Ohnivé kameny: Granáty byly spojovány s vášní a životní energií

V Egyptě se používal k léčbě krve, Římané soudili, že stvrzuje přátelství a lásku, středověcí mudrci ho používali ke snížení horkosti. Název granát označuje skupinu, která zahrnuje více než dvacet druhů minerálů. Jedním z nich je český granát. Ten je skoro národním pojmem. Mineralogové mu říkají pyrop. V řečtině totiž „pyr“ znamená oheň a „ops“ oko. I proto se mezi sběrateli setkáte s označením „ohnivé oko“. Jako jediný drahý kámen se na našem území průmyslově těží. Například v povrchových dolech v Podsedicích na Mostecku či na ložisku Vestřev v Podkrkonoší.

Proti démonům

I když nad tím dnes můžeme ohrnovat nos, v léčitelství patřily granáty k nejdéle používaným drahým kamenům. Podle staroindické nauky o čakrách náleží granát díky své červené barvě k energetickému centru na konci páteře. Tato čakra symbolizuje zemi, život a čistý oheň. Astrologové granát spojují s planetou Mars, silou a aktivitou. Zřejmě nejvíce jej léčitelé doporučovali při poruchách krvetvorby, chudokrevnosti a kolísání krevního tlaku. Ve starověku se věřilo, že správně umístěný granát zvyšuje sexuální aktivitu a léčí impotenci. A psychické poruchy. Podle esoteriků odstraňuje deprese, melancholii a nervové vyčerpání. Naopak posiluje sebevědomí a vytrvalost.

Naše prababičky nosily šňůry z českých granátů jako zaručený prostředek proti uhranutí. Ostatně i staří Indové pyropům přisuzovali tu nejvyšší ochrannou moc před zlými démony. A trocha romantiky na závěr: granát je také symbolem čistoty srdce a lásky.

Rudý třpyt

A české granáty? Znali je po celém světě. Novější výzkumy ukázaly, že platily za významnou vývozní surovinu už v 5. století. Kameny pocházející z našeho území lze nalézt v klenotech starých germánských kmenů i kavkazských kočovníků. Později se českými granáty zdobil například francký král Childerich, Přemysl Otakar II. či Marie Terezie. Císař Rudolf II. tvrdil, že mu dokáží zmírnit příznaky vrozené melancholie!

Díky své rudé barvě se pyrop postupně stal symbolem Kristovy krve – a tudíž oblíbenou ozdobou liturgických předmětů. Na dámských špercích se ve větší míře objevil až v 19. století. Tehdy zdobil i vějíře, taneční pořádky nebo lahvičky na parfémy. Doslova módní mánii rozpoutaly granáty v plesové sezóně na přelomu roku 1887 a 1888. S úchvatným kompletem z rudých kamínků zasazených ve zlatě se na vídeňském dvorním plese objevila ruská carevna Marie Sofie Dánská. A každá dáma ji toužila napodobit.

Lék na žal

Za nejkrásnější šperk z českých granátů ovšem bývá považována souprava Ulriky von Levetzow. Granáty byly pečlivě vybírány po mnoho let a na počátku 19. století je zručný šperkař proměnil v pětiřadý náhrdelník, dva třířadé náramky, náušnice, brož a prsten. Celou sadu darovala mladičké Ulrice její matka Amálie. Zdalipak neměly dívce pomoci zapomenout na lásku, kterou podle legendy zahořela k tehdy dvaasedmdesátiletému Johannu Wolfgangu Goethovi? A kterou jí překazila právě její mamá?

Souprava Ulriky von Levetzow byla z muzea v Třebenicích na Mostecku v roce 1988 ukradena, o rok později ji však zázračně nalezli v plechové krabici pod železniční tratí. Proto byla do expozice zhotovena kopie. (foto: Wikimedia Commons, Marie Čcheidzeová, CC BY-SA 4.0)

Slavný básník se s Ulrikou von Levetzow setkal v Mariánských Lázních v roce 1821. Štíhlá půvabná dívka v rozpuku svých sedmnácti let, s modrýma očima a blonďatými vlasy upoutala unaveného básníka na první pohled. Ona se zpočátku k slavnému literátovi stavěla spíš zdrženlivě. Ve svých pamětech vzpomíná, že ji přerušil v ručních pracích. Už příští den však Ulrika přijala básníkovo pozvání na ranní procházku ke Křížovému prameni. Později se jim tato cesta stala každodenním rituálem.

