Nešťastní synové Jiřího z Poděbrad: Proč neusedli na český trůn?

Jiří z Poděbrad si byl moc dobře vědom, že jeho moc stojí na vratkých základech. Na jedné straně navazoval na odkaz husitů, na straně druhé se snažil vymanit Čechy z postavení země, kterou okolní země vnímaly jako „kacířský vřed Evropy“. Český král měl, jak je dobře známo, pozoruhodné diplomatické ambice a do svého konání zasvěcoval i potomky. Jistě by si přál, aby jejich prostřednictvím založil dynastii. Nakonec je ale on sám o korunu připravil svými politickými dohodami. 

Plodný král 

Jiří nezahálel nejen na diplomatickém a válečném poli, ale ani v posteli. Jeho manželku Kunhutu ze Šternberka to nakonec stálo život. Rok co rok přiváděla na svět dalšího potomka. Osudný porod dvojčat sice dopadl dobře pro obě holčičky, ale matka za jejich zrození zaplatila cenu nejvyšší. Zanechala po sobě děti, jimž se dobrou macechou měla stát Johana z Rožmitálu. Král Jiří mohl být při pohledu na své potomstvo opravdu hrdý. Sice se záhy ukázalo, že Boček trpí retardací, či snad jiným fatálním neduhem, a král že z něj nikdy nebude. 

Zůstali ale jiní kandidáti. Počítalo se především s Viktorínem, jenže vzápětí své mimořádné nadání začal projevovat i Jindřich. Oba dva však neměli nejlepší vyhlídky. Přišli na svět dřív, než se jejich otec stal králem. I proto se Jiří snažil, aby mu druhá žena dala vytouženého syna. Nepovedlo se. O to víc usiloval o to, aby synům z předchozího manželství zajistil urozenou choť a tituly. Jiří si ale musel přiznat i další handicap, který ho při jednání na mezinárodní scéně omezoval. Cizími jazyky zrovna neválel. Vypadal prostě jako král z lidu a i na jeho skromně vedeném dvoře to bylo na první pohled znát. Jeho otec, husitský bojovník, si ho pořídil velmi mlád. Zřejmě šlo o výsledek sexuálního vzplanutí k nějaké zcela neurozené ženštině. Královská výchova mu prostě chyběla, i když inteligence rozhodně ne! Své nedostatky nahrazoval houževnatostí, cílevědomostí a schopností strategicky uvažovat. A také si nechával radit od učených lidí. 

Pro své chlapce si ale přál něco lepšího. Na ně už se nikdo skrz prsty dívat nebude, říkal si asi. Každopádně dbal o jejich dobré vzdělání. Ukázalo se, že Jindřich se v tomto směru rozvíjel nadějněji než Viktorín. Chlapec jako by Jiřímu z oka vypadl, otci se nápadně podobal i svou buclatostí. Jiří se v něm jistě viděl. Oba chlapce každopádně zasvěcoval do státnických záležitostí a brával je s sebou na různá významná jednání i na okázalé slavnosti. Měli se otrkat. Netrvalo dlouho a každý z bratrů si v koutku duše představoval, jaké by to bylo, kdyby se zrovna na něj usmálo štěstí a usedl na trůn stejně jako táta. 

Obchod s láskou 

V rodině Poděbradů se láska mezi manžely pěstovala možná víc než bývalo v tehdejším světě plném pragmatických sňatků zvykem. Manželství nebývala nešťastná. Muži plnili nejen své společenské, ale i rodinné povinnosti a projevovali vztah ke svým manželkám i dětem. To však Jiřímu nebránilo vést čilou sňatkovou politiku. V tomto smyslu byl samozřejmě i v mnohém pokrokový Jiří dítětěm své doby, v níž právě uzavírání manželství platilo za velmi těžké závaží na pomyslných vahách, které určovaly, kdo bude hrát v Evropě prim. Jiří měl přitom ty nejsmělejší cíle a nehodlal zůstat jen pánem regionálního významu.

Chudák jeho syn Jindřich to dost odnesl. Už od dětství měl vybranou nevěstu, a dokonce se s ní už v útlém věku seznámil. Jenže domluvit sňatek byla jedna věc, a dodržet závazek věc jiná. Když se nabídla vhodnější partie nebo když bylo potřeba naklonit si někoho úplně jiného, než bylo původně v plánu, prostě nic neplatilo a vesele se smlouvalo na jiném dvoře. Jindřich tak své nevěsty měnil dřív, než se vůbec stal mužem. Nakonec ho oženili s Uršulou Braniborskou. Došlo k tomu v Chebu a dodnes tak úplně nevíme, jestli to byla velká paráda, nebo spíš fraška nehodná toho, že se ženil syn krále a možná budoucí korunovaná hlava Čech.

Taky nevěsta si o tom myslela svoje, jenže její tatínek markrabě Albrecht Achilles, pozdější kurfiřt, naléhal. Dcera v královské rodině, to se přece neodmítá! Sňatek měl být zkrátka oboustranně politicky výhodný. Líbánky strávili Jindřich s Uršulou na hradě Litice nedaleko Ústí nad Orlicí. Z manželského lože nakonec vycházelo jedno dítě za druhým. Jindřich se potatil, i pokud šlo o potenci. O šťastné manželství však přesto nejspíš nešlo. Uršula si později dost stěžovala otci, že s majetkovými poměry jejího muže to není nic moc a jeho politické ambice se také nenaplnily. Královnou se Uršula nikdy nestala. Bylo to však Jindřichovo selhání, nebo se naopak projevil jako velmi uvážlivý muž myslící na blaho země víc než na své osobní mocenské choutky? 

