Osudy posledního rakouského císaře: Poválečné stěhování z místa na místo

Je sobota 21. října 1911. Na  dolnorakouské městečko Schwarzau je radost pohledět. Všude plno květin, na domech vlají vlajky, v ulicích se tísní svátečně oděné děti i dospělí. Obec očekává návštěvu nejvzácnější! Stařičký mocnář František Josef I. přijede na svatbu svého prasynovce Karla se Zitou Bourbonsko-Parmskou. 

Líbánky strávili mladí manželé v Reichenau a na oficiální svatební cestě projeli jižní část monarchie, kde navštívili i Karlův oblíbený zámek Miramare u Terstu. Po návratu žili na zámku v Brandýse nad Labem, kde Karel velel místní posádce. Vedli tu obyčejný život běžných měšťanů, proto si velice rychle získali oblibu u svých „sousedů“. Vše ale změnily výstřely v Sarajevu. Ze dne na den se stal Karel císařem a jako vrchní velitel se ocitl ve válce, kterou si nepřál a které nemohl zabránit.

Vynucená abdikace

Cílem mladého panovníka bylo brzké uzavření míru. Tajná mírová jednání, která vešla do dějin jako Sixtova aféra podle Zitina bratra Sixta, který je zprostředkovával, ztroskotala a navíc byla prozrazena. Karlovi a Zitě více uškodila, než prospěla. Na podzim 1918 se fronty zhroutily. Rakousko-Uhersko válku prohrálo a rozpad c. a k. monarchie už nebylo možné zastavit.

Když Karlovi předložili abdikační listinu, Zita mu v podpisu rozhořčeně bránila. Takto její odpor popsal v knize Smrt na Madeiře Karl Werkmann, císařův tajemník a důvěrník: „Nikdy! To je vyloučené, abys to podepsal! To je přece abdikace. Panovník nemůže nikdy abdikovat! Může být sesazen, může být zbaven panovnických práv. Ale vzdát se jich? Nikdy, nikdy, nikdy. Raději tu padnu s tebou! Pak přijde Otto. A i kdybychom padli všichni, jsou tu ještě jiní Habsburkové…“

Trudné cesty císařského páru

Přes Zitiny protesty Karel nakonec podepsal manifest, jenž znamenal konec panování Habsburků. Rakousko se stalo republikou. Ale ani teď to Zita nechápala jako definitivní pád monarchie. Věřila, že se na trůn vrátí. Mýlila se. Zpočátku měl prý císař dokonce v plánu žít v Brandýse jako prostý občan, ale setkal se u československých orgánů jen s nenávistí.

Kam tedy vedly první kroky císařské rodiny? Na zámek Eckartsau na Moravském poli. Nešlo o žádný luxus. Vysoké zámecké místnosti se nedaly vytopit, chyběly potraviny. Císař i většina dětí se silně prochladili. Jediná Zita se díky své dobré konstituci držela. Brzy ale začalo být jasné, že bude nutné Rakousko kvůli bezpečnosti opustit. Kam se uchýlit? I spřátelené státy se obávaly Habsburkům poskytnout azyl. Útočiště nakonec nalezli ve Švýcarsku a odtud sondovali poměry v Maďarsku. Abdikace se totiž týkala jen rakouského trůnu.

Naděje se však ukázaly jako marné. Dvojí pokus o restauraci monarchie v Maďarsku žalostně ztroskotal a skončil pro císařský a královský pár více než potupně. Diplomaté v celé Evropě byli jejich snahami pobouřeni a lámali si hlavu nad jejich budoucností. Zvítězil francouzský návrh na deportaci z Evropy. Kam? Na ostrov Madeira. Cíl ovšem diplomaté nejdříve tajili. Hned na začátku však bylo manželům dáno na srozuměnou, že jakákoli budoucí politická aktivita by mohla znamenat exil na ještě vzdálenějším či klimaticky nepříznivějším ostrově. Po třech týdnech strastiplné cesty dopluli Karel a Zita k břehům Madeiry. Jejich děti zatím zůstaly ve Švýcarsku.

Chvíli trvá, než se podaří Zitě složitě dopravit děti ze Švýcarska k nim. Žijí v nevyhovujících podmínkách, ale jsou všichni konečně pospolu. Ukázalo se, že baron Bruno Steiner, který se ve Švýcarsku staral o jejich majetek, beze stopy zmizel s penězi i rodinnými šperky. Drahocenný dvojitý perlový náhrdelník Marie Terezie, florentský diamant Karla Smělého, který by tehdy při prodeji vynesl deset milionů franků a další cennosti se už nikdy neobjevily. Rodina si nikde „neulila“ žádné finanční prostředky, nezaopatřila se. Později se stěhují do domu, který císařské rodině poskytl bezplatně portugalský bankéř. Měl sice nádherný výhled na moře, ale pro zimní pobyt se vůbec nehodil. Byl vlhký, neměl vhodné topení ani elektrické osvětlení.

Pobyt na ostrově císaři nesvědčil. Nachladil se, a aby šetřil rodinné finance, dlouho nechtěl volat lékaře. Když konečně svolil, bylo již pozdě. Ukázalo se, že má těžký zápal plic. Umírá na Bílou sobotu 1. dubna 1922 ve věku třiceti pěti let. Po skromném pohřbu, který mu zdrcená Zita vystrojila, bylo tělo posledního rakouského císaře uloženo v prosté rakvi v kostele Nossa Senhora do Monte ve Funchalu. Tam odpočívá dodnes.

Dáma v černém

Zita ovdověla ve třiceti letech, a ačkoli milovala pestré barvy, podobně jako kdysi Marie Terezie ani ona jiné šaty než černé už nikdy neoblékla. Poslední dítě se jí narodilo až po Karlově smrti už ve Španělsku, kde jí poskytl útočiště tehdejší král Alfons XIII., jeden z mála, kdo se k císařské rodině neobrátil zády. Později i s dětmi přesídlila do Belgie na zámek Ham u Bruselu. Tam její nejstarší syn Otto, kterého stále připravovala na budoucí dráhu císaře, studoval na katolické univerzitě v Lovani.

I všem dalším dětem poskytla vdova náležité vzdělání. Druhou světovou válku přečkali v USA a v Kanadě, kde se Zita věnovala charitativní činnosti. V padesátých letech se přece jen do Evropy vrátila. Žila v Lucembursku a Švýcarsku. Jen v Rakousku ji považovali za nežádoucí. Dokonce jí nedovolili zúčastnit se pohřbu její dcery Adelheid v roce 1971!

Návrat do vlasti

Poslední rakouská císařovna se nikdy svého titulu nezřekla a až do roku 1982 čekala na chvíli, kdy konečně navštíví „svou“ zemi. Zasloužili se o to společně tehdejší rakouský kancléř Bruno Kreisky a španělský král Juan Carlos. A bývalé císařovně se dostalo triumfálního přijetí! Pak se do Rakouska vrátila ještě několikrát.

Pádu železné opony se bohužel nedožila, zemřela 14. března 1989. Její pohřeb, kterého se zúčastnilo šest set čestných hostů, mezi nimi i papež Jan Pavel II., se změnil ve státní akt a probíhal podle starého habsburského ceremoniálu. Její ostatky nakonec uložili ve Vídni do kapucínské hrobky mezi ostatní členy habsburského rodu.