Nešťastný vévoda Zákupský: Napoleon II. trpěl odloučením od matky celý život

Kvůli synovi udělal Napoleon I. vše, co mohl. Trůn bez dědice nemá budoucnost, proto se roku 1809 rozvedl s císařovnou Josefínou, třebaže ji nepřestal milovat. Důvod byl jediný, nedokázala mu dát potomka. Hledal ženu, která by toho schopná byla, ale zároveň také dodala lesku dynastii Bonapartů. Na jaře 1810 ji našel v dceři rakouského císaře Františka I., bývalého nepřítele a nyní z donucení spojence. Arcivévodkyni Marii Luise Habsbursko-Lotrinské, jíž se říkalo Marie-Louisa, bylo osmnáct let a čtyři měsíce, když se stala chotí čtyřicetiletého vládce většiny Evropy. Zhruba jedenáct měsíců nato se císař konečně dočkal: 20. března 1811 přišel na svět syn.

Život v odloučení

Po porážce Napoleona však zůstal v Schönbrunnu na dvoře svého dědečka Františka I., což jak on, tak i kancléř Metternich pokládali za bezpečnější. Občas vzklíčilo podezření, byť nepodložené, že bonapartisté chtějí hošíka unést. Vše se zhoršilo poté, co Napoleon utekl z Elby a bez výstřelu došel až do Paříže. Syna i choť chtěl nazpět a Metternich se chvíli zabýval myšlenkou, že by přece jen mohl regentství Marie-Louisy a následnictví vnuka císaře Františka prosadit. Dokonce začal sondovat, Napoleon ale odmítl s tím, že se bude jednat, až umlknou zbraně.

Napoleonova prohra 18. června 1815 u Waterloo definitivně nástupnictví jeho syna pohřbila a ze čtyřletého chlapce už byl jen princ Franzi. Marie-Louisa odjela do Parmy, zatímco malý Franz zůstal ve Vídni. Oba snášeli odloučení těžce, chlapec ale mnohem hůře.

V říjnu 1816 se pařížská konference spojeneckých ministrů zahraničí usnesla, že Napoleonův syn nesmí v zájmu klidu na žádný trůn, tedy ani ten, co by měl po matce zdědit v Parmě, a celé dva roky se ve Vídni hledalo, jaký titul a statky mu dát. Měl být vévodou, jenže kde? Padlo mnoho jmen a Marie-Louisa se upřímně zděsila titulu vévoda Buštěhradský. Svému císařskému otci k tomu napsala: „Píšu knížeti Metternichovi, aby zvolil nejvhodnější z českých panství (…), ale ne například Buštěhrad, což nedokáže krom Čechů nikdo na světě vyslovit.“ 

Vévoda Zákupský

Dne 18. března 1818 dostal sedmiletý Franzi takřka k narozeninám titul vévody Zákupského podle panství v Čechách mezi Mimoní a Českou Lípou. Hierarchií stál hned za arcivévody a právo měl na oslovení „Jasnosti“. Už dávno předtím kancléř Metternich rozhodl, že bude vychovávaný jako Rakušan a Habsburk. Oslovovat jej prvním křestním jménem jako Napoleona bylo nepřijatelné, říkalo se mu tedy tím druhým: František či spíše Franz. 

Jeho vychovatelem se stal hrabě Mořic z Ditrichštejna. Žáka dostal on i další preceptoři sice pohledného a milého, leč líného a mnohdy vzpurného. Jeho ranní předsevzetí, jak se bude učit, brala po čtvrthodině za své. Franzi se nedokázal soustředit, plakal a vztekal se. Ditrichštejnovi se jevil umíněný, lhostejný, zájem měl jen o vojenské věci a tresty, ba i tělesné (které byly i u nejurozenějších normální) nepomáhaly. Mluvil německy a bylo s podivem, že učitele francouzštiny ignoroval a dlouho neřekl jedinou francouzskou větu.

Psycholog by za tím poznal smutné dítě, jemuž velice chyběla matka. Tu viděl nanejvýš jednou do roka. Když přijela, ožíval a byl jak vyměněný. Přesto se na něčem kladném všichni shodli: vystupovat a chovat se uměl mladý vévoda dokonale, dobře konverzoval a časem byl schopen okouzlit. Možná si zvykl mnohé předstírat, neboť věděl, kým byl jeho otec, byť s ním na toto téma málokdo promluvil.

Roku 1820 složil vévoda Zákupský privátně a za dědečkovy přítomnosti zkoušky ze základních předmětů. S jeho nadáním a leností byly výsledky nevalné, přesto jej čekaly privátně gymnaziální roky. Mimo to se musel navíc jako každý Habsburk vyučit nějakému řemeslu, vybral si zahradnictví.

