Obratný taktik: Boleslav I. se musel po nástupu k moci vymezit vůči císaři Otovi I.

Boleslav I. vládl českému knížectví úctyhodných 37 let, což z něj činí nejdéle vládnoucího knížete z rodu Přemyslovců. Zůstat tak dlouho „u kormidla“, to v 10. století vyžadovalo značné osobní kvality, pádnou ruku i nemalou politickou prozíravost a cílevědomost. Odkaz, který po sobě Boleslav zanechal, je neklamným svědectvím toho, že by si mnohem spíš zasloužil přízvisko Veliký či Mocný, než Ukrutný. Ano, Boleslavovi dějiny v prvé řadě přisoudily úlohu bratrovraha „krutějšího než Herodes“, jak se o něm vyjadřuje Kosmas. 

Boleslav skutečně usedl na knížecí stolec díky smrti svého bratra Václava, do níž byl zapleten. Jak? Popravdě řečeno, nevíme o tom nic jednoznačného. Máme sice barvitý popis toho, jak byl Václav zavražděn svým bezbožným bratrem, avšak tento příběh vyprávějí legendy, tedy díla o životě světce Václava, jejichž prvořadým úkolem bylo zdůraznit Václavovu svatost a mučednictví. Fakta byla podružná a scénář zřejmý. Čím větší zloduch, tím oslnivěji zářila kladná postava křesťanského hrdiny. Politická praxe té doby však podobné skutky přinášela.

V duchu rodinné tradice 

Boleslav nastoupil na kamenný stolec knížete Čechů krátce po smrti svého bratra Václava jako jediný myslitelný nástupce z rodu Přemyslova. I když byl mladší, rozhodně nešlo o nezkušeného mladíčka. Právě naopak. Nepostrádal nic z dravosti a cílevědomosti Přemyslovců, od bratra se pilně učil a beze zbytku využil toho, co Václav za svého života vybudoval. To se týkalo oblasti ekonomické, kulturní i vojenské. Jestliže Václav během své vlády vybudoval základy přemyslovské moci, pak Boleslav na těchto základech vystavěl pevný hrad. Hlavním předpokladem úspěšného vládce byla opora v dobře živeném, vycvičeném a vyzbrojeném vojsku. Čím silnější bylo, tím větší a vzdálenější území mohl panovník s jeho pomocí ovládnout a spravovat. A aby uživil velké vojsko, potřeboval ovládat velké území. 

V tomto aspektu Boleslav rozhodně nemohl začínat od nuly, nebo jen s malou družinou. Jinak by už rok po nástupu na trůn nemohl uštědřit porážku armádě Sasů a Durynků. A proto také velmi nekompromisně a rychle připojoval další oblasti k přemyslovskému dominiu v srdci české kotliny. V čem však svého bratra rozhodně nenásledoval, byla Václavova zahraniční politika, s níž niterně nesouhlasil. V nejkratší možné době to dal jasně najevo. Když se roku 935 ujal vlády nad přemyslovským státečkem, učinil tak se vší rozhodností, silou a vůlí, jakou je možné v přemyslovském rodě nalézt, a okamžitě radikálně změnil politický kurs. Zatímco Václav, pod tlakem okolností, ale i ve snaze zajistit své zemi bezpečí a možnost nerušeně sílit, vsadil na strategické spojenectví s mocnějším sousedem, saským vévodou a východofranským králem Jindřichem I. Ptáčníkem, Boleslav jakoukoliv formu podřízenosti Sasům odmítl. 

První vítězství 

Dnes už přesně nevíme, co obsahoval tribut (poplatek, v tomto případě odváděný zřejmě v naturáliích) Přemyslovců vůči Jindřichovi I., Boleslav s ním ale skoncoval. Taková opovážlivost si od saského vladaře žádala patřičnou reakci. Ve stejné době, kdy došlo ke změně na českém trůně, proběhla změna i v Sasku, kde po svém otci převzal vladařské povinnosti Ota I., Boleslavův stejně schopný vrstevník. A tak se roku 936 rozhořela mezi Otou I. a Boleslavem I. čtrnáct let trvající válka, o jejíž první kapitole nás zpravuje saský kronikář Widukind z Corvey. Podle Widukindových zápisů Boleslav zaútočil na nám již neznámého velmože v severozápadních Čechách, který byl saským spojencem. Widukind jej tituluje vicinus subregulus (sousední podkrálíček), což nás nenechává na pochybách o jeho postavení vůči říši. 

