dobytek na dobytčím trhu,“ vzpomínala vězeňkyně tábora Svatava Mathilde Brini. Pak „lidi od Siemense“ nechávali vězně na zkoušku ohýbat tvary z drátů. 

Otrocká práce v koncentračních táborech byla vždy základní součástí života vězňů. Ostatně kmenové tábory Flossenbürg (1938) i Gross-Rosen (1941) vznikly u lomů žuly. Ve zprávách přeživších se objevují podobné popisy běžného pracovního dne: „V půl čtvrté vstávat, 2 hodiny šikany, rány, apel. Černá káva (žádný chléb), v 6 hodin začátek provozu. Ve 12 hodin poledne. 1 litr vodnaté polévky, v zimě ve stoje v chladu a sněhu, mimo baráky. V 1 hodinu začátek provozu, do 7 hodin. Pak v táboře zase 2 hodiny apel, štvaní, rány.“ Esesáci prací terorizovali vězně, například v Litoměřicích museli tahat těžké balvany, i když byla k dispozici úzkokolejná dráha.

Ovšem od září 1942 si vězně začaly od SS pronajímat i firmy za poplatek od 3 do 6 marek za den. Ty zajímala vysoká produktivita při co možná nejnižších nákladech. Většinou šlo o monotónní a náročnou pásovou výrobu, ovšem oproti peklu vyhlazovacích táborů ji mnozí vnímali jako vysvobození.

„Mým úkolem bylo krmit stroj páskem mědi a ve správném momentě šlápnout na pedál (…) na něj jsem těžko dosáhla a měla jsem neustále strach, že si ostrou hranu stroje pustím na prsty. (…) Měla jsem stroj ráda, měl status a udržel mě,“ vzpomínala Anna Ornstein, maďarská židovka, která přežila v létě 1944 selekci v Osvětimi a až do 8. května 1945 pracovala v Poříčí nedaleko Trutnova v závodě AEG. V posledních týdnech války výroba zadrhávala v důsledku nedostatku materiálu a vězni pobočných KT byli posíláni kopat protitankové zákopy.

Boj s hladem

Barákové tábory se nacházely v obydlených oblastech, a proto například velitel komanda SS Trutnov nařídil v září 1944 firmám, aby „jako ochranu před nahlížením zvenčí použily rákosové, slaměné rohože a zástěny podobného druhu“.  Spalo se na dvou nebo třípatrových kavalcích, když byl tábor přeplněný, museli se o jeden kavalec dělit dva vězni. Neustálý hlad přiváděl vězně na okraj zoufalství. Slovinec z pobočného KT v Litoměřicích vzpomínal, jak jednou při čekání na apel jeden z vězňů „vyzvracel sotva snědenou ječmennou břečku. Někdo z jeho blízkosti se jako pes vrhnul na vyndanou masu a ty kousky snědl. Mne popadl takový odpor, že jsem také sám začal zvracet. Dotyčný se sehnul ještě proti mně a lízal tekutinu na zemi.“ 

V táborech obvykle scházely prádelny, a ačkoliv bylo vězňům jednou za měsíc povoleno, aby se umyli, a byli odvšiveni, vrátili jim zase jejich zavšivené vězeňské oblečení z vlněné trhaniny nebo buničiny. Vši, přenašečky smrtelného skvrnitého tyfu, se šířily i proto, že pro nedostatek přikrývek museli spát v šatech. Zejména vězeňkyně se snažily proti zavšivení bojovat, „uprostřed noci se myly ledovou vodou a navzájem si vybíraly z vlasů a kůže vši,“ líčila jedna žena v Žacléři.

Likvidace prací?

Od roku 1943 mohli vězni vzhledem k nedostatku teplého oblečení nosit pod oděvem noviny, či třeba prázdné pytle od cementu. Ani to samozřejmě nestačilo a nedostatečné oblečení, hlad a zavšivení vedlo k nemocem a smrti. Náklady na nemocné musely nést firmy, a tak v menších pobočných KT marodky nebývaly. Ostatně vězni se jich spíš báli, hrozila tam nebezpečí dalších infekcí a probíhaly v nich selekce. Těžce nemocné vězně v Jablonci usmrcoval lékař SS injekcemi. V táborech Chrastava I a II byl podle pamětníků po evakuaci Osvětimi v lednu 1945 selekcím přítomen pověstný lékař Josef Mengele.

Životní a pracovní podmínky vězňů byly kruté, ale lišily se tábor od tábora, což se odráželo i na úmrtnosti vězňů. Nejvyšší panovala obvykle u stavebních komand a v táborech, kde vypukla tyfová epidemie. Židovky z Osvětimi však deportaci do tábora v Chrastavě popisovaly jako velké štěstí: „V každém baráku bylo 5 místností. V každé místnosti 30 osob, každý spal sám; měly jsme slamník, polštář, přikrývku, misku a lžíci na jídlo – krátce řečeno ráj.“ „Opotřebovaní“ a nemocní vězni z pobočných KT byli posíláni na smrt do kmenových táborů, jiní umírali vyčerpáním při hloubení štol. Další zahynuli na pochodech smrti v posledních měsících války.

Dozorci a okolí

Personál pobočných KT tvořili v první řadě němečtí příslušníci SS, kteří měli na svědomí vraždy, bití i rozličné týrání, třeba stání s bramborem v ústech. Velitelé bývali často vyměňováni, nezvládali totiž svou funkci, okrádali například vězně nebo měli sexuální vztahy s vězenkyněmi. Nedostatek mužů zapříčinil růst role dozorkyň SS, a několik menších pobočných KT dokonce nemělo vůbec žádné muže jako stráže. SS dávala přednost mladým, svobodným a bezdětným ženám, například v táboře v Holýšově jim bylo v průměru 25 let.

TIP: Cyklon B z Kolína: Smrtící jed se vyráběl i v Československu

Německá propaganda udržovala místní obyvatelstvo ve víře, že vězňové KT jsou kriminálníci a rozdmýchávala strach z jejich útěků. Když měly například do Brněnce přijet první transporty z KT Gross Rosen a Osvětim, kde je ve své, nutno dodat, že arizované, továrně na munici chtěl zaměstnat známý zachránce Židů Oskar Schindler, varovaly vyhlášky občany před příjezdem zločinců. Někde místní lidé nechávali na cestě mezi táborem a továrnou jídlo, jinde je však civilní dělníci a dělnice považovali za vrahy a různě je šikanovali. 

Život po válce

Němci vytvořili propracovaný a výkonný systém vykořisťování vězňů z pobočných KT, po němž po válce nezbylo mnoho dokladů. Barákové tábory byly strženy, některé dozorce postavili před poválečné soudy, ale mnoho jich spravedlnosti uniklo. Stopy této zapomenuté válečné historie ve společnosti přesto zůstaly. Když se totiž polské Židovky po příjezdu domů dozvěděly, že často všichni příbuzní skončili v plynových komorách, a navíc byly konfrontovány s polským antisemitismem, rozhodly se mnohé pro návrat do Československa.

  • Zdroj textu

    Tajemství české minulosti

  • Zdroj fotografií

    Archiv redakce


Další články v sekci