Nepoužitá lest z 1. světové války: Proč chtěli Francouzi postavit tři falešné Paříže?

Na francouzské straně hranice připomínala válka na počátku spíš nekoordinovaný zmatek. Nejasné kompetence velení, minimum komunikace mezi generálním štábem a posádkami v poli, nejasné a nepochopitelné rozkazy. Jestli ale něco Francouzům do startu nechybělo, tak vysoká morálka a optimismus. V zásadě všichni očekávali, že postačí udělit krvežíznivému císařskému Německu jednu důraznou lekci a nejpozději do Vánoc budou všichni zase doma. I proto na ně tak neblaze dopadl první krok nepřátel. 

Ti se 3. srpna 1914, v den vyhlášení války, rozhodli nepostupovat proti dobře nachystaným a opevněným pozicím Francouzů, ale raději je obešli přes území dosud neutrální Belgie. A než se francouzské velení rozhodlo, jak a zda zvrátit postup protiofenzivou? Situa­ce na frontě dospěla k nevyhnutelnému kolapsu.

Fronta u Paříže

Pevnostní linie Mauberge padla a francouzská vláda se preventivně stáhla do Bordeaux. Ani ne měsíc od začátku války stála německá armáda „na dohled“ Paříže – zhruba 30 kilometrů od katedrály Notre-Dame. Město se zběsile připravovalo na obranu: kulomety se tehdy ježila i Eiffelova věž. Na předměstích byly osazeny do baterií stovky nových 75milimetrových kanonů. Domy se obkládaly pytli s pískem a v parcích se pásly krávy, sehnané sem kvůli zásobování z venkova. Počítalo se totiž s dlouhým obléháním.

Francouzi ale nakonec překvapili, spolu s britskými spojenci dokázali 5. září 1914 přejít k protiútoku. Vítězství v klíčovém střetnutí zastavilo postup německých vojsk, a dokonce je donutilo k ústupu. Ačkoli dostala bitva název „zázrak na Marně“, se ztrátami čtvrt milionů životů na obou stranách připomínala spíš krvavá jatka. 

Obránci s úspěchem využili okamžiku překvapení a také toho, že dokázali v rekordně krátkém čase přesunout 6 tisíc vojáků z Paříže na frontu s pomocí zrekvírovaných taxíků. Hlavní město bylo na čas zachráněno. Tím to ale pro ně zdaleka nekončilo. Před postupující frontou se ze svých domovů stáhlo 63 % obyvatel. Němci totiž jako první dokázali úspěšně militarizovat nové vynálezy z oblasti letectví. Kvůli tomu se Paříž stala první evropskou metropolí, která naplno zažívala hrůzu z náletů.

Zepelíny nesou smrt

V porovnání s tím, co ještě přinese budoucnost, to bylo vlastně skromné. Německý letoun shodil už 30. srpna 1914 tři granáty nad Rue des Récollets a další na Quai de Valmy. O den později Němci rozhazovali z výšky letáky o zhroucení francouzské armády u Saint-Quentin. Létání bylo pořád považováno za malý zázrak, takže když se objevilo bombardovací letadlo, lidé se většinou seběhli v hloučcích na ulicích, místo toho, aby hledali úkryt. Nálety pokračovaly. Raněných a mrtvých Pařížanů byly sice jen nižší desítky, ale ničivý dopad na morálku obránců byl zásadní. 

Kráter po dopadu bomby svržené na Paříž z zepelínu (rok 1917) (foto: Wikimedia Commons, Willy John Abbot, CC0)

Smrt přicházela znenadání a z nečekaného směru. Prakticky před ní nebylo obrany. Zvlášť poté, co kolem roku 1915 začala německá armáda do bombardování nasazovat vzducholodě – zepelíny. Ty kvůli nízké obranyschopnosti útočily hlavně v noci. Obyvatelé proto raději moc nespali. Co kdyby přišla zkáza zrovna tuhle noc? 

První světová válka se nevedla jen v zákopech mezi ostnatými dráty, ale i v zázemí. Francouzští velitelé si uvědomovali, že v jinak nezdolné Paříži bomby prudce snižují morálku obyvatel. A když Francie ztratí Paříž, prohraje i celou válku.

Město světel

Jak ale metropoli ochránit, když je zcela nehybným terčem? Děla armáda potřebovala na frontách, nemohla jimi zbůhdarma mířit na oblohu. Nejvyšší francouzské velení proto vyslyší rady z nejméně pravděpodobné strany. Fernand Jacopozzi je napůl Ital pocházející z Florencie. Tento podivín a vynálezce se usadil v Paříži už před lety a provozoval tu stálou inženýrskou živnost elektrikáře. Svůj nápad se pokusil francouzským generálům několikrát udat, ale vždycky mu ukázali dveře. V roce 1916 měl více štěstí. 

