Okinawa: Pohnutá minulost ostrova stoletých
Subtropické souostroví Rjúkjú tvoří sice už od roku 1879 administrativní součást Japonska, stále si však zachovává svébytný ráz. Proslulo zejména díky ostrovu Okinawa, který po druhé světové válce víc než čtvrt století spravovaly Spojené státy
Původně byla okinawská vlajka trojbarevná, modrý vnější kruh z ní však nakonec zmizel. Návrh z roku 1879 totiž připomínal symbol jedné z okinawských organizací bojového umění. Vlajka má vyjadřovat touhu Okinawanů stát se rovnocennou součástí Japonska: V minulosti čelili diskriminaci, a dlouho si proto přáli udržet nezávislost.
Letos uplynulo 73 let od největší vojenské akce během války v Pacifiku. Bitva o Okinawu, jeden z posledních rozsáhlých střetů druhého globálního konfliktu, trvala bezmála tři měsíce a přinesla smrt až 140 tisícům civilistů, nehledě na obdobné ztráty z řad vojáků. Navzdory časovému odstupu má však řada současných obyvatel japonského ostrova události onoho jara dosud v živé paměti.
Země starců
Pozornost každého návštěvníka Okinawy totiž záhy upoutá nebývale vysoký počet starých lidí. Země vycházejícího slunce proslula dlouhověkostí obyvatel: Tamní 130milionová populace oficiálně zahrnuje takřka 70 tisíc těch, kdo už oslavili 100 narozeniny. (Pro srovnání, v Česku žilo loni „jen“ 523 jubilantů.) Ostrov ovšem vyniká i na japonské poměry – podíl stoletých tam pětinásobně převyšuje zbytek státu. Také díky nim přitom dosud přežívá původní rjúkjúský jazyk, zařazený na seznam UNESCO, kterým už mladá generace nehovoří.
Vědci se dlouhodobě pokoušejí najít klíč k pozoruhodné vitalitě Okinawanů. Největší zásluhu připisují stravě založené na zelenině a mořských plodech. Japonský jídelníček bývá označován za nejzdravější na světě, ostatně problémy s váhou v ostrovní zemi takřka neznají – obézních Japonců jsou asi jen 3 %. V poslední době však okinawská kuchyně čelí nepříjemné výzvě: Rýsuje se před ní nepřítel v podobě fastfoodů, které úspěšně profitují díky americkým vojákům.
Problémy s Amerikou
Tři čtvrtiny z 85 amerických vojenských základen v Japonsku leží právě na Okinawě, takže místní už od konce války sdílejí prostor zhruba s 20 tisíci příslušníků armády USA. Přestože jejich přítomnost hraje v okinawské ekonomice důležitou roli, soužití není právě harmonické. V poslední době se množí stížnosti na hluk, znečištěné životní prostředí či zvýšenou kriminalitu, která představovala jádro sporů odjakživa.
V letech 1972–2009 měli vojáci údajně na svědomí přes pět tisíc incidentů: V roce 1995 například tři z nich znásilnili dvanáctiletou dívku, což vyvolalo jednu z prvních velkých vln protestů. Okinawští politici dlouhodobě slibují voličům přesun amerických základen – jejich rozhodování však není snadné. Stávající smlouva totiž Američany zároveň zavazuje k vojenské obraně ostrova, který nedisponuje vlastní armádou.
Prázdná ruka
Z Dálného východu se do zbytku světa rozšířila bojová umění. Okinawa je kolébkou jednoho z těch nejznámějších – karate. Vyvíjelo se postupně poté, co vládce Šó Sin v 15. století zakázal obyvatelům používat zbraně. Slovo „karate“ znamená doslova „prázdná ruka“.
Stručné dějiny
Dnes Okinawa neodmyslitelně patří k Japonsku, ale ještě v 19. století spadala pod samostatné království Rjúkjú, které na jižně položeném souostroví existovalo od roku 1429. Místní osídlení se však prokazatelně datuje až do doby kamenné. Rjúkjúská kultura se od té japonské v mnohém lišila a důkazy jsou patrné dodnes: Kupříkladu okinawský jazyk učinaaguči se japonštině příliš nepodobá. Obyvatelé Rjúkjú praktikovali kult založený na úctě k zemřelým, řadě míst přikládali posvátný význam a stavěli charakteristické pevnosti gusuku.
V moci Spojených států
Tři hlavní knížectví na rjúkjúských ostrovech byla na počátku 15. století sjednocena do jediného království a vládu si uzurpovala čínská dynastie Ming, která na trůn dosadila svého člověka. Král Šó Haši ustanovil jako hlavní město přístav Naha (jenž si tento status udržel dodnes) a pozvedl regionální význam Okinawy, takže se z ostrova stal důležitý obchodní partner sousedních oblastí.
Nezávislé Rjúkjú přetrvalo do roku 1879. Poté souostroví anektovalo Japonsko a učinilo z něj jednu ze svých 47 prefektur. Z nově nabytého území se však neradovalo dlouho: Po druhé světové válce obsadili Okinawu Američané, aby odtud podnikali ozbrojené útoky na japonského nepřítele. Ostrov nakonec zůstal v jejich rukou 27 let, během nichž vyrostly desítky vojenských základen, které se uplatnily rovněž za války ve Vietnamu. Ofiiciálně získalo Japonsko Okinawu zpět v roce 1972.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyv.: 1 301 000; očekávaná doba dožití: ženy 89 let, muži 82 let; prům. počet dětí: 1,96 na ženu; věková struktura: 18 % obyv. do 19 let, 27,8 % obyv. starších 65 let; městské obyv.: Naha má 316 000 obyv.; náboženství: 52 % „lidový“ šintoismus nebo bez vyznání, 35 % buddhismus, 4 % tradiční šintoismus, 2 % katanství, 7 % ostatní; oficiální jazyk: japonština; obyv. pod hranicí chudoby: 16 %; gramotnost: 99 %.
Politika
Státní zřízení: japonská prefektura, guvernér: Takeši Onaga; volby: parlamentní volby se konají každé čtyři roky.
Ekonomika
HDP na hlavu: 31 099 USD (odhad z r. 2007; ČR – 33 200 USD); měna: japonský jen, s kurzem 100 : 20,04 Kč.
Geografie
Rozloha: 1 207 km², zhruba jako Hongkong; charakter území: sever ostrova tvoří magmatická hornina pokrytá pralesem, jižní část je převážně vápencová s množstvím jeskyň; podnebí: vlhké subtropické, s letním obdobím dešťů; min. noční / max. denní teploty (°C) v Naze: leden–březen 15–16/20–22, duben–červen 19–25/24–29, červenec–září 26–27/30–32, říjen–prosinec 16–23/21–28; nejnižší a nejvyšší bod: Východočínské moře (0 m) / Jonaha (503 m).