Osudová pláň: Sparťané a Slávisté kdysi bývali sousedy!

Kdo existoval dřív? Slavia, nebo Sparta? Obecně se mívá za to, že o pověstný „fous“ dříve se zrodila Slavia, i když tak jednoduché to není, a kdyby se fanoušci chtěli o tento primát hádat, důvody by si našli. Jak a kdy přesně historie obou legendárních pražských „S“ začala?

Sparta

Sparta vzešla z jednoho z našich vůbec prvních sportovních klubů založených „za účelem sportu“. Tento oddíl se ale Sparta nejmenoval, a to je voda na mlýn slávistům, kteří chtějí trvat na tom, že oni tu byli dřív. Název zněl Athletic Club Praha, o Spartě ani slovo. A teorie o primátu Sparty má ještě jednu slabinu: o fotbal se v tomto klubu nikdo moc nezajímal. To až později. Ale nepředbíhejme. Nejdříve muselo dojít k rozkolu a „atletický klub“ se rozdělil. Ta větev, která nás z hlediska fotbalu zajímá, si založila Athletic Club Královské Vinohrady. A ten se v roce 1894 v duchu sportovního odkazu starověkého Řecka přejmenoval na Athletic Club Sparta. Byl to zřejmě políček vinohradským radním, kteří odmítali jít sportovcům na ruku, a ti tak rezignovali na svůj místopisný název. Pro nás je nejdůležitější, že vinohradští, co už teď nebyli tak úplně vinohradští, neupřednostňovali cyklistiku či další disciplíny jako dříve, ale jejich duše propadly fotbalu! Sparta mohla jít do boje a hladově vyhlížet budoucí rivaly!

Slavia

A co na to všechno slávisté hrdí na svou klubovou minulost? Červenobílá sportovní historie se začíná psát rovněž na počátku devadesátých let 19. století. Slavia tu sice existovala už předtím, ale její členy to ke sportu netáhlo – rozhodně ne hromadně. Světe, div se, šlo totiž o Literární a řečnický klub Slavia. Jak jméno napovídá, na této půdě se spíše diskutovalo, než cvičilo. To se ale mělo změnit. V roce 1892 se část intelektuálů rozhodla založit sportovní odbor. I slávisté se nejdříve orientovali podobně jako sparťané spíše na cyklistiku. Ale i je brzy zlákal míč. Narodila se fotbalová Slavia. Mezitím Literární a řečnická Slavia po kontroverzích s úřady zanikla. Ta sportovní před sebou naopak měla zářnou budoucnost. Tušili to její členové? Entuziasmus a chuť do soubojů jim rozhodně nechyběly!

Opožděná Praha

Ale aby se slávisté se sparťany nehádali, porozhlédněme se také za hranice matičky Prahy. Zjištění nás asi překvapí. Ne, nebylo to na dohled od Hradčan, kde se odehrál první opravdový fotbalový match, o němž máme záznamy. Tohle prvenství zřejmě Pražanům uniklo. Progresivnější byli na severu Čech, konkrétně v Roudnici nad Labem na ostrově uprotřed Labe. Co za památnou událost se tam událo?

V Praze se první fotbalová klání odehrávala tak trochu pod pláštíkem ilegality. Mladíci si dokonce lepili vousy a měnili svůj zjev, aby je nepoznali páni profesoři, kdyby šli náhodou kolem. Aby student gymnázia lítal za merunou a rval se o ni, to se tehdy nezdálo vhodné. Naopak v Roudnici nad Labem se našel pan profesor, který svým svěřencům zápolení v novém sportu nejen nezakazoval, ale dokonce ho inicioval! Pobýval totiž v cizině, kde už v tomto směru došli dál, a přivezl si domů inspiraci a chuť na vlastní kůži vyzkoušet vzrušení z vítězství.

V Roudnici nad Labem brzy existovala hned dvě mužstva, která se pravidelně utkávala. Jedná se o první doložené zápasy na našem území. Nevadí, že výsledek toho úplně prvního se nám nedochoval. Důležitější bylo, že podobné pokusy následovaly i na jiných místech.

Najít vhodný plácek dostatečných rozměrů ale nebylo jen tak. Často proto posloužila vojenská cvičiště. Mírumilovné bitvy mohly naplno propuknout. Ještě přes Slavií a Spartou měla Praha příležitost obdivovat umění playerů z týmu Regatta Praha. Ano, fotbal v Praze nejdřív uměli veslaři. A nutno podotknout, že dnešním pravidlům by se asi dost divili. A naopak. My bychom tehdejší fotbal také nepoznávali, ale to už je téma pro sportovní historiky...

První derby

Trénovat je prima, jenže fotbalu se člověk logicky věnuje především proto, aby sbíral skalpy soupeřů. V prvních letech o ně u nás byla poněkud nouze. Slavia dominovala. Měla za pár let tolik členů, že mohla postavit hned několik týmů, které mohly soupeřit i mezi sebou. To ale pochopitelně nebylo ono. Fotbal si žádá rivalitu. Ta mezi Spartou a Slavií nebyla od začátku tak veliká, jak by se dalo čekat. Hlavně proto, že Slavia měla i jiné soupeře, možná i lepší. A nejen mezi Čechy. Fotbalu propadli pochopitelně i pražští Němci, kteří si založili tým DFC neboli Deutscher Fussball Club. Ten také v roce 1896 vyhrál podzimní mistrovství Čech, když skončil před oběma pražskými S.

Když se schylovalo k prví derby mezi Spartou a Slavií, nikdo nemohl vědět, jaká rivalita tím začíná. Ale už první zápas pomohl rozdmýchat to, co následovalo. Vzájemné vyhrocené vztahy umocnil sporný výsledek. Pojďme na ten převratný match!

