Neodhalený ptačí ráj: Zajímavé ptačí lokality v Chile

V obecném povědomí milovníků ptačí říše Chile rozhodně nepatří mezi země zaslíbené. Výjimečnost tohoto státu však spočívá v pestrosti ptačích společenstev a v jejich dostupnosti. Jako bonus pak Chile nabízí úžasně fotogenické krajiny

05.06.2019 - Zdeněk Hašek



Naše třítýdenní cesta nebyla zaměřena výhradně na pozorování ptáků a z časových důvodů jsme vypustili celou střední část země. Přesto jsme v Chile viděli a většinou i nafotili více než 80 ptačích druhů v nejrůznějších ekosystémech. Nemalou měrou k tomu přispěla i skutečnost, že ptáci na většině lokalit nebyli ani zdaleka tak plaší jako v Evropě.

Jezero oživlých kamenů

K jezeru Chungara přijíždíme za tmy. Jakmile nám svítání dovolí opustit auto, přesouváme se k jezeru. Za chvíli se klepeme zimou, protože nadmořská výška 4 500 m stlačila teplotu pod bod mrazu a vůbec nebere ohledy na to, že jsme jen 18° jižně od rovníku. S přibývajícím světlem vidíme stále jasněji obrysy jezera i sopky Parinacota v pozadí. Tmavé body ve vodě kousek od břehu, které jsme dosud považovali za kameny, se začínají hýbat a dostávají tvar. Brodí se mělkou vodou a boří přitom tenkou ledovou krustu. Černé peří jim zdobí třpytivý povlak jinovatky. Jsou to lysky velké (Fulica gigante).

Na jezeře jsou i další vodní ptáci – lyska andská (Fulica ardesiaca), čírka andská (Anas puna) a čírka kropenatá (poddruh Anas flavirostris oxyptera). Všechny jmenované druhy na jezeře hnízdí a v době naší návštěvy (únor) se věnují stavbě hnízd. Kromě hnízdících ptáků jsme na jezeře viděli plameňáky chilské (Phoenicopterus chilensis). Ti si však celou dobu udržovali značný odstup. V křovinách na břehu jezera jsme zahlédli skorcovce pruhokřídlého (Cinclodes fuscus), tyranovce punového (Muscisaxicola juninensis) a dobře známého vrabce domácího (Passer domesticus).

Teprve když jsme dostatečně zdokumentovali ptačí společnost, zjišťujeme, jak krásná je zdejší krajina, krajina vysokohorské travnaté stepi Altiplana, krajina národního parku Lauca.

Hejna u moře i v centru města

Dalším zajímavým místem, které jsme na severu země navštívili, je chráněná ptačí oblast u ústí řeky Lluty mezi městem Arika a místním letištěm. Řeka sem z úrodného údolí splavuje spoustu živin, které zvou k hostině množství ptáků.

Přijíždíme brzy po východu slunce a už od silnice, která končí asi 500 metrů od vlastního ústí řeky, vidíme obrovské množství ptáků. Hejno, v němž později identifikujeme racky vnitrozemské (Leucophaeus pipixcan) a racky tmavé (Leucophaeus modestus), se vznáší nad hladinu a zase na ni usedá. Kousek od racčího hejna upoutala naši pozornost skupinka kondorů krocanovitých (Cathartes aura), kteří se jakoby bezcílně procházejí po písku a trpělivě čekají, až některý z racků v moři zaváhá a nestačí včas vzlétnout při příbojové vlně. Když odtud odcházíme, máme už možnost nafotit kondora při snídani.

Vydali jsme se i kousek proti proudu řeky, na jejichž březích jsme postupně objevili kvakoše nočního (Nycticorax nycticorax hoactli), vodouše břehoušovitého (Catoptrophorus semipalmatus), volavku bílou americkou (Egretta alba egretta) a také mladého kormorána subtropického (Phalacrocorax brasilianus). Právě tento druh kormoránů doslova zaplavil střed města Arika. Pro jeho obyvatele to na rozdíl od nás určitě nebyl důvod k radosti.

Život uprostřed pouště

Životní podmínky v poušti severní Chile jsou velice tvrdé – kvůli vysoké salinitě půdy snad ještě víc než v ostatních pouštích. I zde však můžete najít oázy života. Mezi nejznámější patří alkalické jezero Chaxa v samém srdci náhorní planiny Salar de Atacama. Zavítali jsme sem dvakrát – poprvé dopoledne a podruhé pozdě odpoledne – a případným návštěvníkům určitě doporučujeme druhou variantu. Odpoledne zde budete prakticky sami a zapadající slunce vám krásně nasvítí vrcholky hor. V každém případě se obejdete bez dlouhého objektivu, neboť díky vysoké návštěvnosti tohoto místa zde prakticky všichni ptáci ztratili přirozenou plachost. Můžete se jich téměř dotknout.

Pro nás bylo určitě nejsilnějším zážitkem pozorování všech tří druhů plameňáků, kteří v Chile žijí: plameňáka chilského (Phoenicopterus chilensis), plameňáka andského (Phoenicoparrus andinus) a plameňáka Jamesova (Phoenicoparrus jamesi). Zpočátku nám všechny tři druhy splývaly, ale za chvíli už jsme byli schopni bezpečně je rozlišit. Plameňáka Jamesova poznáte podle tmavého trojúhelníčku, jehož základnu tvoří kořen zobáku a oko. Hlavním rozpoznávacím znakem plameňáka chilského byly nevýrazné růžové oči, které na rozdíl od dalších dvou druhů splývaly s růžovým peřím na hlavě.

