(Ne)obnovená demokracie v Čechách: Byla vláda Národní fronty vládou komunistů?
Fungování politických stran doznalo v období let 1945–1948 radikálních změn. Zatímco za první republiky si voliči mohli v každých volbách vybírat z desítek různých stran a hnutí, nyní byl jejich výběr v Čechách i na Slovensku značně zredukován
Požadavky na výrazné omezení počtu politických stran se objevily již v programech prvních domácích protinacistických odbojových organizací roku 1939 a počítali s tím i politikové působící v exilu. Tyto myšlenky se výborně hodily komunistům a během moskevských jednání v březnu 1945 bylo dohodnuto vytvoření Národní fronty Čechů a Slováků.
Šlo o seskupení všech povolených politických stran a různých společenských organizací, jehož úkolem mělo být řešení důležitých politických problémů. Ve skutečnosti se však stala nedemokratickým nástrojem, protože jen ona mohla rozhodovat o tom, jestli do budoucna vznikne ještě nějaká další politická strana. Stála tak vlastně nad parlamentem a neexistovala žádná demokratická kontrola její moci. Levicové strany pak měly uvnitř fronty úzce spolupracovat v rámci takzvaného Socialistického bloku.
„Dvojí“ komunisté
Jelikož po válce nebyla obnovena žádná pravicová politická strana a s výjimkou lidovců a slovenských demokratů neexistovaly ani strany občanské, komunisté této skutečnosti bezezbytku využili. Napomáhala jim také skutečnost, že se dělili na dvě autonomní části. V českých zemích působila KSČ, na Slovensku pak organizačně samostatná KSS. Obě měly své zástupce v první poválečné vládě a pečlivě se připravovaly na parlamentní volby, které proběhly v květnu 1946. V českých zemích komunisté se ziskem více než 40 % hlasů zvítězili, ale na Slovensku je drtivě porazila Demokratická strana. Předáci Ján Ursíny, Jozef Lettrich a další usilovali o vybudování sociálně spravedlivé republiky a zdůrazňovali respektování soukromého vlastnictví, náboženské svobody a svobody projevu.
Slovenští komunisté žárlili na volební úspěch svého nevítaného konkurenta a rozjeli kampaň s cílem demokraty co nejvíce pošpinit. Na podzim 1947 byli pomocí intrik Státní bezpečnosti někteří funkcionáři Demokratické strany zatčeni a obviněni z protistátní činnosti. Přesto však úder nebyl tak tvrdý, jak komunisté předpokládali, a ministři Demokratické strany se přidali k demisi dalších členů vlády 20. února 1948. Po následném komunistickém převratu se strana rozsypala a byla přeměněna na zcela poslušnou Stranu slovenskej obrody. Kromě komunistů a demokratů existovaly na Slovensku ještě levicově orientovaná Strana práce a křesťansky zaměřená Strana slobody, které však měly jen malý vliv.
Nekomunistické strany v Čechách
Z voleb v květnu 1946 vzešla v českých zemích jako druhá nejsilnější Československá strana národně socialistická v čele s Petrem Zenklem. Stala se hlavním soupeřem komunistů a podle oficiální statistiky měla v únoru 1948 celkem přes 623 000 členů. Vedení strany si ale včas neuvědomilo nutnost vzájemně spolupracovat s ostatními a společně se postavit proti mocenským tendencím komunistů. Během předvolební kampaně tak národní socialisté tvrdě utočili nejen na KSČ, ale i na Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou a Československou stranu lidovou. Počítali totiž s tím, že by volby mohli vyhrát, ale tento předpoklad nevyšel.
Co se týká sociálních demokratů, ti se zpočátku v některých otázkách (například znárodnění) projevovali ještě radikálněji než komunisté. Jejich cílem byla rozsáhlá socializace, která se ale měla týkat jen velkého majetku. Strana se totiž chtěla opírat o hlasy nedělnických vrstev a tomu také musela nutně přizpůsobit svoji rétoriku. Uvnitř sociální demokracie však působila silná skupina v čele se Zdeňkem Fierlingerem, která propagovala úzkou spolupráci s KSČ. Během únorové krize roku 1948, tato strana jako celek z vlády nevystoupila a v červnu téhož roku došlo k jejímu sloučení s komunisty.
TIP: Gustav Husák na pranýři: Chybělo málo a budoucí prezident dostal trest smrti
Pozice lidovců jakožto jediné občanské strany v Čechách pak byla od počátku složitá a předseda Jan Šrámek se nechtěl pouštět do přílišných střetů s ostatními, aby jeho strana nemohla být obviňována z rozbíjení Národní fronty. Chybou také bylo, že se lidovci na podzim 1947 rázněji nepostavili proti komunistickým snahám rozbít Demokratickou stranu. Přesto se ale v parlamentu s komunisty mnohokrát tvrdě utkali a společně s ministry ostatních stran je ve vládě několikrát přehlasovali. To však jen urychlilo nástup KSČ k uchopení absolutní moci v únoru 1948.
Nedemokratický vývoj
Celkově je možné říci, že komunistům na cestě k neomezené politické moci napomohl už samotný vznik Národní fronty roku 1945. V Československu panovala situace, kterou můžeme popsat jako demokracii bez opozice. Nekomunistické strany navíc nebyly jednotné, existovaly v nich různé vzájemně soupeřící frakce s odlišnými názory a toto jen nahrávalo komunistům na jejich cestě k totalitnímu způsobu vládnutí.