Obchod tisíciletí aneb Jak získaly USA zlatonosnou Aljašku za babku

Říká se jí posměšně „Sewardova lednička“. V Americe roku 1866 nikdo nechápe, proč ministr zahraničí William Henry Seward tak usiluje o koupi ledové pustiny na severu kontinentu. Že má její poloha nějaký strategický význam? Koho to tehdy zajímá? Sewarda samotného stojí hodně úsilí přesvědčit veřejnost i americké senátory o výhodách tohoto obchodu. Využívá k tomu všechny prostředky. Do přesvědčování se už tehdy zapojují také lobbisté a mezi jejich metodami nechybí ani sliby, výhružky či úplatky. Přitom nikdo netuší to nejzásadnější. Pod zamrzlou zemí se skrývá takové množství zlata, o kterém se nesní ani největšímu snílkovi.

Seward měl smůlu, objevu zlatých žil se nedožil. A s ním tedy ani uznání, že jeho úsilí získat zdánlivě nehostinné území nebylo marné. On sám ostatně brzké ocenění ani nečekal. I tak na sklonku života považoval koupi Aljašky za největší úspěch své ministerské kariéry. Jak však vzápětí dodával: „Lidem bude trvat celou generaci, než si to uvědomí.“

 „Velkovýrobna“ kožešin

I pro Rusy je původně Aljaška zlatý důl. O zlatu samotném sice nemají ani zdání, co je však předně zajímá, jsou kožešiny. A ty byly ve své době téměř zlatem vyvažovány. Ruští lovci se za nimi vydávali ze Sibiře dále na východ. K tomu je inspirovaly objevitelské expedice vyslané ruskými cary, které do těchto neprobádaných končin směřovaly. Právě kožešiny tak vyvolaly na Aljašce první „zlatou horečku“ už krátce po jejím objevení. Ne náhodou se jim říká „měkké zlato.“

Ve druhé polovině 18. století se sem hrnou stovky ziskuchtivých dobrodruhů, kteří hromadně vybíjejí místní faunu, hlavně vydry mořské. Koncem století na ruský, ale i čínský dvůr dodávají na dvacet tisíc kožešin ročně! Za účelem tohoto lukrativního obchodu postupně působí na Aljašce různé obchodní společnosti. Největší je Rusko-americká společnost založená v roce 1799. Ruský car Pavel I. jí svěří obchodní právo i správu místních osad a Aljaška se stává oficiálně ruskou kolonií.

Kromě vyder mořských trpí příjezdem ruských kolonizátorů také původní obyvatelstvo. Soustavné vybíjení zvěře je připravilo o nutnou obživu a nezvaní hosté ze západu přivlekli na jejich území dosud neznámé choroby. Ty místní populaci doslova zdecimují. Během osmi let se tak například počet domorodých Aleuťanů ztenčí ze šestnácti tisíc na dva tisíce. Trpí také Eskymáci, které lovci téměř připraví o jejich hlavní obživu: velryby.

(Ne)výhodný prodej

Netrvá dlouho a zpočátku bohatý zdroj kožešin se začíná citelně ztenčovat. Většinu zvířat se drastickým vybíjením podaří téměř vyhubit. Lovci se vydávají dále na jih. Tam se však dostávají na území Američanů a Britů, kterým se to vůbec nezamlouvá. Carská Rus se tak kvůli Aljašce náhle ocitá před mezinárodním konfliktem. Co dělat se vzdáleným územím, jehož údržba najednou víc stojí, než vynáší? Nejlépe se ho zbavit. A pokud možno současně naplnit téměř prázdnou státní kasu.

Ruský car Alexandr II. si dobře uvědomuje, že je Aljaška dlouhodobě neudržitelná. V případě válečného konfliktu by o tuto nejvzdálenější část ruského impéria stejně přišel. Takže je výhodnější ji včas prodat. Ale komu? V úvahu by připadali Britové. Jenže i když se Aljaška rozprostírá hned vedle Kanady, tedy britské kolonie, právě Angličanům ji Rusové rozhodně poskytnout nechtějí. Britové by se přiblížili k ruskému území, což není ze strategického hlediska bezpečné. Jako další připadají v úvahu Američané, s nimiž má v té době Rusko podstatně přátelštější vztahy. Jak je však přesvědčit k nákupu vzdálené země, která nabízí kromě mrazu a ledu jen značně omezený zdroj kožešin?

Ledová láska

A pak se objeví americký ministr zahraničí William Henry Seward, který pro tuto ledovou pustinu v pravém smyslu slova zahořel. Jednání o koupi začíná v prosinci roku 1866. Ruský vyslanec baron Eduard de Stoeckl brzy Sewardovu vášeň prokoukne a podaří se mu vyjednat z původně odhadovaných pěti milionů částku ještě o padesát procent vyšší. Konečná cena se tak vyšplhá na sedm milionů dvě stě tisíc dolarů. Vzhledem k velikosti Aljašky, která čítá 1 519 000 km², to vychází na pět centů za hektar. V přepočtu na dnešní hodnotu by koupě vyšla přibližně na sto čtrnáct milionů. 

V době podepsání kupní smlouvy 30. března roku 1867 však nikdo nemá o rozsáhlém nerostném bohatství, které Aljaška skýtá, ani zdání. Kritika se snese i na hlavu amerického prezidenta. Neprozkoumaná daleká nehostinná země na severu dostane posměšný název „Johnsonova zahrada s ledními medvědy“.

Většina Američanů nechápe, k čemu by Spojeným státům toto vzdálené území, navíc oddělené Kanadou, mohlo být užitečné. Jenže brzy se ukáže, že šlo o zatraceně dobrý obchod. Už v roce 1880, osm let po Sewardově smrti, je objevena bohatá zlatá žíla v Juneau. Když je zlato nalezeno i na dalších místech, na Aljašku se začínají hrnout davy dobrodruhů v naději na rychlé zbohatnutí. V dobách pozdějších tu je navíc objevena i ropa a zemní plyn. Ropné společnosti zaplatí v roce 1969 Spojeným státům téměř miliardu dolarů za povolení k těžbě. Někdejší Sewardův bláznivý obchod se zkrátka neuvěřitelně vyplatil!