Nositelé domácího štěstí: Kde se v Čechách vzali kominíci

„Kominík nenosí jenom žebřík a černou tvář. Kominík nosí také štěstí. To vědí všichni lidé a hlavně ti, co mají knoflíky u kabátu. Když jde kolem, honem se za některý chytí a myslí si na to, po čem touží,“ tak začíná pohádka O kominíkovi od Jiřího Wolkera. Tahle pověra má ale reálný základ. Dobře vyčištěný komín neohrožoval dům požárem a zajišťoval teplo.

Dlouhá cesta ke komínům

Odvod kouře z obytné místnosti se ve středověku vůbec neřešil, ba ještě v 18. století přetrvávaly v chudších čtvrtích měst střední Evropy domy bez komínů. Přestože byly v českých zemích už v 17. století povinné, lidé s jejich výstavbou velmi otáleli. Z každého komínu museli totiž odvádět „komínovou daň“. Ve městech a pozvolna i na venkově se kouř začal odvádět pomocí takzvaného dymníku s dřevěnou rámovou konstrukcí, čepovanými spoji a výpletem, který byl pro ochranu před žárem obalen hliněnou omazávkou. V důsledku častých požárů se ve stavitelství začaly prosazovat nehořlavé materiály a dřevěné dymníky postupně nahrazovaly zděné komíny.

„Mastkomínové“ a „mastkominíci“

Komínářská či kominická živnost vznikla v českých zemích v průběhu 16. století, kdy se obecněji rozšířilo užívání kamen a s ním stavba úzkých „vlašských“ komínů.  Těm, kdo ji provozovali, se nejčastěji říkalo „mastkomínové“ nebo „mastkominíci“. Roku 1564 v Jindřichově Hradci smejčil vrchnosti jistý italský kominík 21 komínů. Zmiňováni jsou koncem 16. století také v Pardubicích, v Mladé Boleslavi, ve Stříbře a jinde. Ještě v první polovině 19. století působili kominíci pouze ve velkých městech, do těch menších a do vesnic zacházeli spíš zřídka. Na venkově služby kominíků dlouho odmítali. Než aby čekali, až kominík zavítá do jejich vsi, raději si komíny vyčistili sami.