Ochránci a lovci bombardérů: Duel stíhaček P-47 Thunderbolt vs. Bf 109G/K

Messerschmitt Bf 109 nesporně zůstává nejznámějším německým stíhacím letounem druhé světové války, na čemž se jistě podepisuje také gigantický počet vyrobených kusů. Ačkoliv od roku 1941 získal i velký význam Focke-Wulf Fw 190, řada zkušených letců stále preferovala „stodevítky“. V úloze doprovodného stíhače amerických těžkých bombardérů se určitě nejvíc proslavil stroj P-51 Mustang, ovšem prvním letounem, který dokázal „velkým hochům“ zabezpečit efektivní ochranu, se stal P-47 Thunderbolt. Pokud mustang představoval esenci elegance, thunderbolt lze výstižně charakterizovat jako ztělesnění brutální síly.

Zvláštní přístup k designu

Americký P-47 Thunderbolt reprezentoval největší a nejtěžší sériově vyráběnou vrtulovou stíhačku, na čemž je však paradoxní, že se vyvinul naopak z projektu lehkého letounu. Americké letectvo vydalo specifikace v červnu 1940 a zájem projevila mimo jiné značka Republic, kde jako hlavní konstruktér působil Alexander Kartveli. Podobně jako jeho předchůdce Alexander Seversky, po kterém se firma dříve jmenovala, pocházel z carského Ruska, konkrétně z Gruzie, což zřejmě vysvětluje jejich neortodoxní (či snad „neamerický“) přístup ke konstrukci stíhaček.

Kartveli na počátku navrhl lehký stroj s řadovým motorem, jenž sliboval větší výkon za nižší cenu než hvězdicové agregáty, na něž obvykle sázel Seversky. Parametry výsledného stroje XP-47A však nesplnily očekávání, a proto Kartveli celý design přepracoval a uzpůsobil jej pro obří hvězdicový motor Pratt & Whitney R-2800 Double Wasp s turbodmychadlem. S nevelkou nadsázkou lze říci, že spíše navrhl turbodmychadlový systém a pak okolo něj postavil stíhačku, která obdržela název XP-47B a poprvé se vznesla 6. května 1941.

Kromě výkonného turbodmychadla nabízela také řadu dalších neobvyklých rysů, například velmi prostornou kabinu či teleskopické nohy podvozku, díky nimž vzniklo v křídle místo pro osm 12,7mm kulometů. Stíhač, jenž dostal bojové jméno Thunderbolt, budil pozornost enormními rozměry, ale také výkony ve velkých výškách, neboť právě tam se nejvíce projevovaly účinky turbodmychadla.

Sériová výroba se rozběhla v březnu 1942 a první stroje P-47B promluvily do boje v létě, aby se ve výrobě záhy přešlo na provedení P-47C. Od prosince 1942 se dodávaly stroje P-47D, avšak teprve od 25. série (respektive od letounů označených P-47D-25-RE) se dostavila zásadní změna, která řešila jeden z nedostatků, které piloti thunderboltů od začátku silně kritizovali.

Vynikající rozhled

Pochvalovali si totiž nezvykle rozměrný kokpit s pohodlným sedadlem, ale vadil nedostatečný rozhled z kabiny, který značně omezoval tvar zádě trupu. Zprvu použité řešení pomocí zrcátek nebylo příliš komfortní, proto se počínaje letouny verze P-47D-25-RE změnil tvar překrytu kabiny a celé linie trupu. Nová „bublina“ potom nabízela vynikající rozhled do všech stran.

Kromě této nápadné vzhledové změny pochopitelně probíhala též evoluce dalších prvků konstrukce, a tudíž přibývající verze obdržely například upravené řízení, závěsy pro palivové nádrže či zdokonalené zaměřovače. Po „déčku“ se objevila varianta P-47M, jež nabízela vyšší rychlost, aby mohla bojovat s německými „létajícími bombami“ V-1 a proudovými stíhačkami, kdežto modifikace P-47N s prodlouženým doletem vznikla pro nasazení na pacifickém bojišti.

Optimální pro velké výšky

Paralelně s produkcí u samotné firmy Republic probíhala sériová výroba též u společnosti Curtiss, tyto letouny označené P-47G se však vyznačovaly řadou nedostatků, a tak se následně užívaly pouze pro výcvik v USA. Naopak letadla z výrobní linky firmy Republic mířila k bojovým útvarům působivým tempem, díky čemuž se thunderbolt stal nejpočetnější americkou stíhačkou celé války. Jeho dlouhý dolet znamenal správnou odpověď na potřebu letounu, jenž zvládne doprovázet americké bombardéry nad Německo a čelit německým stíhačům.

Dokončení: Ochránci a lovci bombardérů (2): Duel stíhaček P -47 Thunderbolt vs. Bf 109G/K

Právě ochrana letadel B-17 a B-24, která působila ve výškách nad 10 000 m, představovala ideální úkol pro turbodmychadlový thunderbolt, který ale ukázal, že se dokáže skvěle uplatnit i nízko nad zemí. V průběhu roku 1944 jej v roli doprovodného stíhače postupně nahrazoval P-51 Mustang a „sedmačtyřicítka“ přebírala spíše úlohu stíhacího bombardéru a letounu přímé vzdušné podpory, přestože soubojům se ani nadále nevyhýbala. P-47 odešel ze služby v americkém letectvu v 50. letech, avšak několik států jej coby stroj pro útoky na pozemní cíle provozovalo ještě v 60. letech.