Octomilky cítí smrt: Po setkání s uhynulými družkami rychleji stárnou a dřív umírají
Zvířata nepochybně vnímají smrt jinak než lidé, což ovšem neznamená, že ji nechápou vůbec. Ukazuje se, že dokonce i hmyz se s konečností života vyrovnává po svém
Octomilky nejsou jen obtížným druhem, vyskytujícím se na přezrálém ovoci. V genetických laboratořích by se bez nich biologové při výzkumu neobešli. Díky snadnému množení a extrémně rychlému životnímu cyklu lze u nich již v krátkém časovém horizontu vysledovat změny genomu a poznatky pak aplikovat i na další organismy. Nejnovější zjištění se nicméně netýká dědičnosti, nýbrž „každodenního“ života octomilek: Ukázalo se totiž, že reagují na smrt svých protějšků.
Pach mrtvých
Podle článku, který v časopise PLOS Biology publikovali vědci z University of Michigan, může pouhý pohled na uhynulé mušky vyvolat u hmyzu příznaky traumatu: Octomilky, které přišly do kontaktu s mrtvými družkami, začaly samy stárnout rychleji a dřív umíraly. Mohly za to chemické změny v mozku, vedoucí mimo jiné k rychlejšímu vyčerpávání tukových zásob. Ostatní se pak takovým nešťastnicím vyhýbali, jako by na nich ulpěl jakýsi „pach smrti“.
Vědci přitom původně chtěli zjistit, zda mušky dokážou u jiných vycítit nemoc. Když část z nich infikovali bakteriálním patogenem, začali zdraví jedinci v jejich blízkosti vykazovat výše zmíněné chování. Při pitvě mozkové tkáně pak badatelé odhalili zvýšenou aktivitu v tzv. elipsoidním tělísku zodpovědném za zpracování smyslových vjemů a zároveň identifikovali neurony, které za popsanou reakcí stojí.
Napříč druhy
Specifické chování související se smrtí přitom nepředstavuje v říši hmyzu výjimku. Zejména sociální druhy jako mravenci nebo včely medonosné odnášejí mrtvé členy své kolonie pryč z hnízda. U vyšších živočichů, třeba primátů či slonů, pak zoologové popsali zvláštní formy truchlení: Například zmínění chobotnatci drží nad mrtvými stráž a vydávají při tom charakteristické zvuky.
Společné projevy napříč říší fauny vedly vědce k předpokladu, že související fyziologické reakce mohou sdílet i lidé. Výzkumníci každopádně doufají, že pochopením mentálního zpracování smrti – a to i v případě tak jednoduchých organismů, jako jsou octomilky – se jim podaří najít cestu například k léčbě posttraumatické stresové poruchy u válečných veteránů.
