Osobní kronikář velkého Lucemburka: Kdo byl muž, který sloužil císaři Zikmundovi?

Windeckovo německy psané dílo se jmenuje Kniha císaře Zikmunda (Kaiser Sigismunds Buch) a vzniklo na základě jeho diktování někdy ve třicátých letech 15. století. Vypráví nejen o velkých Lucemburkových činech a státnických rozhodnutích, ale popisuje i drobné anekdoty a také Zikmundův blízký vztah či snad dokonce přátelství s autorem.

Neklidná krev

Sám Eberhard Windeck se narodil do rodiny mohučského měšťana kolem roku 1380, byl tedy přibližně o 12 let mladší než panovník. Už ve velmi raném věku ho to táhlo do světa. Asi ve 13 letech poprvé opustil rodiče a vydal se na zkušenou po německých městech. Zanedlouho se odvážil i dál, v letech 1394–1395 se přidal k jednomu kupci cestujícímu do Čech a pobýval asi čtvrt roku v Chebu, poté v Praze. Mezi roky 1396–1399 už žil v Paříži, posléze procestoval Brabantsko, Podunají i sever Itálie, buď jako doprovod některého obchodníka, nebo ve službách tehdejšího bavorsko-ingolstadtského vévody Štěpána. Nakonec začal sám obchodovat, a když se v roce 1410 ocitl v Norimberku, dostal se poprvé do kontaktu s uherským králem Zikmundem Lucemburským. Podílel se tehdy na převzetí částky 40 tisíc zlatých florénů, které panovníkovi vyplatil řád křižovníků. Jak konkrétně došlo k tomu, že vstoupil do jeho služeb, bohužel kronice nesvěřil. S velkou pravděpodobností se tak stalo díky jeho kupeckým a finančním aktivitám, protože král neustále potřeboval peněžní hotovost.

V roce 1412 již Windeck pobýval na Zikmundově budínském dvoře. Kronikář uvádí, že v září toho roku od něj odjel do Prešpurku (dnešní Bratislava), kde se mu ovšem stala nemilá věc – skončil v tamním vězení. Mohučský dobrodruh nebyl žádný svatoušek, dochovaly se různé zprávy o tom, že se dopouštěl podvodů. Právě v Prešpurku se měl pokoušet vyvolat spiknutí v městské radě, za což se ocitl v žaláři. Také měl zcizit pět set zlatých z místního špitálu a pojmout za manželku zámožnou ženu, připravit ji o majetek a pak uprchnout. I kdyby část z toho byly jen pomluvy či přehánění, je zřejmé, že Eberhard Windeck byl dobrodruh se vším všudy a život plný vzrušení a náhlých zvratů vyloženě vyhledával. Jeho povaha cestovatele- větroplacha ho neustále poháněla na nová místa.

Výpravy po Evropě

Od zmíněného roku 1412 se s Lucemburkem po následujících dvanáct let pravidelně potkával a vydával do různých částí Evropy. Často tvořil součást jeho doprovodu a byl od něj vysílán na nejrůznější, mnohdy velice odpovědné mise. Nestrávil však po jeho boku nepřetržitě celý tento čas, ale podnikal mezitím i své vlastní „akce“ a výpravy, mimo jiné také do rodné Mohuče. Na jaře 1415 se Eberhard vydal za Zikmundem na koncil do Kostnice, na jehož svolání měl král lví podíl. Dorazil tam právě včas, aby mohl být svědkem procesu s Janem Husem. Krátce po konečném zúčtování s českým kacířem se v polovině července vydal v panovníkově doprovodu do Francie. Zikmundovým dalším cílem totiž bylo zprostředkovat mír mezi zemí galského kohouta a Anglií ve stoleté válce, která se onoho roku po delší pauze znovu rozhořela. Právě v této době, konkrétně v říjnu 1415, utrpěla francouzská strana těžkou porážku od Angličanů u Azincourtu.

