Noví lidé do pohraničí: Jak vypadalo poválečné osídlování Sudet?
Opuštěné pohraničí měli zalidnit obyvatelé z českého vnitrozemí a reemigranti. Příchod osídlenců natrvalo změnil tvář Sudet, národnostním složením počínaje a rázem krajiny konče. Jak vypadalo poválečné osídlování Sudet?
Proces osídlování pohraničí začal souběžně s odsunem Němců. Do podzimu 1945 přicházeli Češi z vnitrozemí živelně a zdaleka ne všichni sem směřovali s poctivými úmysly. Pohraničí se tak v prvních poválečných měsících hemžilo takzvanými zlatokopy, kteří přicházeli s vidinou snadného a rychlého obohacení – drancování opuštěných německých usedlostí a živností bylo na denním pořádku.
Různé podoby osídlování
Později prováděly státní úřady již organizované osídlování s úmyslem přivést do pohraničí „národně spolehlivé“ osadníky. Od konce války do května 1947 přišlo do pohraničí celkem 1 365 557 nových osídlenců z českého vnitrozemí, ze Slovenska a ze zahraničí.
Osídlování, po roce 1947 zvané též dosídlování, probíhalo na dobrovolné, ale i nucené bázi (například přesídlení slovenských Maďarů v letech 1945–1949) až do padesátých let. Podle dobových statistik žilo v roce 1952 v bývalých Sudetech kolem dvou a půl milionů lidí, z čehož přibližně dvě třetiny představovali pováleční osídlenci. V září 1953 byla zahájena poslední řízená dosídlovací akce do nejméně zalidněných částí pohraničí (145 000 osob).
Nezakotvená společnost
Nemálo osídlenců však v pro ně neznámém a mnohdy drsném pohraničí dlouho nevydrželo. Úředníci ministerstva vnitra zjistili, že jenom v letech 1948 a 1949 odešlo z pohraničí téměř 26 000 rodin. Situaci pak názorně vystihuje zápis z porady zástupců ministerstva zemědělství z 28. října 1949: „Dochází k tomu, že odcházejí najednou celé obce a nedá se tomu nijak bránit […] Přídělci mizí i proti zákazu a prostě utečou a nechají úplně prázdné usedlosti.“ Také proto byl na konci padesátých let počet obyvatel v bývalých Sudetech stále ještě o třetinu, tedy asi o jeden milion lidí, nižší než před druhou světovou válkou.
Většina osídlenců pocházela ze sociálně nižších a nemajetných vrstev, pro které měl příchod do pohraničí představovat přilepšení a společenský vzestup. Velká část těchto lidí asi skutečně chtěla začít nový a lepší život, ale ne všichni zvládli přechod do nových podmínek – chybělo jim vzdělání, schopnosti i zkušenosti vést přidělené hospodářství nebo živnost. Poválečná výměna obyvatel tak vedla k destabilizaci a zchudnutí Sudet – zatímco průmyslová města na severu musela řešit hlavně bytovou otázku a kriminalitu, horské oblasti na jihu a jihozápadě zůstaly téměř liduprázdné. Všude pak chyběly kvalifikované a solidní pracovní síly, zato nadměrně stoupla konzumace alkoholu.
Laboratoř republiky
A přitom v prvních poválečných letech mělo být pohraničí slovy historika Matěje Spurného „místem provádění různých státních experimentů, avantgardou a laboratoří celostátní vývoje“. Po vysídlení Němců zde měl vzniknout takřka ideální panenský prostor pro vytvoření nové socialistické společnosti. S touto vizí lepších Sudet od počátku nejvíce pracovali komunisté, pro něž se pohraničí brzy stalo politickou baštou a noví osídlenci oporou v boji o moc před únorem 1948.
TIP: Historie jednoho pojmu: Odkud se vzalo slovo Sudety?
KSČ od roku 1945 ovládla všechny důležité ministerské posty spojené s osídlováním a například v týdnech před prvními poválečnými volbami v květnu 1946 rozdávalo ministerstvo zemědělství řízené komunistou Júliem Ďurišem novoosídlencům dekrety na půdu po Němcích. Pohraničí proto výrazně přispělo k vítězství KSČ v těchto klíčových volbách. Jestliže na celostátní úrovni dosáhla KSČ 40 % hlasů, v pohraničních oblastech státu se její volební zisky pohybovaly mezi 50 až 70 % hlasy. Například ve volebním kraji Ústí nad Labem to bylo 56,5 % a na Karlovarsku 52,3%.