Král Ota vyslal svému vazalovi na pomoc dvě vojska, složená z Durynků a Sasů. Boleslavovi zvědové však o nepřátelském postupu podali včas zprávy, a tak i přemyslovský kníže rozdělil svou armádu. Durynky porazil, ale Sasové nad druhou částí Boleslavova vojska zvítězili. Kníže armádu tedy opět rychle spojil a napadl Sasy, kteří se již opájeli triumfem. Vítězný Boleslav vzápětí oblehl a zničil sídlo onoho subregula, přičemž nelze vyloučit, že šlo o knížete kmene Lučanů. 

Zrození českého státu 

Konflikt z roku 936 je jediným, o němž máme z dlouhé česko-saské války písemné svědectví, je ovšem nepochybné, že takových výpadů, s cílem rozšířit přemyslovský stát, Boleslav podnikl několik. Doklady o tom přinášejí archeologické prameny, které dosvědčují zánik či degradaci téměř všech starých kmenových center v první polovině 10. století. 

V téže době se v Čechách objevují nová hradiště, která Boleslav zakládal na dobytých územích jako opěrné body přemyslovské moci. Položil tím základ takzvané hradské soustavě. Ve své expanzi si Boleslav vedl natolik dobře, že je právem považován za skutečného zakladatele českého státu. Na nová hradiště dosazoval loajální správce (comes, později kastelán a purkrabí), kteří zajišťovali chod přiděleného kraje, včetně otázek hospodářských a církevních. Správce dbal o zájmy vládce, vybíral daně, soudil a dohlížel na dodržování zemského míru. Na místě mnoha hradských center, či v jejich těsné blízkosti, později vznikla vrcholně středověká města. 

Stejně jako Václav také Boleslav si velmi dobře uvědomoval politickou nezbytnost příslušnosti ke křesťanskému Západu. Tak se stalo, že roku 938 nechal přenést bratrovy ostatky na Pražský hrad. Od té doby se začal naplno utvářet mýtus o sv. Václavovi, který podporoval sám Boleslav. Pro stát, který se snažil mocensky etablovat, mělo nespornou výhodu mít svého vlastního světce, zejména ve chvíli, kdy kníže začal usilovat o vytvoření pražského biskupství, které by učinilo Čechy nezávislé ve věci církevní správy.

Dlouhá válka 

Vraťme se nyní do chvíle, kdy Boleslav I. poprvé změřil síly s vojskem krále Oty I. Kníže vyhrál první střet, ale o tom, jak konflikt se saským domem probíhal v následujících čtrnácti letech, nevíme nic. Jistě nešlo o nepřetržitý boj, neboť Boleslav měl během této doby dostatek času na rozšiřování přemyslovského státu a vybudování silné armády. Mnohé o tom, jak probíhal vleklý spor s králem Otou I., lze vytušit. 

Jelikož by dlouhá a setrvalá válka byla vyčerpávající a neúnosná pro obě strany, je zřejmé, že období zvýšené vojenské aktivity střídala příměří, ať již vynucená dohodou, vyčerpáním či ekonomickými důvody. Více potíží patrně provázelo východofranského krále, který musel řešit spory v říši i za hranicemi, a tudíž nemohl adekvátně zasáhnout proti Boleslavovi. Spoustu nepříjemností mu způsobovali také Maďaři, toho času na stejném břehu řeky s Čechy. 

Pokud jde o Boleslavovy aktivity, můžeme předpokládat kořistnické výpady na Otovo území. Český kníže za dobu války, konkrétně do roku 950, získal na síle, věhlasu i bohatství. Vzhledem k výsledku vleklého sporu se ukázal být i velmi dobrým vojevůdcem. 

