Osudová láska: Orfeus kvůli své milované vstoupil za bránu smrti

Nejnovějším přírůstkem do archivu děl inspirovaných tesknou love-story Orfea a Eurydiky patří muzikál americké písničkářky Anaïs Mitchellové nazvaný Hadestown, který slaví úspěchy na Broadwayi i londýnském West Endu. Evropa minulých století v něm viděla romantického barda, antické mýty ovšem bájného pěvce vykreslují minimálně jako bisexuála. Takové zpodobnění se ovšem křesťanské společnosti nehodilo. Jak to tedy s Orfeem vlastně bylo? 

Božské dítě 

Podle některých starověkých pramenů se bájný pěvec Orfeus narodil múze epického básnictví Kalliopé. Za údajného otce je poté považován Apollon, bůh slunce, tance, umění, lukostřelby a věštění, anebo thrácký král Oiargos. Ten prý na ni a její sestry narazil během lovu v hustých lesích pod horou Olymp a násilím se jí zmocnil. Zmatek? Samozřejmě – bavíme se o mytologické postavě, o níž se dochovaly jen zlomky informací, které si velmi často protiřečí. Například antický básník Homér ve svých dílech Orfea nezmiňuje vůbec. Ať už měl tedy tento hrdina částečně lidský původ, nebo šlo o dítě, které umělecký talent zdědilo po matce i otci, Orfeus vynikal nejvíce právě v hudbě. 

Podmanivý zpěv 

Vychovávala ho matka a její sestry, takže ho od dětství stráveném pod Olympem obklopovaly chytlavé melodie a básně, tančil, zpíval a postupně skládal vlastní verše, kterými okouzloval nejen múzy a nymfy, ale dokonce i bohy. Sám Apollon mu věnoval zlatou lyru a naučil ho na ni hrát. Jeho skladby v sobě skutečně měly něco božského, takže dokázaly zkrotit divoké šelmy nebo přimět stromy a skály, aby tančily v jejich rytmu. 

Jeho věhlas mu dokonce zaručil místo v dobrodružné výpravě hrdiny Iásona a jeho argonautů putujících do Kolchidy pro zlaté rouno. Neměl na starost jen „kulturní vložku“, aby se snad plavci za dlouhé cesty nenudili. Bez něj by loď Argó nedokázala proplout kolem ostrova zrádných Sirén lákajících svým zpěvem muže do svého náručí. 

Jenže Orfeus je „přezpíval“, takže nemohly svést námořníky do záhuby. Prý dokonce oněměly úžasem a dojetím, když ho slyšely, a poprvé po dlouhé době tak nezískaly žádnou kořist. Během této cesty se prý také Orfeus bezhlavě zamiloval do svého spolubojovníka, okřídleného Kalaíse, jehož otcem byl bůh severního větru Boreás. Probděl kvůli němu spoustu nocí a složil o své touze mnoho písní, ale nijak mu to nepomohlo – na mladíka to zjevně žádný vliv nemělo. 

Zdánlivé štěstí 

Stalo se tak předtím, než prožil osudovou lásku k nymfě Eurydice? Nebo až poté? U antických bájí si chronologií můžeme být jistí jen v málo případech. Každopádně mu právě romance s Eurydikou zajistila v západní kultuře věčnou slávu. Víla patřila k doprovodu boha lesů, pastvin a stád Pana. A tančila po travnatých paloucích s okouzlující lehkostí právě na Orfeovy písně. Při jejich svatbě vypadalo vše naprosto perfektně – skoro. Bůh sňatku a ochránce manželství Hymén se totiž jasnozřivě zmínil, že idylka dlouho nevydrží, jenže kdo by takové neblahé řeči poslouchal! Milenci omámení city rozhodně ne! 

Kráska Eurydika ale brzy dotančila. Prý ji jednoho dne zahlédl některý z chlípných satyrů a rozhodl se, že si s ní užije. Nijak ji taková představa nenadchla. Když před ním prchala, šlápla omylem do hnízda zmijí. A jeden z hadů ji uštkl na noze. Padla mrtvá a k roztouženému Orfeovi se už vrátilo jen její chladné tělo…

Přemoci smrt 

Jiný by se s tím možná smířil, ne tak zdrcený Orfeus. Vypravil se do samotného podsvětí, aby tam u boha Háda vyprosil milenčin život zpět. A povedlo se mu to, jak jinak než skrze své sladkobolné písně. Svým zpěvem a hrou okouzlil Hádovu manželku Persefonu, rozplakal i ty největší hříšníky a přísné Erénye, bohyně pomsty. Obměkčil i samotného vládce říše mrtvých. 

Dostal pak svolení, aby si duši své ženy odvedl zpět na svět. Pod jedinou podmínkou: nesměl se po ní přitom ani jednou ohlédnout a ujistit se, že ho skutečně následuje. A tak sice uspal strážce podsvětí, tříhlavého psa Kerbera, aby kolem něj mohli proklouznout ven, ale zároveň v něm narůstalo strašlivé podezření, že ho Hádes oklamal. A ten nutkavý pocit už na samém konci své cesty ovládnout nedokázal. Ohlédl se – a spatřil, jak se mu Eurydika rozplývá před očima v pouhý mlžný stín, než zmizela docela… 

Potupná smrt 

Druhou šanci už nedostal. Truchlil, ale miloval ji skutečně tak, že by za ni položil i život či zemřel, aby se s ní mohl opět shledat? Podle některých antických autorů nikoli – a právě proto ji ztratil. Samotným výletem do podsvětí prý neriskoval nic. A co hůř – ženy stály i za jeho smrtí. Když se totiž vypravil do svatyně boha Apollona, natrefil přitom na rozvášněné bakchantky. Tyhle uctívačky boha vína Bakcha se oblékaly do zvířecích kůží a za zvuků divoké hlučné hudby zažívaly jakési extatické vytržení, při kterém trhaly obětní zvířata na kusy a syrové maso pak pojídaly. 

Unylý poeta je nejspíš skutečně dráždil – ať už kvůli tomu, jak oplakával Eurydiku, nebo pro jeho zálibu v mužích, protože se na něj vrhly a ukamenovaly ho. Jeho hlavu poté hodily do řeky Hebrus. Vlny ji donesly až do moře a vyvrhly na břeh ostrova Lesbos. Po celou tu dobu prý jeho ústa dál prozpěvovala! Umlčel je až bůh Apollon, do jehož svatyně Orfeovy ostatky uložili obyvatelé Lesbu. A tak skončil život pěvce, kterému ani zázračné schopnosti nezajistily spokojený život.