Nešťastná zajatkyně z Tordesillas: Byla Jana Šílená skutečně duševně nemocná?

Otázka šílenství španělské panovnice nedá spát historikům již více než jeden a půl století. Mnozí z nich proseděli hodiny v nejrůznějších archivech, pročetli stovky dobových dokumentů, popsali stohy papíru, vedli nesčetně učených disputací a přesto, nebo právě proto, se nedokázali a stále nedokáží shodnout na jednotném závěru. Na základě zatím dostupných pramenů prostě nejsou s to stanovit, zda se v případě této kastilské a aragonské infantky a později královny skutečně jednalo o duševní poruchu, či zda se stala obětí mocenského spiknutí.

Zpochybnění choroby

Vůbec první, kdo přišel s tezí, že Jana Šílená možná zas až tak šílená nebyla, byl v šedesátých letech 19. století původem německý badatel Gustav Adolf Bergenroth. Tvrdil, že Janu ze hry o moc vyřadil komplot naplánovaný a provedený jejím otcem, Ferdinandem II. Aragonským, a že dílo zkázy dokonal její syn, pozdější španělský král a římský císař Karel V. Ten měl podle Bergenrothovy verze Janu zbavenou svéprávnosti držet v ústraní ve vězení v Tordesillas a po její smrti úspěšně šířit zprávy o její pomatenosti, dokud se neproměnily na léty prověřenou a tudíž nezpochybnitelnou pravdu.

Přišel by však Ferdinand na nápad vydávat svou dceru za smyslů zbavenou, kdyby mu k tomu ona sama svým chováním nezavdala příčinu? A jak mohla celá věc dojít tak daleko, že Jana skončila v internaci?

Během jejího dětství a dospívání nepanovaly o Janině duševním zdraví nejmenší pochyby. Naopak. Tato infantka, která se narodila šestého listopadového dne roku 1479 v Toledu jako třetí potomek Isabely Kastilské a Ferdinanda II. Aragonského, byla podle soudobých pramenů považována nejen za neobyčejně hezkou, nýbrž také nadprůměrně inteligentní dívku s citem pro umění, zvláště pro hudbu. Zajímala se o dění v Evropě, filosofii, náboženství a na vše si snažila udělat svůj vlastní názor. To se sice od infantky neočekávalo, neboť celá její výchova od útlého dětství až do sňatku spočívala ve snaze vypěstovat absolutní konformnost a poslušnost, nicméně v tom ani zatím nebyla spatřována potenciální hrozba.

Bláznivá láska

První zvěsti o Janině šílenosti přišly až s jejím sňatkem, kdy se bláznivě a na první pohled zamilovala do rodiči vybraného a předurčeného ženicha. Tím byl o rok starší rakouský arcivévoda Filip, nejstarší syn císaře Maxmiliána I. Habsburského a bohatý dědic držav své matky v oblasti dnešního Nizozemí. Sňatek v očích rodičů obou snoubenců neměl být ničím víc než potvrzením dynastické aliance a zjevné vášnivé vzplanutí milostného citu je nejspíš trochu zaskočilo. Tím víc, že se ukázalo být oboustranné.

První rok po svatbě, která se odehrála 20. října 1496 v Lieru, městě ležícím nedaleko Antverp, byl pro Janu s Filipem dost možná jedněmi velkými líbánkami. Jelikož ale nic na světě netrvá věčně, začala Filipova prvotní vášeň postupně vychládat. Dynastické a vladařské povinnosti a lovecké zábavy, jimž holdoval, jej často zdržovaly mimo domov a podle všeho nedokázal příliš odolávat nejrůznějším svodům, které se mu na cestách naskýtaly. Jana mezitím zůstávala ve flanderském Mechelenu, který si novomanželé zvolili za svou rezidenci. Byla daleko od své rodiny i od manžela, jímž byla poblouzněná. Navíc byla těhotná, v půli listopadu následujícího roku přivedla na svět první dceru, Eleonoru.

Z této rutiny a z postupujícího odcizení, byli manželé náhle vytrženi sledem několika okolností, které z Jany ze dne na den udělaly dědičku rodičovského impéria. Její bratr Jan, španělský následník trůnu, totiž zemřel v říjnu roku 1498 patrně na tuberkulózu. O rok později se po porodu svého jediného syna na onen svět odebrala také nejstarší sestra Isabela. Dědická práva sice nakrátko přešla na jejího potomka, ale zemřel dříve, než dosáhl věku dvou let.

Tyto velké změny na dynastické šachovnici španělského království ve Filipovi okamžitě rozdmýchaly ochladlý zájem o manželství s Janou. Během pár dní se prohlásil kastilským princem a zatoužil vydat se co nejdříve do Španělska, aby se s Janou nechali oficiálně potvrdit jako dědicové.

První příznaky 

Ke slavnostnímu potvrzení nakonec došlo až v roce 1502 v Toledu, neboť kvůli probíhajícím těhotenstvím nebyla Jana schopná vydat se na cesty dříve. V době ceremonie již byly na světě tři Filipovy a Janiny děti, Eleonora, Karel a Isabela, které ale zůstávaly v Bruselu. K Filipově velkému zklamání jej většina zemí španělské koruny přijala pouze jako prince-manžela a svou poslušnost vložila výhradně do Janiných rukou, pročež se arcivévoda po čase rozhodl ze Španělska odcestovat zpět do Flander.

