Neslavná hra moravských separatistů: Proč chtěli připojit Moravu ke Slovensku?

Rozčarování z mnichovské zrady a následný vývoj v takzvané Druhé republice přivedl na konci 30. let řadu významných moravských osobností k otázce, co dál dělat. V této situaci došlo ke zformování nevelkého, ale relativně vlivného iredentistického hnutí, které navrhovalo nespojovat již osud Moravy, nebo alespoň její východní části – Moravského Slovácka a Valašska –, s Čechami, ale vsadit na Slováky. 

V první řadě šlo samozřejmě jako vždy o peníze, zlínský magnát Jan Antonín Baťa si dobře uvědomoval neperspektivnost pomnichovského státu i ve vzduchu visící hrozbu okupace zbytku Čech a Moravy Němci. A mladší bratr slavnějšího Tomáše Bati choval k německým nacistům (a oni k němu) pramálo sympatií. Naopak se slovenskými Hlinkovci vycházel on i jeho firma více než dobře – například prostřednictvím časopisu Zlín poslal luďákům gratulaci k dosažené autonomii. Ve svízelné situaci tak pragmatický švec neváhal sáhnout do kapsy a podpořit rodící se skupinu moravských iredentistů plánujících připojení Moravy ke Slovensku.

Za národní tradice! 

Ale zdaleka nešlo jen o Baťu, podobným způsobem uvažovali také další podnikatelé, jako například prostějovský textilník Jan Nehera, kyjovský továrník Alois Zahradník nebo obchodník z Uherského Hradiště Ludvík Hamšík. Již na začátku října 1938 se měla ve Zlíně konat tajná schůzka, na níž si představitelé byznysu vyjasnili současnou situaci. Československo je po Mnichovu odepsané a zcela odkázané na vůli Němců. Ti podle všech indicií navíc nemají v plánu spokojit se pouze se Sudetami, ale okupace zbytku země je jen otázkou času. Pokud si chtějí východomoravští podnikatelé zachovat kontrolu nad svými podniky, měli by vsadit na Slovensko, které možná díky aktivitě luďáckých politiků získá omezenou nezávislost. V případě Bati by celá akce měla ještě další přidanou hodnotu – jeho firma měla mimo jiné část výroby na Slovensku. 

Krom byznysmenů se s myšlenkou oddělení od Čech ztotožnili hlavně místní fašisté a tradicionalisté často napojení na různá folklorní hnutí. Ti již dlouho kritizovali pragocentrismus Československa a nedostatek ohledů vůči specifikům hlavně východní Moravy. V tomto případě poukazovali především na podobné tradice i silnou katolickou víru, kterou Morava se Slovenskem sdílela: „Máme obavu, že bychom v soužití s Čechy, oproti nám povahově odlišnými, ztratili svůj národní ráz, upřímnost, vkus a cit, jež tvoří naše krásné písně, národní výšivky a bohaté naše národní kroje… Slováci na Slovensku se zbavili zhoubného a národ rozvracejícího stranictví a židomarxismu a ukazují nám, že zdravý stát musí býti budován jen na ideji národní a křesťanské.“ Do čela celé akce se potom postavil umělec a výtvarník Jan Uprka, syn slavnějšího malíře Joži. 

Hlas lidu? 

Nezůstalo jen u proklamací. Již v říjnu 1938 zamířilo několik delegací do Bratislavy na jednání o možnostech podpory ze strany luďáckého vedení. Zatímco hlavní proud zastupovaný především Jozefem Tisem se i s ohledy na reakci Prahy případně Berlína stavěl k možnosti připojení Moravy ke Slovensku zdrženlivě, vstřícnost nalezli iredentisté u radikálů, jako byl Vojtech Tuka nebo Alexander „Šaňo“ Mach. Právě druhý zmíněný přislíbil delegátům všestrannou podporu, zdůraznil však, že je třeba zájem moravské veřejnosti deklarovat i veřejně na shromážděních a demonstracích. „Hlas ľudu, hlas boží“ měl uzavřít Mach. 

Separatisté neváhali. Na jednání 28. října došlo k ustavení Národního výboru Moravského Slovácka, který měl celé hnutí oficiálně reprezentovat. Za další dva dny měly proběhnout masové demonstrace v Uherském Hradišti a Skalici. V tiskárně HSLS v Bratislavě bylo vytištěno 10 000 letáků zvoucích na akci: „Muži, ženy, chlapci a děvčata, oblečte své kroje, vy všichni, kdož se cítíte Slováky, přijďte hromadně ze svých měst, dědin a chalup v neděli 30. října do Uherského Hradiště, kde budeme důstojně manifestovati pro připojení Moravského Slovácka ke Slovensku.“ 

Akce skončila fiaskem. Demonstraci v Uherském Hradišti úřady oficiálně zakázaly a nekonala se – všichni účastníci měli být přesměrováni do Skalice. Na tamní manifestaci však přišlo jen okolo 700 osob, navíc vesměs příslušníků slovenské Hlinkovy gardy, z místních nepřišel téměř nikdo. 

