Osudem zkoušená žena: Jak vypadala poslední léta Boženy Němcové

Když byl Josef Němec 4. října 1850 povýšen na komisaře první třídy v Uhrách s ročním platem 600 zlatých s příplatky, znamenalo to odchod celé rodiny do maďarského Egeru. Pro Boženu to ale bylo nepřípustné. Na novoměstském Koňském trhu v Praze si pronajala dvoupokojový byt a Josef Němec odjel sám. 

Bída a láska

Svůj život si Božena představovala růžově, i když musela vědět, jak bude s nepatrnými příjmy od muže těžký. Když z vypůjčené stovky zlatých zaplatila činži a dala muži na cestu, nezbylo jí skoro nic. „Potřebuju peníze a dostanu je teprv v úterý, nevím tedy ani koho bych obtěžovala. Vy mně to nejspíše uvěříte a odpustíte.“ Dopis byl určen Anně Hlavsové, majitelce krupařského krámu, kde nakupovala na úvěr. Božena Němcová nejedla, byla bezradná, zoufalá a ve vysoké horečce poslala některé z dětí k doktoru Čejkovi. Teprve teď jí přispěchali na pomoc přátelé. Když se uzdravila, došel z Uher dopis od manžela a také peníze. Psal jí, aby přijela do Uher, do Miškolce.

Cestou do Uher se Němcová zastavila v Brně, kam měla pozvání od přátel z Českomoravského bratrstva. Jedním z nich byl i Jan Helcelet, syn soukeníka s francouzskými předky, který vystudoval medicínu a na brněnské technice učil národohospodářství. Tito dva spolu pravděpodobně strávili noc v redakci Moravských novin. Jasně o tom píše Helcelet: „Předně dle mínění mého nepotřebuješ se za onu noc styděti, neboť i já jí nelituju. Jen prosím Tě, nezažehnávejme toho malého okřídlence hned věrností! Až nás zase příhodná doba svede, hodlám tě zase s dobrým svědomím zulíbati, jak v onu slavíkovou noc.“ To, co se přihodilo v brněnské redakci, ty dva sblížilo a Němcová věřila v Helceletovu lásku. Zatímco on? „Nuž, to já odpovídám určitě: Ne, věru ne!“

Ďarmoty

Roku 1851 se Němec dočkal povýšení na vrchního komisaře c. k. finanční stráže. S tím bylo také spojeno místo jeho nového působiště, město Balašské Ďarmoty. Aniž o tom Josef Němec věděl, vydala se jeho žena se čtyřmi dětmi, služkou Marií Votavovou a psem Vidlákem na cestu do Maďarska. Rodina se musela i se služkou a psem tísnit v jednom pokoji a sdílet kuchyň se sporákem bez komory, a ke všemu s protivnou bytnou. „Bývalo by lepší ložírovat venku pod stanem,“ napsala v dopise do Prahy. 

Když jednoho dne na začátku června 1853 přišel její muž předčasně z úřadu domů, domnívala se jeho žena, že se mu podařilo najít nějaký výhodný byt. Josef jí však ukázal přípis, kde stálo, že je suspdendován. Byl zbaven místa i příjmu. Prokuratura proti němu zahájila soudní vyšetřování pro velezradu a z Balašských Ďarmot se nesměl bez vyššího souhlasu vzdálit. 

„19. října 1853 nám na souchotě zemřel nejstarší syn Hynek, žák první vyšší reální školy… byl patnáct roků stár a vyšší o kus než já. Jednou se silně uběhl, dostal píchání na prsou a kašel, nevšímal si toho, až bylo zle, pak se k tomu přidal průjem, který nebyl k zastavení, a tak po čtrnáctitýdenní nemoci při lékařské péči zemřel ve Všeobecné nemocnici.“ O nemoci svého syna se Božena Němcová dozvěděla až na poslední chvíli. Urychleně se vrátila z Uher a dva dny potom Hynek zemřel. Svého nejstaršího syna pohřbila a tři mladší děti byla schopná taktak uživit.

„Nemám groše peněz, a bez těch přece není živobytí možné. Dnes nemohu psát, protože nemám tolik peněz, abych si koupila papír. Kdybych byla sama, tak bych si z toho študentského života nic nedělala, jen když si trochu hlad zaženu, ale když se mám starat o tolik krků, to je smutná věc.“ 

Babička

Spisovatelka myslela víc než kdy jindy na dětství. Stalo se pro ni tématem každého dne. „Začala jsem v tom pracovat po Hynkově smrti, nejhorší době mého života, kdy mne omrzelo v světě žít. Utekla jsem do toho osamělého stavení v malém údolíčku, k nohám milé babičky, a když jsem slyšela její rozumná slova, její písně a pohádky, když tu přede mnou stál její milý obraz, měla jsem za to, že jsem děvče, běhala jsem s veselou myslí po lukách, lese a háji, navštívila upřímné duše všechny a zapomněla při nich na všecek ostatní svět, se všemi jeho trampotami.“

V časopise Lumír a v Pražských novinách se objevila tato noticka: „Chvalně známá naše spisovatelka paní Božena Němcová dokončila právě a nakladateli panu Pospíšilovi do tisku odevzdala větší novelistickou práci pod titulem Babička, obrazy to z venkova, zjevující se nejvíce v oboru, v jehož líčení paní Němcová uznanou jest mistryní.“ Nakladatel Pospíšil rozhodl, že Babičku vydá na pokračování. Honorář dělal za 10 archů a 26 stran 151 zlatých a 22 krejcarů. 