O rok později Napoleon I. na Svaté Heleně zemřel a před Franzim to nešlo utajit. Rozplakal se takřka zoufale, byť si otce pamatoval jen matně. Slzy proléval možná proto, že mu vzpomínky splývaly s pařížskou nádherou, která v něm hluboce utkvěla. Vzápětí se musel smířit s tím, že se jeho matka provdala za hraběte Neipperga, dlouho před ním ovšem tajili, že není jejím jediným potomkem…

Z přemíry lásky jí sňatek prominul, k Neippergovi se ale choval chladně. Z jedné věci měl však tehdy přece jen radost. V rámci povinné vojenské výchovy členů císařského domu dostal poddůstojnickou hodnost šikovatele, začal nadšeně cvičit a v bílé uniformě přišel i na dvorní hostinu, kde způsobně usedl až za generalitou.

Velikánův nenadaný syn

Koncem zimy 1826/27 trpěl Franzi „malými horečkami a vnitřním podrážděním Adamova jablka“, tedy ohryzku, což naznačovalo počínající tuberkulózu lymfatických žláz. Netušil to on ani jeho lékař, vévoda se ostatně uzdravil a další záchvaty dýchacích trubic se přikládaly na vrub pubertě. Franzi začal zaníceně studovat historii, zejména tu, která se týkala jeho otce, což mu nikdo nezakazoval. Byl to jediný předmět, v němž měl slušné výsledky. Nadání po otci nezdědil v ničem, zůstával líný, vzdorovitý, leč šarmantní. Byl bledý a výškou 180 cm legendárního „malého velkého muže“ přerostl, avšak v důsledku rychlého růstu chodil nahrbený.

Dne 17. srpna 1828 mu dědeček splnil sen a podepsal jmenování kapitánem tyrolského mysliveckého pluku. Mladík byl na tři hvězdy na límci nesmírně pyšný. O rok později jeho matka Marie-Louisa ovdověla a krátce poté se Franzi dozvěděl o dětech, které s Neippergem měla. Snášel to víc než zle, matce ale odpustil a znovu ji obdivoval, když roku 1830 rázně smetla nesmělé pokusy o liberalizaci v Parmě.

V onom roce vypukly v mnoha zemích revoluce a on snil proměnlivě o nějakém trůnu, vždy ale jen na chvilku. Chtěl být belgickým či polským králem, francouzský trůn by si dobyl mečem. V tom, aby svrhl krále Ludvíka Filipa, by jej byli ochotni podpořit i císařský dědeček a jeho kancléř, leč ve Francii o Napoleonova syna až na pár bonapartistů nikdo nestál a všichni na něj zapomněli. „Po šesti měsících by stál na pokraji propasti,“ konstatoval realisticky Metternich a hořce dodal: „Není možné dělat bonapartismus bez Bonaparta. (…) Velcí mužové najdou jen zřídka pokračování ve svých dědicích.“ 

V červnu 1831 se stal vévoda Zákupský plnoletým, místo trůnu se ale musel spokojit s hodností majora u pěšího pluku Salis a posléze podplukovníka pěšího pluku Nassau. Službu zastával ohnivě, napodoboval ostatní důstojníky, dělal dluhy, ale nepil a jeho milostný život se omezil (navzdory fámám, jimž podlehl i Wurzbachův Biographisches Lexikon) na pár platonických vzplanutí. Zůstal, jednoduše řečeno, panicem. Prach kasárenského dvora i křik povelů mu ale nesvědčily a nedlouho nato propukla tuberkulóza hrtanu s plnou silou.

Smrtelná nemoc

Když velel 16. ledna 1832 v osmnáctistupňovém mrazu přehlídce na počest zemřelého generála Siegenthala, dostal záchvat kašle takový, že musel velení předat, a od toho dne se jeho zdraví už jen zhoršovalo. Horečky, zimnice a kašel mu nedovolily, aby se ujal funkce, plynoucí z povýšení na plukovníka. V dubnu už se sotva držel na koni a i krátké vyjížďky v kočáře jej unavovaly. Počátkem června se jeho stav ještě zhoršil, vévoda nedokázal pro kašel v noci spát, vykašlával krev, hlen a nakonec i kousky plic. 

TIP: Mistr intrik: Jak se Talleyrand spojil i rozešel s Napoleonem?

V jednu chvíli pronesl francouzsky smutnou větu o tom, že nic, co by se od něj dalo očekávat, nedokázal splnit: „Mezi mou kolébkou a rakví je velká nula.“ Dvacátého června přijal Franzi svátost umírajících, čekal jej ale dlouhý konec plný nezměrného utrpení, neboť záněty a hnisavá ložiska, provázené obrovským zápachem, se šířily od úst po útroby. Od 24. června se o vychrtlého, vyčerpaného a přitom otoky změněného mladíka starala i Marie-Louisa.

Konec nastal v neděli nad ránem po záchvatu, na jehož konci ještě princ zasípěl: „Zavolejte matku.“ Pak se uklidnil a podle všeho vydechl krátce po páté ranní ve spánku. Pohřben byl v  Kapucínské (či Císařské) hrobce ve Vídni, v místě posledního odpočinku mnoha Habsburků.