U jezera jsme ale viděli i řadu dalších vodních ptáků, kteří ve slané vodě nacházejí potravu. Mezi jinými jespáka dlouhokřídlého (Calidris bairdii), tenkozobce andského (Recurvirostra andina), lysonoha dlouhozobého (Steganopus tricolor) nebo kulíka andského (Charadrius alticola).

Horská jezírka v Torres del Paine

Národní park Torres del Paine je známý především překrásnými panoramaty skalních věží centrálního masivu. Na své si zde přijdou i milovníci horských treků, horolezci a samozřejmě fotografové-krajináři. Kolem centrálního masivu je náhorní plošina, kde je horská travnatá step zdobena více než stovkou jezer i jezírek a člověka tady nepotkáte. Především menší jezírka, jejichž jména ani nenajdete na mapě, jsou domovem (většinou dočasným) řady vodních ptáků.

My jsme věnovali jeden den víceméně bezcílnému toulání liduprázdnou krajinou. Nespěchali jsme, protože s velkým objektivem to ani dost dobře není možné. Na vodní ptáky jsme narazili u tří menších jezírek mezi velkými Lago Nordenskjold a Lago Sarmiento. Byli však dost plaší a tak nezbývalo než odložit přebytečné vybavení a zopakovat si plížení vpřed. Zejména posledních deset patnáct metrů po vlhkém až bažinatém povrchu nebyla žádná sláva, ale podařilo se nám nafotit hvízdáka chilského (Anas sibilatrix), čírku kropenatou (Anas flavirostris flavirostris), kachnu bronzovokřídlou (Speculanas specularis), potápku Rollandovu (Rollandia rolland), husici magellanskou (Chloephaga picta), labuť koskorobu (Coscoroba coscoroba) a lysku žlutočelou (Fulica armillata).

Kolonie zvědavých tučňáků

Na závěr našeho pobytu v Chile jsme navštívili ostrov Tierra del Fuego (Ohňová země). Vzhledem k omezené době pobytu jsme se zde zaměřili na jediný cíl – návštěvu kolonie tučňáků patagonských (Aptenodytes patagonica) na samém konci zálivu Useless Bay. Malá kolonie, která čítá zhruba 100 jedinců, je určitě jednou z nejsevernějších lokalit, kde se tento druh tučňáka vyskytuje. Podle našeho průvodce zde tučňáci žijí teprve od roku 2008.

TIP: Chilská náhorní plošina Altiplano: Na dosah jihoamerického nebe

Cesta z městečka Porvenir trvala i se zastávkami asi dvě a půl hodiny. K moři a k tučňákům se můžete dostat jen přes soukromý pozemek patřící k usedlosti „Tres Hermanos“. Náš průvodce domlouvá možnost vstupu a za deset minut už zastavujeme před hradbou nízkých keřů. Za porostem už je asi deset metrů široká kamenitá pláž, na níž bychom měli narazit na tučňáky. Po chvilce napětí vidíme asi třicetihlavou kolonii (přes den se větší část jedinců vydává na moře), která postává a polehává blízko břehu. Obcházíme skupinku velkým obloukem a zaujímáme místo asi 15 metrů od ní. Potom už následují tři hodiny focení a pozorování těchto krásných ptáků. Chvílemi i oni projevují zvědavost a přicházejí k nám na vzdálenost snad pěti metrů. Je to skutečně úžasný zážitek. To se koneckonců dá říct o celé naší cestě po Chile.

Perutě kousek od hotelu

Kromě vodních ploch však můžete v NP Torres del Paine pozorovat ptáky také na travnatých planinách popřípadě ve vyšších nadmořských výškách i v nothofagových lesích (kde převážnou část porostu tvoří tzv. arktické jižní buky). Při troše štěstí zde za opeřenci nemusíte chodit ani příliš daleko. 
Asi dvě stě metrů od našeho hotelu Torres del Paine se rozkládá nevelký háj původního lesního porostu. Místo, jímž protéká potok, se stalo ideálním útočištěm pro řadu menších ptáků. Majitelé hotelu zde nechali vybudovat naučnou stezku, kde se dokonce v angličtině můžete dozvědět řadu zajímavostí o zdejší floře i fauně. Úplně sami jsme zde strávili téměř celé jedno dopoledne, když nás mraky a déšť donutily odložit plánovaný trek. Odměnou nám byl hrnčiřík ostnoocasý (Aphrastura spinicauda), bekasina jihoamerická (Gallinago paraguaiae megallanica), chřástal olověnobarvý (Pardirallus sanguinolentus) a další ptáci včetně čimanga šedonohého (Milvago chimango).

Kousek od hotelu u výběhu pro koně jsme v krásném ranním sluníčku zachytili skupinu ibisů šedokřídlých (Theristicus melanopis) a čejky jižní (Vanellus chilensis), kteří zde na koňmi prohnojené půdě lovili hmyz a larvy. O pár set metrů dál jsme na otevřených pláních opakovaně pozorovali kondora andského (Vultur gryphus) a karančo jižní (Caracara plancus), které je zde nejběžnějším dravým ptákem.


Další články v sekci