Nedostižná jako duha

V Mariánských Lázních se sešli i následující rok. Goetheho náklonnost rostla. Na rozloučenou napsal báseň Eolské harfy a v ní přirovnával Ulriku k Iris, řecké poselkyni bohů – nedostižné, nadpozemské, rozplývající se jako duha. Přišlo třetí léto jejich platonické známosti. Goetheho Ulrika přitahovala čím dál víc. Třebaže se vždy zdůrazňuje, že on sám nikdy o ruku Ulriky nepožádal, své city vyjevoval dosti výmluvně. I jeho okolí už usoudilo, že lásku nelze skrývat.

Tehdy se do situace pravděpodobně vložil velkovévoda Karl August. Tlumočil vroucné přání roztouženého starce Ulričině matce paní Amálii. Ta však se sňatkem nesouhlasila! Sama měla s velkým věkovým rozdílem partnerů špatné zkušenosti. Možná stála milencům v cestě i matčina žárlivost. Vždyť Goethe se zamlada dvořil i jí.

Co se po odmítnutí odehrávalo v duši starého básníka lze vyčíst z jeho Mariánskolázeňských elegií. Goethe a Ulrika se další rok už nesetkali. On prý však zůstal za toto vzplanutí vděčný. Příteli jednou řekl: „Je to plod mého nejvášnivějšího duševního hnutí, bez kterého bych nechtěl žít, ale které už bych nechtěl ještě jednou prožívat!“ A Ulrika? Nikdy se neprovdala. Odmítla prý dvanáct nabídek k sňatku! Vždyť měla patřit samotnému Goethovi! Jedině jemu vděčila za uctivou pozornost široké veřejnosti. Z bezvýznamného děvčete se stala známou a obdivovanou osobou a svou „slávu“ si užívala opravdu dlouho. Zemřela v devadesáti pěti letech na zámku v Třebívlicích.

Bájný granát

Kdo se zajímá o historii drahých kamenů, dříve nebo později narazí na zprávy o pražském pokladu císaře Rudolfa II. Jeho součástí měl být i největší český granát o velikosti holubího vejce. Prameny jej uvádějí jako císařský granát či císařský rubín. Podle všeho patřil tento výjimečný kámen k nejužšímu císařovu majetku. Není vyloučeno, že se po určitou dobu stal součástí jeho osobního klenotu, pravděpodobně prstenu.

Kde se o tajemném granátu dozvídáme poprvé? Boëtius de Boodt, lékař Rudolfa II., se o něm roku 1609 zmiňuje ve svém pojednání o drahých kamenech. Podle něj mu v Evropě není rovno a dále podotýká, že jej císař dostal darem od své sestry Alžběty, francouzské královny. Jenže byl to vůbec granát? De Boodt o tom ve svém traktátu „mezi řádky“ silně pochybuje! Ovšem naplno by si to říci nedovolil. Co se dělo s kamenem po smrti císaře? Stal se součástí lupu rabujících švédských vojsk. Generál Königsmark jej složil k nohám své královny.

Drahokam v zastavárně

Když se o pár let později královna Kristýna vzdala trůnu ve prospěch svého bratrance Karla X. a odešla do exilu, skvost si vzala s sebou. V Holandsku jej pak zastavila s ostatními klenoty za 12 tisíc tolarů. Na dobrých čtyřicet let zmizel „císařský rubín“ v sejfu holandského bankéře! Odtud pověstný drahokam vykoupil roku 1694 král Karel XI., syn Kristýnina nástupce. Kámen tajně putoval zpět do Švédska. Poprvé jej tu pořádně zvážili: měl 255,55 karátů. A předpokládaná cena? Astronomické dva miliony říšských tolarů!

Z královské klenotnice se granát vynořil roku 1777. Král Gustav III. odjel do Petrohradu navštívit carevnu Kateřinu II. Panovnice ho zahrnovala vzácnými dary. Jak se odvděčil? Tajně jí daroval slavný Rudolfův granát. Teprve po roce vyrozuměl vládu, aby klenot odepsali z královského pokladu!

TIP: Prokletý náhrdelník: Všechny jeho nositelky skonaly nepřirozenou smrtí

V carské pokladnici ležel skvost zapomenutý až do pádu Romanovců. Teprve v roce 1925 ho podrobně zkoumali sovětští profesoři Aminov a Fersman. Jako první tak odhalili světu jeho tajemství. Sytě růžový drahý kámen malinového tónu totiž není ani granát ani rubín. Jedná se o růžový turmalín rubelit, který pravděpodobně pochází z Barmy. Dokonce nemá mít ani drahokamovou kvalitu! Mezi záplavou diamantových klenotů ruského pokladu je to skutečně jen chudý příbuzný.