Osudy krásné vlastenky: Nelehký životní úděl Boženy Němcové (2)

Po čtvrtém porodu se Němcová nadlouho rozstonala, dlouho polehávala, a z Bydžova jí přijely pomáhat v domácnosti tchyně se švagrovou. Byt v ulici na Poříčí byl malý a navíc měl Němec znovu potíže v zaměstnání.

Předchozí část: Jak vypadala první léta manželství české spisovatelky s Josefem Němcem

Vlastenecká Praha

Počátek pražského pobytu nebyl pěkný, vysněná představa nového života se opět utápěla ve všedních dnech. V Praze to ovšem nebylo vždycky tak zlé. Božena Němcová se zúčastnila například českého plesu na Žofíně v únoru roku 1843. Byl to pravděpodobně vůbec první velký ples, který navštívila, a zaznamenala na něm pronikavý společenský úspěch. Mladá paní, která okouzlovala svým půvabem a nenucenou noblesou, byla navíc skvělou tanečnicí a dovedla zaujmout v živém rozhovoru svou bystrostí.

Přibyl jí okruh nových známých, se kterými se pak setkávala při různých příležitostech vlasteneckého života: v divadle, při hromadných výletech, na schůzkách v domácnosti advokáta Friče nebo lékaře Staňka. A seznámila se i s doktorem Riegrem, s Erbenem a s Klácelem. Němcovi se stali členy Matice české a brzy byli samozřejmě počítáni do české společnosti. Na žofínském plese se Němcové dvořil i mladý básník Václav Bolemír Nebeský. Byl to úplně jiný člověk, zcela jiný muž, než jaké dosud poznala. Byl asi o rok a půl mladší a zaujal ji plně i citově. Němcová, mladá matka čtyř dětí, která dosud nepoznala lásku k muži, ji našla ve vztahu k Nebeskému. 

Všechno začalo docela nevinně, vlasteneckým výletem na Bílou horu. „Byli jsme na procházce – na Bílé hoře – přes svatou Markétu vraceli jsme se domů – hvězdy se jen třpytily – šla jsem s Nebeským napřed – povídali jsme o minulosti, přítomnosti a budoucnosti našeho národa.“ Po tomto setkání začala Němcová psát, právě na popud Nebeského…

Díky Němcové se Nebeský dostával ze svého pesimismu, díky Nebeskému se v Němcové probudil umělecký talent. „Našla jsem svůj ideál? Smutné doby, ale krásné sny. Vyznání lásky – první políbení – krásné dny, plné poezie – zdráhání – Ty mne nemiluješ – despocie – žárlivost – nemoc – vrchol zoufalství – moje děti.“ Je to jakoby ve zkratce dramatický a tragický román lásky a cti, ze kterého básník raději vycouval. 

Přeložení z Prahy

„Vysoká c. k. všeobecná dvorní komora se rozhodla Vás dekretem z 30. července 1845 jmenovat komisařem finanční stráže II. třídy s ročním příjmem pěti set zlatých konvenční měny s náležejícími k tomu vedlejšími požitky.“ A další stěhování. Tentokrát z Prahy až na hranice, do Domažlic. „Město je špinavé a nepěkné. Byt máme dosti velký, ale nepohodlný. Lid je dobrý a rázný, obzvláště selský a měšťanský. Panstva je zde málo, ale několik zpanštělých fiflen a hejsků, kteří si dávají jméno honorace. Nechme je, škoda papíru.“ 

V Domažlicích Němcovy přivítalo maloměšťáctví v obnažené podobě. Jako manželka státního úředníka by měla Božena patřit mezi městskou honorací, jenomže se stýkala s venkovskými lidmi a jednala s nimi jako se sobě rovnými.

Němcová psala Obrazy z okolí domažlického a posílala do Květů pohádky, což rozhodně nebyla výdělečná činnost. „Vaši dvornost k paním znajíc, nemyslím, že Vás list můj mrzeti bude,“ psala svému nakladateli. „Hned za první svazek báchorek myslela jsem, že dostanu po osmi zlatých. Pan doktor Čejka mi ale řekl, že se bojíte, jak Vám odcházeti budou, a proto jsem to nechala při šesti. Nyní však slyším, že si na odbyt stýskat nemusíte, a protož bych myslela, že byste mi bez škody k těm šesti ještě dva zlaté přidati mohl. Můžete-li to udělat, stojím ještě déle k službám, neboť látky mám dost.“ 

Když přišel rok 1848 (Němcovi byli pořád ještě na Chodsku) a v Praze propukly svatodušní bouře, vydala se tam i Němcová, a to v přestrojení za chodskou selku. Protože už předtím tušila, že v celé zemi dojde k pronásledování, spálila šedesát dopisů, včetně těch, které jí poslal Havlíček. 

Nymburské maloměšťáctví

Josef Němec podal žádost o přeložení. Nejraději by šel do Litoměřic, ale nakonec z toho byl Nymburk. Dostal zde na starost tak velký správní okruh, že ho musel objíždět na koni. „Společenský život v Nymburce se však brzy stal Němcovým nepříjemný… Zprvu se stýkali s mnoha měšťanskými rodinami, ale krása mladé paní, jež přitahovala všechny muže, vzbudila v tamních dámách žárlivost. Také její volné mravy je šokovaly. Němcová se cítila dítětem přírody, malicherné společenské normy se jí protivily a zvala si studenty, se kterými se veselila. Z nymburských ji obletoval jistý František Ladislav Vorlíček, a kvůli ní se trápil Václav Čeněk Bendl, její budoucí přítel. Co paničky nejvíce uráželo, bylo, že jim místo onikání vykala a že se přátelila se svou služkou Marií Votavovou. Kromě toho prý kouřila.“ Navíc dorazila epidemie cholery. Další štací Němcových byl Liberec. Z něho Betty navštívila i Zaháň, kde zastihla svého otce na smrtelném loži. 

TIP: Barunčino tajemství: Nad původem Boženy Němcové visí dodnes otazníky

Zdá se, že Liberec byl posledním svědkem klidného a společného soužití manželů Němcových. Betty čekala těžká doba, kterou jí ulehčovalo psaní, ale ani to jí nepomohlo od chudoby, hladovění a rodinných tragédií.