Krvavé křtiny 

S trochou nadsázky by se dalo říct, že nejedny křtiny měly v Jindřichově rodině pachuť krve. Ne snad že by se vraždilo přímo na hradech, kde jeho choť rodila. Ale on sám do ložnice rodičky vcházel možná i doslova s mečem zbroceným krví nepřátel. Mládí strávil povětšinou vojenskými úkoly. Přitom právě tuto aktivitu jeho povaha zrovna nevyhledávala. Na druhou stranu k boji se od mládí cvičil a této své povinnosti dostál se vším všudy – a dokonce i se značnými výsledky. Když ho otec poslal splnit nějaký úkol, Jindřich se vrhl bez váhání na nepřátele, kteří podlamovali panovníkovu autoritu. A že měl napilno! Jindřich ztrestal nejedno město a nejeden hrad a jeho vojenská pověst dosáhla i mezinárodního věhlasu. 

Například když zbraně českého krále ukázaly svou sílu v Žitavě, aby nebylo pochyb, kdo je v oblasti pánem, zase se Evropa před Čechy třásla jako za dob husitských vojevůdců. Jindřichova hvězda stoupala! Kdo by v té době řekl, že syn „husitského krále“ v budoucnu přestoupí na katolickou víru? Ale nepředbíhejme... 

Bratříčci 

Jiří nešetřil ani Viktorína, ani Jindřicha. Oba synové museli doslova nasazovat krk. Proti nim nestál nikdo menší než uherský král Matyáš Korvín, který si dělal zálusk na český trůn. To už nebyly jen domácí půtky, ale regulérní válka o korunu. Když se Viktorín dostal v Třebíči do obklíčení, král Jiřík poslal Jindřicha, aby bratrovi spěchal na pomoc. Ten bez váhání uposlechl. Čekali byste zradu? Kdepak! Žádná dýka do zad staršímu bratrovi, který by Jindřicha mohl předběhnout v nárocích na trůn! Jindřich věrně dorazil do Třebíče, kde se však mezitím vojenská situace vyvinula dost překvapivě. Nakonec se totiž ve větším nebezpečí ocitl zachránce Jindřich. Viktorín schovaný za pevnými zdmi benediktinského kláštera vyrazil ven. Nezachraňoval tedy Jindřich Viktorína, ale spíš Viktorín Jindřicha. 

Improvizace vyšla. Oba Jiřího potomci vše přežili. Později se ale jejich cesty přece jen rozešly. Viktorín se dostal do zajetí a střežili ho přísně v dalekém Trenčíně, odkud nebylo snadné ho vysvobodit. Jindřich se o to přesto snažil. Když se po Jiřího smrti v Poděbradech setkali, Jindřich se nestačil divit. Viktorín asi myslel především na svůj prospěch a snažil se bratra přimět, aby se Korvínovi podvolil. Jindřich nevěřil svým uším! Jeho bratr přímluvcem úhlavního nepřítele jejich otce? Na to Jindřich nikdy nepřistoupil a dál hájil odkaz krále proti všem. 

Bez koruny 

Jiří z Poděbrad musel obětovat i svůj majetek, aby bránil korunu. Svého synka kvůli tomu Poděbrad připravil o hodně iluzí. Mladý Jindřich se jistě opájel pýchou, když mu tatík daroval několik skvostných hradů. Jenže když chyběly peníze, zase je synovi vzal. A stejně to bylo i s královskými vyhlídkami. 

Když Jiří vyčerpaný válkou s Korvínem hledal spojence, nabídl Jagelloncům, že jim za pomoc přenechá český trůn. Asi bychom čekali, že to Jindřich bude brát jako zradu a nikdy to otci neodpustí. O to víc překvapí, že tuto dohodu později sám plně respektoval. Po Jiřího smrti byl faktickým pánem české země. Jistě si ale uvědomoval, že mu vlivní zahraniční spojenci chybějí a nejspíš by prohrál. Osobně se nakonec podílel na předání koruny Jagelloncům. Ustoupil z nejvyšších pater politiky, ačkoli jeho tchán a manželka by tomu chtěli jinak. Měl bojovat? Proč to neudělal? Ctil otcovu vůli? Nechtěl krveprolití? Myslel víc na blaho své země než na své ambice? Nebo si prostě netroufal? Asi od všeho trochu… 

Když se se svými sourozenci opět sešel v Poděbradech, rozdělili si zbylý majetek. K tomu ostatně Jindřichovi radil i tchán, který se bál, aby mezi bratry nevznikly rozepře. Poděbrady připadly mladšímu Hynkovi. Jindřich sám si ponechal Minsterbersko, Frankenštejnsko či Kladsko a významné oblasti ve východních Čechách s opěrnými body, jaké představovaly například hrady Kunětická hora či Vízmburk. Nakonec dožil na Kladském hradě. 

Možná si představoval, že Jagellonci mu za jeho velkorysost nechají víc politického vlivu v Čechách, to se ale tak úplně nestalo. Jindřichovi nebylo souzeno navázat na pohádkový vzestup Jiříka, který to dotáhl až na trůn. Zemřel podobně jako jeho otec coby padesátník. Jindřichův bratr Hynek se proslavil jako básník a poněkud bohémská postavička českých dějin. Dokonce přeložil část Dekameronu! Naopak jeden ze synů Jindřicha staršího a Uršuly Braniborské – Karel I. Minsterberský to za vlády Ludvíka Jagellonského dotáhl až na nejvyššího mincmistra Českého království.