Niger: Nejubožejší z chudých
Niger, obrovský pouštní stát na okraji Sahary, má za sebou mnoho politických převratů. Před ním pak stojí výzvy v podobě nízké vzdělanosti, nestabilní ekonomiky, extrémní chudoby a nedostačující zdravotní péče
Symbolika vlajky Nigeru se vykládá různě. Podle většiny zdrojů představuje oranžový pruh severní region v pásmu Sahary, bílý zastupuje čistotu (nebo řeku Niger) a zelená značí naději i úrodnost jižních částí státu
Od získání nezávislosti v roce 1960 prošel stát cestou pěti různých ústav a tří období vojenského režimu. Po posledním převratu v roce 2010 dodržela armáda slib, že vrátí zemi demokratickou civilní vládu, a Niger se tak poprvé v historii změnil v demokracii se systémem více politických stran.
Trvalá hrozba velkého sucha
Niger je největší zemí západní Afriky, ale více než 80 % jeho plochy v severních regionech pokrývá Sahara. Převážná část populace proto žije na jihu a na západě území. Většina této relativně úrodné oblasti však čelí nestálému počasí včetně nevyzpytatelných období sucha. Protože zemědělství tvoří základní pilíř nigerské ekonomiky (je na něm závislých plných 82 % Nigeřanů), stát trvale bojuje s tím, jak nasytit všechny své obyvatele. Velmi vážná situace přetrvávala od 60. do 80. let 20. století, kdy někteří farmáři kvůli suchu opakovaně přišli o celá stáda. Nejistota ovšem pokračuje i v 21. století.
Další významnou součást ekonomiky představuje export surových materiálů, především uranové rudy. Vláda by v budoucnu chtěla rozvinout i těžbu nafty a zlata.
Smutná řeč čísel
S chudobou státu pak souvisí i chudoba jeho obyvatel. V roce 2012 přidělila Organizace spojených národů Nigeru poslední příčku v žebříčku Indexu lidského rozvoje. Západoafrická země by se v současnosti vůbec neobešla bez zahraniční pomoci. Bezmála polovina příjmů vládního rozpočtu pochází z dárcovských zdrojů. K nejvýznamnějším donátorům patří Francie, Evropská unie, Světová banka a Mezinárodní měnový fond, ale zanedbatelné nejsou ani dary ze Spojených států, Belgie, Německa, Švýcarska, Kanady a Saúdské Arábie. V prosinci 2005 odpustil MMF Nigeru dluh ve výši 86 milionů dolarů.
S obrovskou chudobou země jde samozřejmě ruku v ruce i špatný zdravotní stav obyvatel a nedostačující lékařská péče. Statistiky hovoří jasně: kojeneckou úmrtnost v Nigeru lze sice srovnat s údaji ze sousedních států, ovšem mortalita ve věku 1–4 roky zůstává i na Afriku extrémně vysoká – před čtvrtými narozeninami tam zemře každé čtvrté dítě! Příčiny tkví v obecně špatných zdravotních podmínkách a nedostatečné výživě. Podle údajů organizace Save the Children má země nejvyšší dětskou úmrtnost na světě, z každých 100 tisíc porodů pak celých 820 končí smrtí rodičky. V roce 2006 přitom připadalo na 100 tisíc obyvatel jen 22 zdravotních sester a tři doktoři.
Stigma negramotnosti
Další Achillovu patu Nigeru představuje nevzdělanost. V zemi panuje jedna z nejvyšších úrovní negramotnosti na světě – číst a psát umí jen zhruba jeden ze čtyř tamních obyvatel. Základní vzdělání je sice po dobu šesti let povinné, ale ještě na konci 20. století zapisovali rodiče do první třídy necelou třetinu potomků. Povinnou školní docházku přitom téměř v 70 % případů završí chlapci, zatímco děvčata často končí po dvou nebo třech letech. Místo sezení v lavicích musejí děti obvykle pomáhat při sklizni a potomci nomádů, kteří žijí na severu státu, nemají možnost školy navštěvovat vůbec.
Otroctví jako norma
K zákazu otroctví došlo v zemi teprve v roce 2003, podle organizací pro ochranu lidských práv však mnozí Nigeřané stále jako otroci žijí. Sdružení Timidria odhaduje, že mezi roky 2002 a 2003 bylo takových lidí v zemi asi 870 tisíc. Otroctví představuje každodenní realitu prakticky mezi všemi etnickými skupinami, především se ovšem týká Tuaregů, Arabů a kočovných Fulanů. Rozlišuje se více forem: Plné otroctví umožňuje pánovi nakládat s člověkem ve všech ohledech jako se svým majetkem. V lehčí formě odvádí otrok pánovi část úrody. A do třetice se jedná o jakýsi druh konkubinátu, kdy jsou do otroctví prodávány dívky mladší 15 let: stávají se pak „nejposlednějšími“ členy domácnosti, přičemž mezi jejich četné povinnosti patří i sexuální podřízenost pánovi.
