Odměna pro českou církev: Kdo stál za zřízením pražského arcibiskupství?

Česká knížata a králové usilovali o domácí arcibiskupství již od raného středověku, vždyť sousední Polsko a Uhry získaly vlastního arcibiskupa již na přelomu tisíciletí: kolem roku 1000 k tomu došlo v polském Hnězdnu i v uherské Ostřihomi. České země tehdy přišly zkrátka a privilegia se nedomohly ani v následujících staletích. Šlo do značné míry o věc prestiže, vlastní církevní provincie totiž znamenala, že nad domácím arcibiskupem stojí v hierarchii již pouze papež. 

Z Mohuče je cesta dlouhá 

Pražské biskupství navíc od svého založení v sedmdesátých letech 10. století fakticky patřilo pod německou církevní provincii, jejíž arcibiskup-metropolita sídlil v porýnské Mohuči. To v praxi například obnášelo nutnost získat souhlas z Mohuče pro každé jmenování nového biskupa v Praze či v Olomouci, kde biskupství existovalo od roku 1063. Tamní arcibiskup měl ovšem své vlastní mocenské zájmy, protože kromě vykonávání duchovního úřadu patřil mezi říšská knížata. Jeho svolení tedy nebylo automatické. 

Speciálně mohučští arcibiskupové se navíc v říši těšili výsadnímu postavení, protože se řadili k sedmi takzvaným kurfiřtům, volitelům římského krále. Mezi ně ostatně patřil od dob vydání Zlaté buly sicilské v roce 1212 i český král, což mohlo jejich vzájemný vztah dost komplikovat, přidal-li se například každý z nich na stranu jiného uchazeče o říšský trůn. Také při svěcení biskupů zastával arcibiskup z Mohuče důležitou roli, v tomto právě on uváděl sobě podléhající biskupy slavnostně do úřadu. V praxi to znamenalo, že do Prahy či Olomouce buď přicestoval osobně, nebo za sebe poslal zástupce. 

Totéž se dělo v případě královských korunovací, kdy právě mohučský arcibiskup vkládal na hlavu nového českého panovníka drahocenný klenot. Měl také povinnost čas od času provést kontrolní návštěvu podřízených diecézí a zjistit, jestli zde vše funguje, případně sjednat nápravu a uložit příslušným osobám církevní tresty. Na více než 500 km vzdálenou cestu (v případě Prahy, do Olomouce to bylo ještě dál) si musel vyhradit řadu dní a také porci odvahy vzhledem k četným nebezpečím, jež na středověkých stezkách číhala. Daný stav věcí tedy byl všechno, jen ne praktický. 

Teď, anebo nikdy 

Ve čtyřicátých letech 14. století však konečně nastala příznivá konstelace slibující obrat. Tehdejší papež Klement VI. (1291 až 1352) se nacházel v otevřeném nepřátelství s římským králem Ludvíkem IV. Bavorem (1314–1347), jenž mu vypověděl poslušnost. Dobré kontakty měl naopak s Lucemburky, zvláště s Janovým synem Karlem, který byl od roku 1333 moravským markrabětem. Osobně se seznámili v době, kdy budoucí vladař Karel IV. (1346–1378) vyrůstal na dvoře francouzských králů v Paříži. Právě učenec a duchovní Pierre de Rosières měl patřit mezi osobnosti, jež mladého kralevice významně ovlivnily. Když pak tento francouzský benediktin v roce 1342 nastoupil na Svatý stolec, Karel se ocitl ve výhodné situaci. 

Ukázalo se totiž, že právě v něj nový papež vkládá důvěru, aby se stal římským králem namísto odbojného Ludvíka. Povýšení pražského biskupství na arcibiskupství s těmito plány bezprostředně souviselo. Aktem Klement VI. pozdvihl Prahu a připravil půdu pro Lucemburkovu budoucí říšskou královskou důstojnost. Do karet hrálo také to, že tehdejší mohučský arcibiskup Jindřich III. z Virneburgu (asi 1295–1353) otevřeně vstoupil do tábora Ludvíkových přívrženců. Papež z toho důvodu neměl problém podniknout protitah, kdy vyňal z území Jindřichovy arcidiecéze české země. Tím ho potrestal, neboť snížil jeho vliv i příjmy. 

