Otec vlasti a pogromů: Krutosti vůči židům se nevyhýbal ani Karel IV.

I na středověké poměry nakládal Karel IV. s židy velmi nevybíravě. Jejich pronásledování bylo sice v říši již od 13. století běžné, ale za vlády slavného císaře a českého krále se staly pogromy prostředkem vypočítavosti, který využívali jak panovníci, tak města. Už při nástupu na trůn si Karel IV. upevnil moc tím, že výměnou za uznání císařem věnoval v červnu 1349 Ludvíku Braniborskému v Norimberku „tři nejlepší domy židů […] brzy potom, až oni samotní budou pobiti“ – což městská správa správně pochopila jako rozsudek smrti nad původními majiteli nemovitostí.

Zbaveni viny

Budoucímu císaři se zmíněný postup zalíbil, a v říjnu 1349 tak norimberskou radu zbavil povinnosti stíhat viníky a vyplácet odškodnění v případě, že „budou židé poškozeni proti vůli města“. Hodlal tím vyvolat pogrom; když se ovšem dva týdny nic nedělo, udělil městu právo srovnat židovskou čtvrť se zemí a parcely prodat, pokud mezi nimi postaví kostel a tržiště. Pátého prosince 1349 nastal velký pogrom, který měla na svědomí králem najatá posádka: Přivezla si s sebou podepsanou amnestii, jež ji zbavovala viny za veškeré činy spáchané proti židům. Během následujícího dvoudenního běsnění bylo pobito 560 židovských rodin. 

Dnes se na náměstí, které z centra židovské obce vzniklo, konají vánoční trhy. V zakládací listině tamního mariánského kostela Karel IV. oznamoval: „Pro nás, říši, město a měšťany samotné je užitečné a dobré, že všechny židovské domy v Norimberku [...] a židovská škola jsou nyní zrušeny, a mají se tam zřídit místa, která mají zůstat a na věky patřit celému městu.“ 

Bohatý a krutý

Norimberský případ nepředstavoval exces, nýbrž součást širší politiky. Židé ve středověku tvořili „majetek“ krále a ve svém nevolnictví mu zůstávali vydáni napospas. Počátkem června 1349, tedy krátce před norimberskými událostmi, například Karel IV. za 15 200 livrů zastavil všechny židy ve Frankfurtu nad Mohanem „svobodné vůli“ městské rady. Radní si zmíněný čin vyložili jako pobídku k akci: Koncem měsíce se frankfurtští občané shromáždili před židovskými domy a i s obyvateli uvnitř je zapálili – ještě předtím jim ovšem židé museli vydat své cennosti. Požár poškodil značnou část zástavby, nicméně Karel IV. vydal obci potvrzení, že vinu na pogromu nesou cizinci. Město tudíž nemuselo odškodnit obyvatele, kteří přišli k úhoně, a panovník dostal nemalou finanční kompenzaci.

Nepřekvapí tedy, že z 350 míst po celé Evropě, kde mezi roky 1348 a 1352 došlo k pronásledování židů, připadala zhruba polovina na svobodná říšská města a další třetina na Svatou říši římskou. Karel IV. z popsaných pogromů obvykle přímo těžil buď podílem na židovském majetku, nebo prostřednictvím pokut za vraždu osob pod jeho ochranou. Koncem 14. století byla již většina říšských měst bez židovského obyvatelstva a pronásledovaná komunita se v nich začala znovu usazovat až v 18. století.