Newyorčanka s československým pasem: Emu Destinnovou publikum milovalo

Kdyby ji v začátcích kariéry nepodpořil tatínek, zřejmě by se nestala jednou z nejslavnějších operních sopranistek. Teprve když ji zahraničí začalo vynášet do nebes, dočkala se poct i doma.

Talentovaná uličnice

Začátky byly vskutku neslavné… Ema se narodila jako Emilie Pavlína Věnceslava Knittlová 26. února 1878 coby druhá z pěti dětí důlního podnikatele a mecenáše Emanuela Knittla a jeho manželky Jindřišky, která byla operní pěvkyní.

Malá Emilka už od dětství projevuje řadu nadání. Maluje, píše, hraje na housle – první velký koncert absolvuje už v 8 letech! Teprve poté, ve 13 začíná navštěvovat hodiny zpěvu. Její profesorka Marie von Dreger Löwelová – Destinnová hlas své žačky dovede k dokonalosti! Ema, která má pověst uličnice, vedle zpívání studuje na dramatické škole při Národním divadle herectví. Původně se sice chtěla stát houslovou virtuoskou, brzy se ale projeví krása jejího hlasu. Je jasné, že by se Emilka, která z vděčnosti k učitelce zvolí pseudonym Ema Destinnová, měla stát zpěvačkou!

Zkusí štěstí ve Zlaté kapličce a zazpívá jejímu řediteli F. A. Šubertovi. Ten ale zavrtí hlavou: „Slečno, zdá se, že se při zpěvu rozčilujete. Doporučuji vám sprchy.“  Ve skutečnosti asi jde o politické názory Emina otce, které panu řídícímu nejsou po chuti. Tatínek ale ve zklamanou adeptku pěveckého umění stále věří, stejně jako její učitelka. Právě jejich podpora Emě dodá odvahy zkusit štěstí v Drážďanech. Zase to ale nevyjde… Ředitel divadla Des Westens si nebere servítky: „Hudbě nerozumím, ale moji poradci mi říkají, že nemáte hlas,“ krčí rameny a dodává: „Sám vidím, že jste ošklivá, tak se nedá nic dělat.“ I tentokrát dívku podpoří jak rodina, tak učitelka. A úspěch se dostaví!

Berlínská hvězda

Když Ema Destinnová v létě 1898 zazpívá v berlínské Dvorní opeře v opeře Sedlák kavalír, kritika i diváci se zamilují. Ředitel vůbec nelituje, že toto „uhrovité děvče cikánského vzezření“, jak ji popsal historik Šusta, angažoval. Je jí sice stěží 19, ale díky svému hlasu i hereckému talentu se vbrzku stává miláčkem berlínského publika. Právě kombinace talentů je u Emy naprosto zásadní… Když zpívá Destinnová, je divadlo vyprodané. 

V roce 1901 je angažována pro populární bayreuthský festival, kde exceluje v Bludném Holanďanovi. Na slavnosti ji zve osobně Wagnerova vdova Cosima. Je to velká pocta – slovanští umělci sem nesmí, Ema je tedy výjimka. Její sláva rázem překročí hranice Německa.

Carusova láska

Už o 3 roky později debutuje v londýnské Covent Garden – 2. května 1904 zpívá v Královské opeře Donnu Annu v Donu Giovannim. O rok později vystupuje se slavným Enricem Carusem v premiéře Pucciniho Madam Butterfly. Caruso v té době platí za prvního tenoristu, vždy zpívá s těmi nejlepšími partnery. Spojení s jedním z nejkrásnějších sopránů se posléze stává trvalým magnetem Londýna, New Yorku i ostatních metropolí. 

Do Ameriky je evropská hvězda Destinnová pozvána v roce 1908. V newyorské Metropolitní opeře mimo jiné zpívá Mařenku ve Smetanově Prodané nevěstě. Neuvěřitelná je i premiéra Pucciniho Děvčete ze zlatého Západu 10. prosince 1910. Diriguje Arturo Toscanini, Destinové je partnerem Caruso, skladatel psal roli přímo pro ni. Ovace neberou konce! Opona jde vzhůru nejméně padesátkrát a pěvkyně se stává jednou z nejslavnějších newyorských žen… Všichni kolegové se do Emy zamilují – Puccini, Caruso i Toscanini, stejně jako klavírní virtuos Arthur Rubinstein.

Češství je ale pro Destinnovou vždycky zásadní, a to i přes to, že českému opernímu světu trvá celých 8 let, než uzná, že si nechal utéct velký talent. V roce 1908 Destinnová hostuje v Národním divadle – a je to úspěch, jak jinak! Uctívaná Ema se brzy stává čestným členem první scény.

Špionka? 

Konečně tedy i domácí uznání. Šťastná Destinnová si koupí zámeček ve Stráži nad Nežárkou, kde ráda odpočívá. Jenže pak do Emina osudu zasáhne první světová válka. V roce 1915 odjíždí koncertovat do Ameriky. Cesta je pro český odboj příležitostí, jak do zahraničí poslat důležité informace. Neujde to c. k. rakouské policii, která na Emu při návratu čeká na hranicích. I když se jí podaří proklouznout, je obviněna ze špionáže a musí z příkazu monarchie zůstat v domácím vězení ve Stráži. Je neustále hlídána a je jí zabavený i pas. Už v roce 1917 se smí vrátit na scénu Národního divadla. Od té doby konci každého koncertu zpívá Kde domov můj… 

Po konci války se chce vrátit na mezinárodní jeviště. Jenže tady vládne nová generace. A hlas Emy Destinnové během nucené přestávky ztratil něco ze své kvality… V New Yorku zpívá naposledy v roce 1920, pak se občas pohostinsky vrací do Covent Garden. Stárne a je sama. Snad proto se ve svých 45 letech poprvé vdá. Důstojník československého letectva Josef Halsbach je výrazně mladší a vztah dlouho nevydrží. I tak Josef stačí Emu zadlužit. 

V roce 1925 nemocnou Destinnovou navštíví prezident Masaryk. O rok později se pěvkyně začíná s pódii loučit: „Není ničeho horšího, než když se musíte dívat na starou ženu na jevišti.“ Rozlučkové turné zahrnuje 20 československých měst i Lucernu. Publikum ji naposledy uslyší v Londýně v roce 1928 – na koncertě k oslavě desetiletého výročí Československé republiky. 

TIP: Za oceánem: Marlene Dietrichová prorazila i díky strachu z nacistů

Ema už ale není ve formě. Ztloustla a neslouží jí klouby. Ukrývá se ve Stráži. Sbírá starožitnosti, občas dává hodiny. Chodí na houby a rybaří v Nežárce. Píše. Probírá se suvenýry ze zahraničních cest. Věnuje se okultismu. Na počátku roku 1930 se objedná na operaci očí a během zákroku v českobudějovické ordinaci ji postihne mrtvice. Lékař ji ještě převeze do místní nemocnice, zpěvačku ale není možné zachránit. Umírá 28. ledna 1930 ve věku pouhých 51 let. Na její poslední cestě na hřbitov českých velikánů na Vyšehradě se s ní přišlo rozloučit velké množství lidí.