Omán: Země slovutného sultána
Omán je nejstarším nezávislým státem arabského světa. Využívá své strategické pozice na jihovýchodě Arabského poloostrova a také uvážlivě těžených ropných zásob. Obyvatelé země by ovšem možná ocenili i větší míru svobody
Vlajka Ománu má tři vodorovné pruhy, bílý, červený a zelený a při žerdi červený svislý pruh. V horním rohu je umístěný ománský státní znak, pocházející pravděpodobně z 18. století. Jsou to dvě zkřížené zahnuté šavle v bohatě zdobených pochvách, dýka (chandžar) a závěsník.
Bez ohledu na to, jak moderně Omán působí, se jedná o jednu z nejtradičnějších zemí Perského zálivu. Až do 70. let minulého století šlo také o jeden z nejizolovanějších států. Obrat nastal v roce 1970, když Kábús bin Saíd bin Tajmúr as-Saíd svrhl svého otce a usedl na trůn.
Mučení je běžné
Sultán Kábús zahájil rozsáhlou modernizaci a otevřel zemi světu, avšak politická svoboda zůstala v absolutistické monarchii minimální. Když pak na začátku roku 2011 vypukla v arabských státech série lidových povstání (tzv. arabské jaro), začali demonstrovat také Ománci. Požadovali potlačení korupce a větší ekonomické a zaměstnanecké jistoty. Sultán mimo jiné přislíbil zavést podporu v nezaměstnanosti, vytvořit nová pracovní místa ve státním i soukromém sektoru a decentralizovat státní moc. Z vůbec prvních regionálních voleb v prosinci roku 2012 tak vzešly lokální vlády.
Panovník tedy musel udělat částečné ústupky, přesto je nadřazenost státu nad práva občanů dosud všude patrná. Některé lidskoprávní organizace například opakovaně poukazují na běžnou praxi mučení, jež se uplatňuje především proti politickým oponentům: Vězně vystavují extrémním teplotám a hluku a stresují je předstíranými popravami a bitím. Někteří z protestujících, kteří skončili za mřížemi po demonstracích v roce 2012, také popisovali, že museli mít pořád na hlavě plátěný pytel a dozorci jim bránili usnout.
Nesvoboda slova
Zasahuje-li policie proti „nepřátelům státu“, nepotřebuje žádné povolení k domovním prohlídkám. Občané samozřejmě nemají právo požadovat změnu vlády, sultán disponuje neomezenou mocí při rozhodování o všech domácích i zahraničních záležitostech a vládní úředníci nejsou povinni prokazovat, jakým způsobem přišli ke svému majetku.
Demokratickému standardu rozhodně nevyhovují ani ománské předpisy omezující svobodu slova. Sultána a jeho vládu nesmí žádné médium kritizovat, a vládní orgány dokonce rozhodují, kdo má právo stát se novinářem – přičemž o povolení může reportér kdykoliv přijít. Cenzura je na denním pořádku a u některých témat musejí novináři striktně dodržovat stanovený postup pro uvádění informací. Zmíněné opatření se pak zvláštním výnosem rozšířilo i na internetové blogy.
Ropa by byla, voda chybí
Podobně jako další státy Zálivu, i Omán žije z ropných rezerv. Z vývozu černého zlata pochází 84 % vládních příjmů a 46 % HDP, ale na rozdíl od jiných arabských ropných zemí má Omán ještě další želízka v ohni: Stále větší roli hraje turistický ruch a významný je i rybolov a pěstování datlí.
Závislost na ropě přesto zůstává značná, a nízké ceny na tomto trhu tak loni vedly k rozpočtovému deficitu ve výši 6,5 miliardy dolarů. Vláda se snaží navýšit těžbu a také se soustředí na rozvoj jiných odvětví. V neposlední řadě pak usiluje o to, aby pracovní pozice zastávané přistěhovalci obsadili v budoucnu občané Ománu (viz Lidé Ománu).
Kvůli suchu a minimu srážek představuje poměrně velký problém rovněž hospodaření s vodou. Plných 94 % dostupné životodárné tekutiny směřuje do zemědělství, přičemž Omán nemá mnoho obnovitelných vodních zdrojů. V pouštních oblastech se proto většinou využívají podzemní zásoby, které se však každým rokem ztenčují.
Stručné dějiny
Už kolem roku 2 300 př. n. l. znala sumerská civilizace lokalitu dnešního Ománu jako bohatý zdroj mědi a dováželo se odtam i kadidlo. Zhruba v roce 500 př. n. l. se stal region součástí Perské říše a později ho kontrolovaly další státní útvary vzniklé v oblasti Íránu – Parthská a také Sásánovská říše.