Eberhard pobýval s králem nejprve v Paříži, kde ovšem mnoho nepořídili. Podnikavý Zikmund si však ve městě na Seině alespoň sjednal místní umělce a řemeslníky, aby mu v Budíně postavili sídelní hrad. V květnu následujícího roku pokračoval i se svým věrným průvodcem do Anglie, kam se přeplavili přes kanál La Manche. Tato dobrodružná plavba měla podle kronikáře trvat celé dva dny a dvě noci. K jednáním v Londýně Zikmund přizval také holandského vévodu Viléma, který měl kontakty jak s francouzskou, tak s anglickou stranou, a jevil se tím pádem jako vhodný prostředník. V Londýně se jim dostalo skvělého uvítání – uherskému králi vyjel v ústrety jeho anglický protějšek Jindřich V. s pěti tisíci muži –, samotná mírová jednání však skončila fiaskem. Francouzi sice naoko uzavřeli příměří, ale vzápětí je porušili a opět vytáhli do boje. Zikmund, který už mezitím po celé Evropě rozhlásil svůj úspěch coby mírotvorce, utrpěl obrovskou potupu.

Windeck doslova píše, že podvedenému králi „tekly slzy po tvářích“. Následkem toho se k Francouzům obrátil zády a uzavřel „na věčné časy“ spojenectví s Anglií. Z Londýna ostatně neodjížděl s prázdnou, od Jindřicha V. si odvážel četné dary. Aby si ale obstaral finance na zpáteční cestu, byl nucen je vložit do zástavy. Praktickým provedením této transakce byl pověřen právě náš kronikář. Protože se celá věc zadrhla, popisuje ve svém díle, že musel po delší čas zůstat v Bruggách. Vypráví také, jak Zikmundovi, který se mezitím vrátil do Kostnice, po cestě nakoupil a nechal dopravit drahé látky a kožešiny.

Potýkání s českými kacíři

Kostnický koncil v roce 1418 zdárně vyřešil palčivý problém tří stávajících papežů, které sesadil, a zvolil papeže nového a jediného, Martina V. Jednalo se o velký Zikmundův triumf, jenž mu dovolil zapomenout na debakl s Francouzi. Eberharda poté potkáváme na cestě do Říma, kde se nový Svatý otec mezitím usadil a kam mu budoucí kronikář vezl od krále dopis. Dostal tak pověření k misi opravdu zásadního významu.

Pro české dějiny je důležité, že se kronikář v roce 1420 ocitl se Zikmundem v Praze při jeho vojenském tažení proti husitům a obležení města, poté navštívil i České Budějovice. Zajímavé je, že Windeck víc než husitským bojovníkům spílá českým pánům v čele s Čeňkem z Vartenberka. Na Zikmundovi se prý dopustili zrady, když se s kacíři tajně spolčovali a nechovali se ke králi rovně. Do těchto soudů se dozajista promítá nedůvěra samotného Zikmunda vůči českým předákům, kterou od něj kronikář přebírá. Po následném prosazení husitství v Čechách čtenáře ujišťuje, že panovník za to nemohl a naopak dělal vše pro potření hereze. Žižku líčí pochopitelně negativně, nazývá ho „velkým darebákem“ (ein grosser Bösewicht) či „takovým mrzkým nevychovancem“ (ein solicher snöder man von bubenart). S pohoršením líčí násilí husitů, kteří podle něj nešetřili ani ženy a děti. Po vítězství u Německého Brodu v roce 1422 čeští kacíři údajně zpustošili město tak hrozně, „že by nebylo divu, aby lidé si zoufali a žádnému Čechu a Moravanu nikdy již nepřáli“.

TIP: Zikmund Lucemburský: Pragmatik, který se nevyhýbal ženám ani vínu

Po roce 1424 zanechal Eberhard větších eskapád a zdržoval se převážně v Mohuči, kde se věnoval obchodu s kožešinami a znovu se oženil. Teprve v závěru života se pustil do svého kronikářského díla, jehož ústředním hrdinou učinil Zikmunda Lucemburského. Vycházel jak z nejrůznějších písemných materiálů, listin a dopisů, které se mu povedlo nashromáždit, tak z vlastních přebohatých vzpomínek. Čtenář jej musí ocenit jako zdatného vypravěče, avšak jeho datace nejsou spolehlivé. Chybí mu také hlubší vhled do historie a dobové politiky, více ho zajímaly dobrodružné historky a anekdoty. Samotného Zikmunda představuje jako moudrého, dobrotivého a laskavého vladaře, na jehož straně stojí sám Bůh a pomáhá mu. Naopak se kronikou vine jeho odpor k majetnému duchovenstvu, které viní ze všeho zlého na světě. Pozoruhodné je, že v tom se dokonce přidává k názoru husitských radikálů: „Proto jsem dal nakonec za pravdu husitům, kteří měli za to, že kdyby se kněžím nic nedalo a naopak vzalo (…) bylo by pak lze učiniti mír.“