Jana jej ovšem doprovodit nemohla, neboť byla počtvrté těhotná. A právě v této době, během delšího odloučení od manžela, se u ní údajně začaly poprvé projevovat známky duševní poruchy. Badatelé se nedokáží shodnout na tom, zda se jednalo o těžkou melancholii, depresivní stavy, psychózu či dokonce schizofrenii, kterou by teoreticky bývala mohla zdědit po své babičce z matčiny strany. Každopádně se Jana zavírala ve svých pokojích, nepřijímala návštěvy a krátce po porodu syna Ferdinanda v březnu 1503 se rozhodla stůj co stůj vydat za Filipem, bez něhož už nemohla vydržet ani vteřinu.

Rodiče se Janě snažili v odjezdu všemožně zabránit a dokonce jí s pomocí biskupa Juana de Fonsecy nechali dočasně zadržet v pevnosti La Mota v Medinu del Campo, Jana si ale nakonec stejně prosadila svou a v červnu roku 1504 odjela do Flander. Malého Ferdinanda nechala ve Španělsku a jeho výchovu svěřila do rukou svého otce. 

V soukolí mužů

V listopadu téhož roku zemřela Janina matka, dosavadní královna Isabela Kastilská. Na základě její poslední vůle se Jana stala matčinou dědičkou a nástupnicí. Původně měla sice Isabela podle Gustava Bergenrotha vůči své dceři výhrady pro Janino odmítání účastnit se mší svatých i zpovědí a údajně také velmi liberální přijímání Lutherových myšlenek, avšak v poslední chvíli ji upřednostnila před svým manželem. Ferdinanda ustanovila pouze Janiným doživotním zástupcem.

A právě v tomto okamžiku se Jana dostala do soukolí mocenského zápasu mezi svým otcem a svým manželem, z nichž oba toužili osobně a bez omezování vládnout vznikajícímu španělskému království. Zpočátku stála španělská šlechta na Janině straně, ale již o rok později se podařilo Ferdinandovi kastilské kortesy přesvědčit, že Jana kvůli nemoci není schopna vládnout a nechal se jmenovat jejím poručníkem. Janino a Filipovo postavení se navíc pokusil ještě více podrýt sňatkem s Germaine de Foix, vnučkou francouzského krále Ludvíka XII., s níž doufal co nejdříve zplodit mužského potomka. 

Nastavením striktně profrancouzského kurzu Ferdinand ovšem nanovo upadl v nemilost u šlechty, která se přiklonila zpět na stranu Jany a Filipa. Dne 12. července roku 1506 zástupci kortesů složili slavnostní přísahu poslušnosti a poddanosti právě tomuto vladařskému páru. Filip se nicméně z vlády neradoval příliš dlouho, jelikož o několik měsíců později náhle zemřel při návštěvě města Burgosu. Mnozí již ve své době podezřívali Ferdinanda, že svého soka otrávil, neboť nebyl ochoten připustit, aby na kastilský trůn dosedl Habsburk. Filip ale podle pozdějších výzkumů nejpravděpodobněji a zcela prozaicky zemřel na tyfovou horečku. 

Nesvéprávná královna

Po jeho smrti sice zdrcená Jana zamýšlela ujmout se vlády sama, ale vzhledem k tomu, že se primárně snažila dopravit tělo svého zbožňovaného manžela do Granady, kde se jej rozhodla pohřbít, se jí plnění vladařských povinností postupně vymykalo kontrole. Mezi španělským obyvatelstvem její chování budilo rozpaky, neboť Jana s rakví svého muže po Španělsku cestovala osm měsíců, přičemž se od Filipových ostatků nevzdalovala déle, než bylo nezbytně nutné. Dny trávila modlitbami a teprve v noci se smuteční průvod dával do pohybu.

V lednu 1507, pět měsíců po Filipově smrti, přivedla na svět poslední dceru, které dala jméno Kateřina a která se jí stala jedinou útěchou. Janin otec Ferdinand po celou tuto dobu setrvával v nečinnosti v Aragonu a nechával bujet stále barvitější zkazky o nepříčetnosti své dcery, aby v červenci 1507 mohl slavně vjet do Kastilie jako zachránce země nejen rozvrácené politickou nestabilitou, nýbrž také sužovanou morovou epidemií.

Paktem stvrzeným v kastilském městě Hornillos 30. července 1507, který uzavřela Jana se svým otcem, se Ferdinand stal faktickým vládcem země, zatímco Janina role byla čistě titulární. Není zcela jisté, zdali si Jana dosah uzavřené smlouvy plně uvědomovala, neboť tu a tam se i po jejím podepsání domáhala svých vladařských práv. Nepodařilo se jí však už nikdy domoci ničeho, neboť Ferdinand postupně odstavil od moci všechny její někdejší stoupence. Janinu naprostou izolaci fakticky i symbolicky završil internací v klášteře v Tordesillas, kam svou dceru coby údajně duševně nemocnou nechal odvézt v únoru roku 1509.

V smutku oděná

V Tordesillas strávila Jana dlouhých čtyřicet šest let. Chodila oděná výhradně v černém na znamení smutku po manželovi a jedinou společnost jí dělala její nejmladší dcera Kateřina. To ovšem pouze do doby, než byla v roce 1525 provdána za portugalského krále Jana III. Jana poté ve svém vězení osaměla docela.

TIP: Vrácená nevěsta Markéta: Proč se Francie zbavila habsburské dědičky?

Někteří badatelé se domnívají, že byla svými vězniteli fyzicky i psychicky týrána, nicméně přímé důkazy pro to nemají. Janin otec Ferdinand a posléze i její syn Karel totiž vynaložili značné úsilí, aby veškeré písemné dokumenty týkající se Janina uvěznění zničili. Své tordesillské komnaty opustila Jana až na Velký pátek nesoucí datum 12. dubna 1555, kdy tato titulární aragonská a kastilská královna ve věku nedožitých sedmdesáti šesti let v takřka úplném zapomnění zemřela.