Jeho plán byl velmi prostý a začínal otázkou: „Jak Němci poznají, že jsou nad cílem a zrovna bombardují Paříž?“ Technika „moderního“ vojenského letectva byla tehdy ještě v plenkách, takže nepřátelský pilot a bombometčík v jedné osobě obvykle rekognoskoval terén z letounu či vzducholodě vlastníma očima. Hledal záchytné body, podle kterých se mohl orientovat. Ve dne to měl o něco snazší než v noci. Jenže Město světel, kterým Paříž byla, mu to v noci dost ulehčovalo. 

Z mapy znal německý pilot meandry řeky Seiny, zahlédl úzký ostrov s katedrálou i nepřehlédnutelnou Eiffelovu věž. Odhadl pozici kasáren a nádraží a už mohl na bezbranné město sypat granáty či bomby. Jednoduché. Jacopozzi šel ale od téhle úvahy o krok dál.

U věže zahněte

Co kdyby ale Paříž na noc zhasínala a všechny orientační body se nacházely o kus dál? Řekněme tak 15 mil od města? Pilot by stěží z výšky a v noční tmě zpozoroval, že není nad skutečným cílem. Zvlášť, když mu do cesty postavíte falešnou Eiffelovu věž, nepravé bulváry a řady nekonečných světel, připomínající ulice velkého města. Vnitřní prostota tohoto nápadu dávala smysl. Na Ministère de la Défense a v Défense Contre Avions, tedy oddělení protiletecké obrany, z něj byli nadšení.

Detailní příprava realizace zabrala skoro dva roky. V předpolí města se nakonec naplánovaly hned tři falešné Paříže. První se nacházela skoro 20 kilometrů jižněji, v místě, kde řeka Seina vytváří svůj typický zákrut. Druhou plánovači usadili u městečka Maisons-Laffitte, aby simulovala bulváry a seřaďovací nádraží Gare du Nord. Třetí se pak rozložila na polích mezi Saint Denis a Aubervilliers, opět příhodně situovaných mezi říční zákruty. Každá z těchto faux-Paris se lišila v detailech: jedna byla nápadná propracováním továren a průmyslových závodů, druhá centrem a třetí „ukazovala“ Elysejský palác. Nepřítel si tak mohl vybrat, jaký falešný cíl se mu líbí víc.

Světelná iluze

Aby se těmto replikám v životní velikosti dodalo na přesvědčivosti, doplňovaly je falešné monumenty. Například Vítězný oblouk nebo budova opery. Nejdůsledněji ale bylo vyvedeno to, v čem Jacopozzi přirozeně vynikal. Městské osvětlení, zachycené v komplexní proměnlivosti. Italský elektrikář si byl vědom, že jinak září lampy na ulicích či světla za okny domů a dočista odlišně žhnou a září pece fabrik. Falešné Paříže se tak přiblížily dokonalosti v tom, kolik nejrůznějších světel dokázaly na jednotku plochy osadit.

Lampionové řady elektrických světel odpovídaly plánu města a vykreslily uprostřed polí celé domnělé ulice s bočním osvětlením jakoby vycházejícím z domů. Zastřená skla nepravých továrních hal se leskla, z fiktivních krbů vykvétala oranžová záře. Vrcholným kouskem pak byly falešné železnice, s načervenalým traťovým osvětlením. Vytvořili i iluzi jedoucího vlaku! Nainstalovaná světla se v linii 1 800 metrů postupně rozsvěcovala a zhasínala, takže vytvářela efekt pohybujícího se dopravního prostředku. 

Řád Čestné legie

Bylo to rozhodně působivé. A také dost nákladné. Jak moc? Asi opravdu hodně, ale přesně se to bohužel nedozvíme. Fernand Jacopozzi totiž roku 1932 náhle zemřel a podrobnosti si nechal pro sebe. Francouzští vládní pověřenci také většinu dostupných materiálů o tomto „přísně tajném projektu“ ve třicátých letech skartovali. Proč? Jednoduše proto, že celé dílo bylo hotové až na konci září 1918. Týden po posledním nočním náletu na Paříž! Do konce války zbývaly necelé dva měsíce.

TIP: Zatoulaná německá holubice: Výstava kořistní techniky v Paříži

Falešné Paříže tedy nikdy nebyly, navzdory značným výdajům, ozkoušeny v praxi. Jinými slovy, byla by z toho pořádná ostuda, kdyby vyšlo na světlo, že Francie v nejtěžších letech mrhala omezenými prostředky na vytváření lampionových průvodů kdesi v polích. Že se neangažovala tolik v ofenzivách, jako ve snaze o ochranu jednoho města.