Já pán, ty pán 

Teprve k roku 950 kronikář Widukind informuje o rozhodujícím střetu Boleslava I. a Oty I.: „Onoho času král táhne do boje proti Boleslavovi, králi Čechů, a když měl být dobyt hrad zvaný Nova, v němž uzavřen byl obležen Boleslavův syn, král rozumným rozhodnutím přerušil bitvu, aby bojovníci při uchvacování kořisti nepřátel neupadli do nějakého nebezpečí. A tak uváživ moc královu a nesčetné množství vojska, Boleslav vyšed z hradu dal přednost podřídit se takovému majestátu než utrpět konečnou záhubu a stoje pod praporci a krále poslouchaje a odpovědi vraceje, zasloužil konečně milosti.“ 

Rozhodující bitva se nekonala. Vojenská expedice Oty I. do Čech skončila smírem a celé svědectví vyznívá tak, že proti sobě stanuli rovnocenní soupeři. Střet s Boleslavovým vojskem představoval pro Otu riziko, což nenápadně doznává i Widukind. Ota tak volil diplomacii a podobně situaci vyhodnotil i Boleslav, který se ctí uznal královu moc. Ani pro knížete by bitva nedopadla dobře. Uzavřeli spolu mír, partnerství, z něhož český stát nevyšel oslaben, ale posílen. O podřízení říši jako za dob Václavových nemohla být vůbec řeč. Čtrnáct let odporu přineslo českému státu prospěch a Boleslavovi respekt. Přesné podmínky mírové dohody neznáme, ale mohla patrně obsahovat závazek české strany účastnit se v bojích po boku východofranského krále, jak to dokládají pozdější události. 

Slavné časy knížete Boleslava 

Boleslav I. si uzavřením míru na západě uvolnil ruce k tomu, aby napřel ještě více sil za severní a východní hranicí státu. Mohutná expanze z něj učinila nejmocnějšího vládce severně od Alp. Roku 955, zřejmě v rámci plnění spojenecké smlouvy, vyslal Boleslav silný oddíl tisíce mužů na pomoc Otovi I. proti kočovným Maďarům do slavné bitvy na řece Lechu. Tehdy byly definitivně zastaveny kořistnické nájezdy Maďarů na okolní země. Ve stejném čase porazil kníže se svým vojskem Maďary na Moravě. 

Boleslavův vliv zasahoval vedle Moravy také do Slezska a Haliče až za Krakov, nikoliv náhodou ve směru evropské obchodní cesty, která vedla ze Španělska přes Francii k Řeznu do Prahy, dále do Krakova a Kyjeva, odtud se větvila do Byzance, k Vikingům, Chazarům a dále do Číny. 

Ekonomický přínos byl pro Boleslava obrovský a dokládá to i Ibráhim ibn Jakúb, židovský kupec ve službách cordóbského chalífy, jenž píše, že Bújislav byl vládce Frága, Bújima a Kráková, tedy Prahy, Čech a Krakova. Dále pak dokládá, že „město Frága je vystavěno z kamene a vápna a je největším městem co do obchodu. Přichází sem z města Kráková Rusové a Slované se zbožím. A z krajin Turků muslimové, židé a Turci rovněž se zbožím a obchodními mincemi. Ti vyváží od nich otroky, cín a různé kožišiny. Jejich země je nejlepší zemí severu a nejzásobenější v potravinách.“ 

Bohatství a velikost říše umožnily Boleslavovi, aby byl prvním Přemyslovcem, který dal razit vlastní mince, navíc v evropské kvalitě. Byl rovněž prvním členem rodu, který si vzal německou aristokratku. S ní pak měl čtyři potomky. Na sklonku své vlády uzavřel další pevné spojenectví, tentokrát s polským knížetem Měškem I., čímž vytvořil významný středoevropský mocenský svazek. Boleslav I., chtělo by se napsat Veliký, zemřel roku 972.