Neznámý Ázerbájdžán: Země černého zlata se navrací se k islámu
Nejméně známá zakavkazská republika balancuje na křehké hranici mezi nejvýchodnější Evropou a hlubokou a temnou Asií. Jestliže v Gruzii a v Arménii může mít Evropa chvílemi navrch, v Ázerbájdžánu je asijská pěst rozhodně silnější
Rychle vykvašená ázerbájdžánská oligarchie ovládá všechny kohouty penězovodů, ale na druhé straně se uskromňuje masa „poddaných“ zvyklá poslouchat. Ropa proudí do ciziny, mercedesy plní bulváry v Baku, ale většina obyvatel zůstává v roli pouhých pozorovatelů. Dostatek je snad jenom hesel – v ulicích i ve volné krajině útočí stejně zběsile jako u nás reklamy. Ústřední témata? Jasnozřivá politika milovaného vůdce, národ nade vše a skvělá budoucnost pro všechny. Ázerbájdžánští vůdcové jsou vlastně dva – otec a syn Alijevovi, rodinný klan s politickou minulostí sahající do bývalé sovětské diktatury. Donedávna byl oříšek dostat se do země legálně, bez konexí a tučného dolarového konta.
Ropná modla
Přestože většina ropy dnes pochází z podmořských vrtů, ropná pole stále doslova prorůstají hlavním městem Baku. Pohybujeme se v krajině ropných věží, z nichž 99 % pamatuje Brežněvovu éru a možná ještě Stalina. Leckterý pohled působí kupodivu malebně, téměř jako v dobách prvního ropného boomu, jaký se v Baku odehrál v druhé polovině 19. století. Avšak jen zdálky – když není tolik vidět a hlavně cítit.
Mezi domky se táhnou páchnoucí jezera. Čisté prádlo vlaje v černé vlečce dýmu a odráží se v černé a duhové hladině. Musel ho tam někdo pověsit, což se zdá nepochopitelné. A taky vyhnat krávy, které kličkují mezi lagunami. Jaké asi mají mléko? Chceme se zeptat, ale není koho – doma zůstávají jen ženy. A jelikož jsme v muslimské zemi, nemohou s námi jen tak hovořit. Vzápětí jsme poprvé zadrženi – neoprávněný vstup do „strategického pásma“. Vypadá to vážně, jeden ze dvou svalovců přivolává vysílačkou posily. Rozhodnutí náčelníka je naštěstí rozumné: vrátí nám doklady, posadí nás do džípu a provezou skrz pole ropných věží.
Ropy se v Ázerbájdžánu nevytěží mnoho (zhruba 1,2 % světové těžby, daleko za ropnými velmocemi organizace OPEC). Důležité ovšem není kolik, ale odkud, kudy a kam může mazlavá tekutina proudit. Ázerbájdžánská ropa je především strategickou záležitostí.
Ostře sledované ropovody
Příběh se opakuje, i když jsme opustili Baku a po těžních věžích není nikde ani stopa. K čemu jsou cedulky na kovových sloupcích? Zdálky je považujeme za turistické značky a černé džípy a pick-upy, které nedaleko víří gejzíry prachu, za auta bohatých turistů. Proč ne, jsme uprostřed Gobustánské rezervace. Fatálně se však mýlíme – napříč rezervací totiž vede produktovod BTC (Baku–Tbilisi–Džejhan) z nedaleké rafinerie v Sangačalu přes Gruzii do středomořského přístavu v Turecku, tedy strategická linie číslo jedna, o niž v podstatě soupeřily Rusko s USA. O chvíli později už máme za patami po zuby ozbrojené komando. Z džípu vyskakují chlapíci v černých uniformách a odjišťují samopaly. Je to horší než před dvěma dny v Baku: ruce nad hlavu, osobní prohlídka, vysypat batohy. Kupodivu to i tentokrát dobře dopadne, a dojde dokonce na úsměvy a přání ščastlivogo puti (šťastné cesty).