Odvolaný gól

Dalo by se říct, že za všechno mohl rozhodčí, ale nebyla by to tak úplně pravda. Fotbal byl u nás v plenkách a pravidla i jejich výklad teprve čekaly na ustálení. I dnes by se činovníci stále hádali nebýt složitých a úmorných školení, která určují, jak přesně pravidla praktikovat, jak posuzovat nedovolený zákrok, kdy gól uznat a kdy ne. A na obhajobu tehdejšího sudího nutno zdůraznit, že v tomto případě šlo o osobu nanejvýš váženou a všemi respektovanou. O muže, který se zasloužil o rozvoj českého sportu, a to zdaleka ne jen fotbalu. O kom je řeč?

O legendárním Josefu Rössleru-Ořovském, jemuž vděčíme například za tradici pražských primátorek, jak se dnes veslařský závod konaný každoročně na Vltavě jmenuje, ale také třeba za rozvoj běžeckého lyžování. Právě on foukal do píšťalky, když proti sobě prvně stanuli slávisti a sparťané. Byl to zkrátka muž mnoha aktivit. A jak to dopadlo? Sparta vyhrála!

Příznivci klubu však při čtení této informce nemohou jásat nadlouho. Po zápase totiž následovaly diskuse o sporném gólu, který nakonec sudí zpětně odvolal. Oslavy na hřišti tedy podle oficiálních análů neplatí! Sportovní historikové evidují u prvního vzájemného střetnutí nerozhodný výsledek 0:0. A pro úplnost dodejme datum a místo: psal se 29. březen 1896 a hrálo se na Smíchově na takzvané Císařské louce. 

Nehrajeme!

Šlo o derby na dlouhou dobu poslední, protože sporný gól vyvoval averzi a nechuť k dalším vzájemným střetnutím. Zvlášť když k naplánovanému druhému, odvetnému zápasu vůbec nedošlo. Jak to? Slávistické studenty totiž udal anonym. Na místo utkání dorazili profesoři – a borci nesměli nastoupit.

Pochopitelně se objevily pomluvy, že za udáním stáli sparťani. Ty emoce si dovedeme představit. Ukřivděně se cítily obě strany. To už nebyla jen rivalita, oba týmy začala dělit hluboká propast, snad až averze.

Další měření sil proběhlo až v roce 1907 a skončilo opět smírně, tentokrát v poměru 2:2. Ještě téhož roku Slavia poprvé porazila Spartu. Aby ne, když hrála na svém hřišti. Když se poprvé hrálo na Spartě, psal se rok 1911 a i tentokrát vyhráli domácí, tedy sparťani.

Červenobílá éra

Slávisté ovládli první kapitolu dějin českého fotbalu. Sbírali mistrovské tituly a Sparta zůstávala v jejich stínu. Dominance červenobílých se stala dokonce tak nezdravou, že slávisti odmítali hrát s jinými českými týmy, kterým dávali nedůstojnou nakládačku. Chtěli se věnovat pouze interesantnějším mezinárodním kláním. Proti domácím konkurentům hodlali stavět jen béčko, což se nelíbilo fotbalovému svazu. Mezi ním a Slavií propukla na několik let válka. Slavia si to ale mohla dovolit, protože bez ní to na domácí scéně nešlo. Měla takovou hegemonii, že objevilo-li se někde mužstvo reprezentující naši vlast, šlo víceméně nebo úplně o soupisku sešívaných. 

Ani národní dresy nejprve neexistovaly, posloužily prostě ty slávistické. I to se ale mělo změnit. Kolem roku 1920 už našemu fotbalu kralovala Sparta. A z tohoto faktu plynulo, že její hráči zcela dominovali i v reprezentačním výběru.

Fotbal na Letné

Vraťme se ale k stadionu na Letné. Sparta a Slavia provozovali sportovní činnost dlouhá léta doslova v sousedství. Dnes na Letné vládnou rudí, ale slávisté tu kopali před nimi, už od roku 1897. Hřiště se stěhovalo do různých částí Letné, ale toto místo se na dlouho stalo jejich domovem. Hráli tu také Němci se svým oddílem DFC. Sparta se na Letnou dostala až osm let po Slavii a také to hned nebylo na místo, které si s tímto klubem spojujeme dnes. Kluby postupně budovaly tribuny, jež už v dobách první republiky dokázaly pojmout desetitisíce diváků. Tehdejší návštěvy by mnohdy záviděli i současní funkcionáři! A náklady na stavbu stadionů? Už před druhou světovou válkou potřebovaly kluby statisíce korun.

Pražským „S“ se nevyhýbaly pohromy. Sparťanům i slávistům tribuny vyhořely. Sešívaným vinou německých vojáků během Pražského povstání. A politika zasáhla do dějin klubu znovu a ještě bolestněji. Slávistický stadion musel uhnout plánům vybudovat monumentální pomník soudruha Stalina. Klub se stěhoval do Vršovic i s tribunou, která byla rozebrána a znovu sestavena. A nebyl to jediný políček režimu. Slávisté dostali nálepku buržoazního klubu, a byli dokonce přejmenováni na Dynamo. Nastoupili sice v sešívaných dresech, ale národní červenobílé barvy vyměnili bůh ví proč za červenomodré. Věrná slávistická srdce krvácela při pohledu na to, co jim komunisté udělali!

A další zajímavosti? Tahle vám možná vyrazí dech: sparťanský stadion, který se od třicátých let mohl chlubit tribunou pro několik tisíc fanoušků, procházel v šedesátých letech rekonstrukcí a za pikanterii můžeme jistě považovat, že dočasný azyl našla Sparta u svého rivala, ve slávistickém Edenu ve Vršovicích.