TIP: Šťastná to žena? Jak to bylo doopravdy s Babičkou Boženy Němcové?

V Máji vyšla Němcové Chýše pod horami. Psal se konec padesátých let, všude se šetřilo, byla krize. Němcová neměla čím topit, ze Zdic, kde nyní působil, jí manžel poslal kromě špinavého prádla sotva pět zlatých. Sám přijel do Prahy se zápalem plic a dva měsíce ležel. Pak přece jenom získal místo v archivu u hraběte Kolowrata-Libštejnského, jenomže až u bavorských hranic, ve Velkých Dvorcích u Přimdy. Boženě se ulevilo. Polevil úporný kašel i žaludeční křeče. Co ale nevěděla, byla hrozná skutečnost, že se z její ženské chronické choroby, která se dostavila po porodu, začala pomalu, ale jistě vyvíjet rakovina dělohy. 

Pronásledovaná

Nakladatel Antonín Augusta z Litomyšle Němcové nabídl, že vydá její sebrané spisy. Kromě toho měl v úmyslu svěřit jí redakci rozsáhlé sbírky všeslovanských pohádek a slíbil jí, že zaměstná jejího muže jako expeditora českého politického deníku. Zdálo by se, že za to musel být pan Němec vděčen, ale nebyl. Místo toho vypracoval dokument ve stylu bývalého c. k. úředníka: „Jest má vůle, aby moje manželka Barbora (Božena) Němcová z mého bytu odešla a dle své vůle živa byla pod tou výminkou, že na nějakou podporu z mé strany žádný nárok nemá. Příčiny: její k mé osobě po dlouhý čas trvající osobní odpor a z toho často vzniklé z její strany vášnivé hádky a rozepře. Její nedbalost a nevšímavost, co se týká domácnosti, a nerozumné zacházení s penězi. Její pohodlně vedený život, nesprávnost vůbec a nechuť ke vší domácí práci. Nesrovnalost náhledu při vychování dětí. Já nejsem stavu ze svých příjmů při všem svém namáhání rodinu a ji vyživit, ona ale se nepřičiňuje, by literární prací k výživě něčím přispěla, což jen nedostatky ve všem za následek má. A poněvadž se vyjádřila, že od navyklého způsobu svého živobytí neupustí, což mě pak jen do větších nesnází přivést musí, tak jsem se na tom ustanovil, by ona ode mne odešla a na svou pěst se živila.“

Když Němec onemocněl na nohy a byl doma, teprve si s ním užila. Od rána do večera jí vyčítal její psaní, nadával, že to nic nenese. Surově ji zbil a od dalších násilností ji zachránil jenom příchod dcery Theodory. Němcová se po bezesné noci odebrala s modřinami v obličeji na policejní stanici, že s takovým mužem nemůže žít v jedné domácnosti.

Odstěhovala se do jiného podnájmu v Praze, ale on se přistěhoval k ní. Zakázal jí svítit a topit, aby nemohla psát. Jindy se vrhl na její rukopisy a chtěl je roztrhat. Křičel na ni, že má raději na ulici prodávat sirky, než psát. Ve všech hostincích po celé Praze ji pomlouval. Uváděl, s kým měla spát, zatímco on byl v Uhrách, a k tomu všemu dotyčného vydržovala z jeho peněz. Když se někdo v administraci Národního listů ptal, proč Němcová nepublikuje, odpovídal, že zblbla a že patří do blázince. 

Smutný konec

Bídou zesláblá Němcová utekla nejprve k přátelům do Chlumce nad Cidlinou, odtud putovala do Nového Bydžova a 11. září 1861 odjela po železnici do Vysokého Mýta, odkud to už do Litomyšle nebylo daleko. Byla ubytována v hostinci U Modré hvězdy. Nakladatel Augusta se za ni v hostinci zaručil, poskytl jí zálohu a možnost přivydělat si korekturami. Jenomže Němcové už běžely poslední měsíce života, poslední týdny a za chvilku poslední dny. Pokoušela se pracovat, ale nešlo to. Dopisy od Augusty byly tvrdší a tvrdší: „Déle nechci, nebudu čekat, jak si ze mě dle libosti blázna děláte; odevzdejte Babičku sazeči, já obstarám ostatní, a Vy hleďte, byste Litomyšl brzo opustila.“ Němcová nebyla schopna v horečce a zimnici a za neustálého krvácení práci dokončit.

TIP: Jak vypadala první léta manželství české spisovatelky s Josefem Němcem

24. listopadu 1861 se v jejím pokojíku v hostinci U Modré hvězdy objevil Josef Němec. Zaplatil celý účet a odvezl Němcovou, která sotva stála na nohou, do Prahy. 20. ledna 1862 dostala Němcová autorské exempláře prvního sešitu Babičky. Bolesti neměla, ale slábla čím dál tím víc. Němec přivedl kněze, aby ji zaopatřil, ale ona o tom už nevěděla. Smrt k ní byla milosrdná a 21. ledna 1862 v šest hodin ji zastihla neznatelně a jemně.