Mocné impérium
V 7. století Sásánovská říše zanikla a s ní zmizel rovněž íránský vliv. Roku 1507 připluli k pobřeží Ománu portugalští mořeplavci, kteří hledali základny, odkud by chránili námořní trasu do Indie. Proto v roce 1515 ovládli Maskat a po dalších 150 let kontrolovali ománské břehy. V roce 1650 však Ománci Portugalce ze země vyhnali – už o čtyři roky dřív přitom podepsali obchodní smlouvu s Anglií.
Od konce 17. století byl ománský sultanát mocným impériem, jež soupeřilo o vliv v Perském zálivu a v Indickém oceánu s Brity a Portugalci. Roku 1698 obsadili Ománci keňský přístav Mombasa a především ostrov Zanzibar. Když v roce 1737 napadli Omán Peršané, vládcové země se záhy spojili a o deset let později vetřelce opět vyhnali. Roku 1832 přesunul panovník Saíd Velký hlavní město na Zanzibar.
Klíčová ropa
Po smrti Saída Velkého v roce 1856 se rozhořel boj o následnictví, načež se Zanzibar a Omán rozdělily. Další dělení přišlo v roce 1913, kdy se ománské vnitrozemí na Arabském poloostrově odštěpilo od pobřežní části a panovník mu později tzv. Seebskou smlouvou přiznal autonomii. V roce 1959 se však oba regiony znovu spojily pod vládou jediného sultána.
Roku 1967 vyvezla země první barely nafty a přerod v bohatý stát mohl začít. Vývoj, který odstartoval v 70. letech, si tak vysloužil přezdívku „ománská renesance“. Následovaly i další důležité změny: V roce 1971 se Omán začlenil do Ligy arabských států a rovněž vstoupil do OSN. V dalších čtyřiceti letech tamní životní úroveň prudce vzrostla; ovšem například volební právo a možnost kandidovat byly ománským ženám poprvé přiznány teprve v roce 2003.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyv.: zhruba 3,3 milionu; prům. počet dětí: 2,86 na ženu; věková struktura: 30,23 % dětí do 15 let, 3,37 % obyv. starších 65 let, 50 % obyv. mladších 25,1 roku; městské obyv.: 77,6 %; složení obyv.: státní příslušníci (Ománci) 56,34 %, cizinci 43,66 %; v zemi žijí Arabové, Balúčové, Indové, Šrílančané, Pákistánci, Bangladéšané apod.; náboženství: muslimové 85,9 % (z toho většina ibádíjského směru, dále též menšiny sunnitské i šíitské), křesťané 6,5 %, hinduisté 5,5 %, jiná náboženství 2,1 %; jazyky: oficiálním jazykem je arabština; gramotnost: 91,1 %.
Politika
Typ vlády: absolutistická monarchie; samostatnost: od roku 1650 (kdy byli vypuzeni Portugalci); hlava státu: sultán Kábús bin Saíd bin Tajmúr as-Saíd (od 23. 7. 1970); sultán je zároveň šéfem vlády (od 23. 7. 1972); volby: rada královské rodiny vybírá nástupce z členů sultánovy rozsáhlé rodiny; v případě, že rada nedojde k rozhodnutí do tří dnů po sultánově smrti nebo prohlášení nezpůsobilosti, stává se nástupcem automaticky kandidát, kterého předem určil sultán.
Ekonomika
HDP na hlavu: 46 200 USD (odhad z roku 2015; ČR – 31 500 USD); měna: ománský riál (OMR), 1 OMR = asi 2,6 USD = cca 61 CZK.
Geografie
Rozloha: 309 500 km², tedy zhruba stejně jako Polsko; hranice: 1 561 km (se Saúdskou Arábií, Spojenými arabskými emiráty a Jemenem); délka pobřeží: 2 092 km; charakter území: pouštní roviny v centrální části země, na S a J rozeklaná pásma hor; podnebí: suché pouštní ve vnitrozemí, horké a vlhké podél pobřeží; úplně na J intenzivní období dešťů od května do září; min. noční / max. denní teploty (°C) v Maskatu: leden–březen 19–24/25–30, duben–červen 25–31/31–38, červenec až září 28–31/34–37, říjen–prosinec 20–27/26–34; nejnižší a nejvyšší bod: Arabské moře (0 m) / Džabal aš-Šám (2 980 m).