Slovenský tisk sice psal o tisících demonstrantů, které zadrželi čeští četníci, v jiných dokumentech však o ničem podobném není ani zmínka. Ohnivou řeč přednesl Šaňo Mach: „Jako je jeden Boh na nebi, je jeden slovenský národ na zemi. Tri milióny Slovákov na Slovensku, 200 000 na Morave, 300 000 v Uhrách“. V jejím průběhu se však pod ním propadlo pódium, což jen podtrhlo trapnost celé frašky. 

Další aktivity separatistů 

Ohlasy na západní straně hranice byly vesměs negativní. Několik slováckých obcí vydalo oficiální prohlášení, v nichž nápad připojení ke Slovensku zavrhly jako absurdní. Zastupitelstvo ve východomoravském Nedašově například deklarovalo: „Valaši byli po tisíc let stráží jihovýchodní Moravy. Hájili jejích hranic a krváceli za loupeživých vpádů tatarských, kumánských, maďarských a kuruckých. I naši občané jich dnes hájí a vyslovují své jednomyslné přání: Valašsko Moravě!“ Některé příhraniční vesnice dokonce začaly spontánně formovat domobranu proti případnému vpádu Hlinkovy gardy. 

Moravští iredentisté však přes prvotní neúspěch rozhodně neskládali zbraně. Sebevědomí jim přidalo vyhlášení autonomie Slovenska 6. listopadu 1938. Jejího slavnostního vyhlášení se účastnila přeshraniční delegace, jejímž členem byl i Jan Antonín Baťa. Separatistům vzrostla podpora a mohly se plánovat nové akce. Začaly se vydávat protižidovské letáky, objevily se dokonce pokusy založit vlastní gardistické oddíly. Snahu dodat celému úsilí mezinárodní rozměr demonstrovala například účast krojované chasy ze Slovácka na slavnostním založení slovenského Hlinkova klubu ve Vídni. Navzdory neustálému mediálnímu ujišťování o sympatiích obyvatel východní Moravy ke Slovensku se však žádnou větší akci zorganizovat nepodařilo a většina iniciativ selhávala na naprostém nezájmu veřejnosti. 

Konec republiky 

Zcela klíčový impulz pro aktivity iredentistů pochopitelně představovala okupace zbytku Čech a Moravy 15. března 1939. Ve chvíli, kdy německé tanky burácely do jádra země, vydali v Hroznové Lhotě Jan Uprka a Jan Vávra-Stařík deklaraci, podle níž je Moravské Slovácko součástí Slovenského státu, neboť v něm žijí příslušníci stejného národa. „Národná rada moravských Slovákov v dnešný deň slavnostně vyhlasuje, že moravskí Slováci z kraja hodoníckeho, strážnického, kyjovského, hradišťského i uherskobrodského rátajú sa k národu slovenskému a vítajú utvorenie suverénneho štátu slovenského, ktorého suverenitu uznávajú i nad krajom moravských Slovákov.“ 

Další den poté oba muži poslali dopis Adolfu Hitlerovi, v němž jménem samozvané Národné rady oficiálně požádali o připojení Moravského Slovácka ke Slovensku. Poslední slovo tak měli nakonec opět Němci, kteří však nehodlali ze svého záboru ukrajovat a jakékoliv podobné snahy prostě zamítli. Uprka poté jménem organizace Národopisná Morava neúspěšně žádal vůdce o připojení ke Slovensku ještě jednou v roce 1941, kdy mimo jiné požadoval, aby se muži ze Slovácka mohli připojit k tažení proti Sovětskému svazu.

Snahy separatistů vyzněly do ztracena a každý z nich se musel s novými pořádky vyrovnat po svém. Zatímco zlínský švec Jan Antonín Baťa zvolil emigraci, prostějovský textilník Jan Nehera musel čelit zatčení a zabavení svého podniku. 

Nejlépe se vedlo Janu Uprkovi, kterého nacisté kvůli slavnému jménu propagandisticky využívali pro své účely. Po válce stanul pro své aktivity před soudem, podařilo se mu však vyhnout se přísnému trestu s odkazem na psychické problémy. Lékařská rada v jeho případě konstatovala „psychopathii s debilními rysy, zvýšenou sugestibilitou vlivem alkoholu a tzv. mdlý rozum“. Byl tak zbaven příčetnosti a dožil na Slovácku až do roku 1975. Celá zpočátku velmi ambiciózní iniciativa tak nakonec zůstala jen kuriozitou regionálních dějin.