Nový Zéland: Vydejte se na výpravu po stopách hobitů
Na skok do Středozemě vás nezavedou jen knihy Johna R. R. Tolkiena či filmy Petera Jacksona. V krajině Severního ostrova Nového Zélandu se vám totiž bude zdát, že každou chvíli potkáte chlupaté a veselé hobity, hloupé zlobry nebo slizkého Gluma
Nemusíte být zrovna skalním příznivcem Pána prstenů, aby vás novozélandská místa spojená s příběhy ze Středozemě okouzlila. Do národního parku Tongariro v centrální části Severního ostrova mířili turisté dávno předtím, než majestátní vyhaslá sopka Ngauruhoe dostala přezdívku Hora osudu a fanoušci známé fantasy se začali hrnout na její vrchol.
Již z města Taupo, ráje adrenalinových sportů, spatříte tři mohutné hory, které přitahují návštěvníky jako magnet. Jedná se o Ruapehu tyčící se do výšky 2 797 metrů nad mořem, Ngauruhoe čnící do 2 291 metrů nad mořem a Tongariro s nadmořskou výškou 1 967 metrů. Stezka, jež se klikatí mezi poslední zmíněnou dvojicí sopek, se chlubí titulem nejkrásnější jednodenní túry na Novém Zélandu – přestože právě její okolí děsilo na filmovém plátně diváky jako nehostinný Mordor, kde hlídkují ozbrojené skřetí patroly. Zdolání trasy Tongariro Alpine Crossing v délce 20 km zabere obvykle 6–7 hodin, přičemž pochod po stopách filmových hrdinů absolvuje většina lidí v létě, což na Novém Zélandu znamená od prosince do března.
Perly v měsíční krajině
Prvních několik kilometrů budete procházet černošedou krajinou, kterou pokrývá jen suchá tráva. Začátek cesty sice lemují malé vodopády Mangawhero, ale dál už vás pohltí pouze „měsíční“ prostor, z nějž veškeré rostliny vymizely a nahradily je černé lávové balvany na štěrkovém a prašném povrchu. A za nimi jako by přímo číhali fantaskní krvelační skřeti.
Pokud neodbočíte na vedlejší okruh k hoře Ngauruhoe, postupně se vyškrábete až na nejvyšší bod výšlapu – stále činný vulkán Červený kráter. Při sestupu po jeho severní straně se vám otevře nádherný výhled na trojici Smaragdových jezer, jež v temné pustině září jako perly v havraních vlasech. Až se vynadíváte i na blankytnou hladinu Modrého jezera o kousek dál, můžete začít klesat do údolí. Naskytne se vám při tom pohled na krátery dosud činné sopky Te Maari, na sloupy páry stoupající z horkých pramenů Ketetahi nebo na geologicky relativně čerstvé lávové strouhy na sopečných pláních pod Červeným kráterem.
Odtajněná filmová kouzla
Kdo by si chtěl po „skřetí“ procházce spravit chuť trochu lépe naladěným zlobrem, může zamířit do filmových studií Weta Caves. Nacházejí se v Miramaru – předměstí metropole Wellington na samém jihu Severního ostrova.
Před vchodem do obchůdku se suvenýry a zároveň pokladny trůní tři zlobři: právě ti, kteří zkřížili cestu Bilbu Pytlíkovi a trpasličí výpravě vedené Thorinem Pavézou. Příslušníci lidské rasy si mohou pořídit „selfie“ nejen s nimi, ale i s figurínou bojovníka skřetí elity zvané „skurut-hai“ – a to v životní velikosti. Hlavním lákadlem Weta Caves však zůstávají prohlídky filmových studií, kde už je pořizování snímků přísně zakázáno.
Během 45 minut vám zasvěcený průvodce odhalí některé filmové triky a ukáže vám rekvizity či kostýmy použité v mnoha slavných trhácích, přičemž nechybí ani černý kostým Saurona z Pána prstenů. Dozvíte se také, jakým ovocem či zeleninou se ve filmech simulují zvuky válečné vřavy nebo že zlomení kosti na bojišti „dabuje“ přelomená mrkev.
V hobitím skanzenu
Nahlížet skrz klíčovou dírku do hobití nory můžete nedaleko Aucklandu, v malém městečku Matamata. Natáčení Bilbových 111. narozenin a dalších scén z Hobitína toto někdejší venkovské sídlo ohromně pozvedlo: Dřív jeho hlavní příjmy plynuly převážně ze zemědělství a chovu skotu, ovcí či koní, zatímco dnes tam stávají zástupy nadšených fanoušků.
Z Matamaty vás autobus zaveze k pozemkům ovčí farmy rodiny Alexanderových. Z tamních homolovitých zelených kopečků se díky Hobitovi a Pánovi prstenů stala turistická atrakce masového charakteru – v létě se ve zmíněném hobitím „skanzenu“ vystřídá kolem dvou tisíc návštěvníků denně. Prohlídka sestává z přebíhání od jedné hobití nory k druhé během hodiny a půl, zatímco se na vás tlačí následující skupina a zároveň čekáte, až se u domečku s kulatými dveřmi vyfotí skupina předchozí.
Chuť piva ze Středozemě
Přesto má procházka mezi zelenými kopci a hobitími příbytky neopakovatelné kouzlo. Každá nora je totiž pečlivě naaranžována tak, aby to vypadalo, že si její obyvatelé jen někam odskočili a za chvíli se zase vrátí. V zahrádce stojí dřevěný vozík s čerstvě sklizenou zeleninou, na stolku leží bábovka a zavařeniny, na šňůře se suší miniaturní prádlo a u vody visí právě chycené ryby.
Kromě nor „řadových“ hobitů se dostanete i ke Dnu Pytle čili rezidenci Bilba Pytlíka, do prostor oslav Bilbových narozenin či do hostince U Zeleného draka. Opravdoví „hobitofilové“ mohou zvolit dražší, rozšířenou prohlídku (zhruba za tři tisíce korun), která zahrnuje prošmejdění Hobitína při stmívání i večerní hostinu U Zeleného draka.
Co zachránilo Hobitín?
Když padla poslední klapka filmové trilogie Pán prstenů, měly se kulisy Hobitína rozebrat. Ve smlouvě s pronajímatelem pozemku, farmářem Ianem Alexanderem, totiž stálo, že filmaři musejí lokalitu uvést do původního stavu. Pracovníci začali hobití příbytky likvidovat, ale jejich snahu přerušil hustý déšť, když jim zbývalo ještě několik nor. Farmář nad tím mávl rukou a řekl, že se o zbytek postará sám. Ani později se mu však do „demolice“ nechtělo. Když pak dorazila čtveřice místních s nápadem, že by si Hobitín prohlédli, inspirovali Iana Alexandera, aby chytil obchodní příležitost za pačesy. Brzy se tak zrodila nová atrakce nejen pro fanoušky příběhů ze Středozemě. Park zatím navštívilo asi 800 tisíc lidí.