Vlastní církevní provincie 

V poslední dubnový den roku 1344 vydala papežská kancelář v Avignonu soubor několika právních dokumentů týkajících se nového pražského arcibiskupství. Nejvýznamnější z nich byla samotná zřizovací bula Ex supernae providentia maiestatis, jejíž název je odvozený z úvodních slov listiny. Vedle samotného povýšení biskupství na arcibiskupství zrušil Klement VI. všechna dosavadní pouta českých zemí k Mohuči. Jako důvod uvedl jak velkou geografickou vzdálenost, tak rozdílnost jazyka. Také olomoučtí biskupové se měli od nynějška zodpovídat pouze a jen pražskému arcibiskupovi, který se tím stal jejich bezprostředním nadřízeným v církevní hierarchii. 

Úplnou novinkou pak bylo založení litomyšlské diecéze. Podle církevního práva měl totiž každý arcibiskup mít pod sebou alespoň dva podřízené neboli sufragánní biskupy. Území nové diecéze, která z větší části ležela v Čechách, ale dílem i na Moravě, tvořily oblasti, jež původně patřily oběma starším církevním celkům. Biskupství v Litomyšli ovšem zaniklo už ve víru husitských válek o osmdesát let později, proto dnes není jeho historie příliš známá.

První tuzemský arcibiskup 

Titul prvního pražského arcibiskupa pak připadl Arnoštu z Pardubic (kolem 1305–1364). Učenému muži s bohatými zkušenostmi ze zahraničí, který nastoupil na pražský biskupský stolec teprve před rokem, bylo v této době asi necelých čtyřicet let. Pocházel ze šlechtického rodu a vzdělání získal na vyhlášených italských univerzitách v Bologni a Padově. Coby nově jmenovaný arcibiskup musel k plnému výkonu své funkce nejdříve od papeže převzít takzvané pallium. Jedná se o pruh látky, který byl a dodnes je odznakem arcibiskupského úřadu a uděluje jej pouze Petrův nástupce. Arnoštovi přivezli insignii z Avignonu pověření zástupci na podzim 1344. Teprve tehdy byly splněny všechny náležitosti, aby se jako nový pražský arcibiskup mohl oficiálně chopit svého úřadu. 

Došlo k tomu 21. listopadu při slavnostní bohoslužbě v chrámu sv. Víta, který byl v té době ještě románskou bazilikou. Právě tento den byl zvolen k obřadnímu položení základního kamene nové gotické katedrály, jež měla podtrhnout význam Prahy jako sídla arcibiskupa-metropolity a brzy snad i římského krále. Výjimečného okamžiku se po boku Arnošta z Pardubic zúčastnili též český král Jan Lucemburský spolu se svými syny Karlem a Janem Jindřichem. 

Součástí dalších Karlových plánů (později už z pozice českého a římského panovníka) bylo vybudovat z Prahy něco jako druhý Řím. Hlavní město království i arcidiecéze obohatil množstvím nových kostelů a klášterů. Ty vznikly v první řadě na území čerstvě založeného Nového Města pražského. 

Samotný arcibiskupský palác se v této době nacházel pod Pražským hradem na Malé Straně poblíž Vltavy mezi dnešními ulicemi Mostecká a Letenská. Sídlo biskupů sem přenesli už Arnoštovi předchůdci na přelomu 12. a 13. století. Do současnosti se z kdysi honosného paláce dochovala jen jedna gotická věž, která je však očím dnešních návštěvníků Prahy skrytá, protože není z ulice vidět. Poté, co arcibiskupský palác vyplenili na počátku 15. století husité, nebyl už nikdy obnoven.