Stručné dějiny
Oblasti severního Nigeru obývali lidé už zhruba před 600 tisíci lety – dnes se jedná o neúrodný pás Sahary. Území představovalo odedávna důležitou obchodní křižovatku a zčásti si jej nárokovala mnohá africká království, stejně jako velké skupiny kočovných Tuaregů.
Cesta k nezávislosti
K nejvýraznějším státním útvarům moderní doby na území Nigeru patřila federace víceméně nezávislých království Hausa: rozkládala se mezi řekou Niger a jezerem Čad a vzkvétala od 14. do 19. století, kdy si ji podrobil Sokotský sultanát. V 19. století se v regionu také objevili první Evropané. Francouzi se snažili oblast ovládnout, ale kvůli odporu etnických skupin (zejména pouštních Tuaregů) ustavili svou kolonii až roku 1922. Spravovali Niger podobně jako ostatní teritoria Francouzské západní Afriky – prostřednictvím generálního guvernéra v senegalském Dakaru a lokálního guvernéra v Nigeru. V roce 1946 přiznali Nigeřanům francouzské občanství a částečnou samostatnost. V prosinci 1958 se země změnila v autonomní stát Francouzského společenství a v srpnu 1960 dosáhla plné nezávislosti.
Střídání po vojenských pučích
Prvních čtrnáct let nezávislé existence kontrolovala Niger jediná politická strana v rámci vlády Hamaniho Dioriho. Zničující sucho a obvinění z masivní korupce však vyústily ve vojenský puč a sesazení prezidenta. Jeho post pak připadl podplukovníkovi Seynimu Kountché, který stál v čele země společně s malou skupinou důstojníků až do své smrti v roce 1987. Vojenská vláda pokračovala s prezidentem Alim Saibouem, jenž částečně liberalizoval nigerské právo, ale odmítl přistoupit na pluralitní systém. Éra většího počtu politických stran, svobody tisku a ostatních kroků k demokratizaci nastala přechodně mezi lety 1991 a 1993. V letech 1996, 1999 a 2010 pak došlo k dalším pučům.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: zhruba 17,5 milionu, prakticky stejně jako Kazachstán nebo Chile; očekávaná doba dožití: 54,74 let; prům. počet dětí: 6,89 na 1 ženu; kojenecká úmrtnost: 86,27 z 1 000 živě narozených; věková struktura: 49,8 % dětí do 15 let, 2,6 % obyv. starších 65 let; městské obyv.: 17,8 %; etnické složení: v zemi žije kolem 60 etnických skupin, největší jsou Hausa (55,4 %), Djerma (21 %), Tuaregové (9,3 %), Peuhl (8,5 %), Kanuri Manga (4,7 %); ostatní – 1,2 %; náboženství: muslimové 80 %, ostatní (včetně křesťanů a animistů) 20 %; jazyky: oficiálním jazykem je francouzština; obyv. pod hranicí chudoby: 63 %; gramotnost: 28,7 % (!).
Politika
Typ vlády: republika prezidentského typu; samostatnost: od 3. 8. 1960 (dříve francouzská kolonie); hlava státu: prezident Mahamadou Issoufou (od 7. 4. 2011), šéf vlády: premiér Brigi Rafini (od 7. 4. 2011), premiér a prezident sdílejí některé vý konné pravomoci; volby: prezident se volí na pět let všelidovým hlasováním a může kandidovat podruhé, premiéra jmenuje prezident.
Ekonomika
HDP na hlavu: 800 USD odhad z r. 2013; ČR – 27 600 USD), jedna z nejchudších zemí světa; měna: západoafrický frank (CFAFr), 1 USD = cca 476 CFAFr, 1 CZK = asi 24 CFAFr.
Geografie
Rozloha: 1 267 000 km², dvojnásobek Francie; hranice: 5 697 km (s Nigérií, Čadem, Alžírskem, Mali, Burkinou Faso, Libyí a Beninem); charakter území: většinou pouštní roviny a písečné duny, zvlněné roviny na jihu a hory na severu; podnebí: pouštní – převážně horko, sucho a prašno; tropické počasí na jihu; min. noční / max. denní teploty (°C) v Niamey: leden – březen 16–23/32–39, duben–červen 28–26/41–37, červenec–září 24/34, říjen–prosinec 24–17/38–33; nejnižší a nejvyšší bod: řeka Niger (200 m) / Idoukal-n-Taghes (2 022 m).