S ropou je Ázerbájdžán bohatá nevěsta pro každého, kdo projeví zájem. Kvůli ní se scházejí světoví státníci a společně prohlašují, že neexistuje větší přítel než tamní prezident a větší demokracie než ta ázerbájdžánská. A nebezpečí? K útokům na ropná zařízení skutečně dochází – stopy prý vedou do Arménie a k domácím separatistům.
Zlaté časy bez práce?
V této zvláštní zemi se zastavil čas – jenže čas sovětský, který se dosud nepřetočil a z něhož zůstala nejen neodbytná ruština. Silné džípy brázdí asfalt i kamenité vyjeté koleje cest a jejich řidiči v černých brýlích si bezstarostně užívají bohatství a svobodu. „V Ázerbájdžánu nikdy nebylo líp, poprvé se nemusí pracovat,“ dozvíte se od rozesmátých šoférů, zatímco míjejí zástupy ošuntělých mužiků. „Je to mafie a všechno naše bohatství mizí v jejich kapsách,“ říkají zase všichni, kteří k nim nepatří.
V takovém prostředí se daří rodinným klanům, které podporuje rozbujelý policejní aparát. Přemíry policistů však není třeba se bát. V širokých kulatých čepicích mají blízko k sovětským oficírům, jsou zvědaví a přátelští a profesionalitu mísí s žoviálností. Zdá se, že to nejhorší období korupce už v Ázerbájdžánu pominulo…
Ničitel Gorbačov
Všude je slyšet žehrání na současnost a cítit neskrývaný strach z budoucnosti. Čtvrtstoletí po prohrané válce s Armény jde elektrický proud stále jen občas, zvlášť v příhraničí a na venkově, takže záložní generátory jsou nezbytností. Na rozdělení obou národů vydělalo nejvíc Rusko, neboť se zbavilo přívažků, které bylo třeba dotovat. Gorbačov je pro místní tím nejhorším Rusem, protože zničil poklid, v němž žili Ázerové s Armény v míru. Přesto je Sovětský svaz ztraceným rájem, i když nikoliv ten Gorbačovův, nýbrž tuhý Brežněvův „sajuz“, který držel oba národy ve stejném područí. Devět z deseti Ázerbájdžánců by chtělo sovětské impérium obnovit.
TIP: Běloruský Minsk: Město dvou tváří, kde se mísí minulost se současností
V zemi evidentně chybějí peníze, ale domácí si již zvykli, že pokrok znamená maximálně vlastnit mobil, zatímco boty a pneumatiky se dennodenně boří do bláta. Podle toho, odkud přijde větší podíl peněz, vyrůstají po celé zemi jako její nové dominanty mešity různých stylů – turecké, íránské, saúdské. Po sedmdesátileté komunistické éře ateismu se tak lidé začínají vracet k islámu.
Země jezer
V Ázerbájdžánu najdete 250 jezer, z nichž největší jsou Gadžigabul (15,5 km²) a Bejukšor (10,3 km²). Na severovýchodním svahu hřbetu Murovdag se rozkládá skupina jezer vzniklých sesuvy, mimo jiné Modré jezero, jedno z nejkrásnějších na Kavkaze. Mnoho vodních ploch se nachází také v Kuro-arakské nížině.
Asie, nebo Evropa?
Ázerbájdžán s hlavním městem Baku je největší a nejvíce zalidněnou zemí v oblasti Kavkazu. Je situován v západní Asii a podle některých názorů může být řazen mezi evropské země. Na východě je ohraničen Kaspickým mořem, na severu sousedí s ruskou republikou Dagestán (284 km), na severozápadě s Gruzií (322 km), na západě s Arménií (787 km) a na jihu s Íránem (611 km). Ázerbájdžánská exkláva Nachičevan navíc sdílí 9 km hranice s Tureckem.
Ázerbájdžán nemá přístup k otevřenému moři, pouze ke Kaspickému. Náhorní Karabach spolu se sedmi oblastmi na jihozápadě země ovládá od konce Náhornokarabašské války v roce 1994 Arménie. Následkem tohoto konfliktu ztratil Ázerbájdžán kontrolu nad 16 % svého území.