Nenahraditelná ztráta: Kdo z vědeckých kapacit unikl před režimem za hranice?
Mezi desítkami tisíc lidí, kteří v průběhu 20. století odcházeli z českých zemí, ať již za lepším životem či z obavy před represivním režimem, byla i dlouhá řada renomovaných vědců
České univerzity, instituty a výzkumné ústavy měly vždy dobré jméno a jen nedostatek financí a zásahy totalitních režimů omezující jejich kontakty se zahraničním způsobily, že se nestaly světovou špičkou. A tak se vědci s dostatkem odvahy i potenciálem začít jinde rozhodli hodit dosavadní kariéru za hlavu a emigrovat.
Ve službě vlasti
Jedním z nich byl historik Otakar Odložilík (1899–1973), který se specializoval na středověké a moderní evropské dějiny. Již během druhé světové války vyučoval v USA, kam se vrátil i po komunistickém puči v únoru 1948. Stal se členem katedry na Columbia university v New Yorku a na Pensylvánské univerzitě ve Philadelphii, kde setrval až do sedmdesáti let. Za půl století publikoval stovky vědeckých statí v pěti jazycích a neúnavně popularizoval na západě Jana Husa, Jiřího z Poděbrad, Jana Amose Komenského a další významné figury našich dějin. Kromě toho pravidelně přispíval do exilových časopisů a v padesátých letech sestavil dvanáct sborníků české a slovenské poezie a prózy v rámci unikátní edice Národní klenotnice.
Literární teorie jako obor neměla mnoho mužů srovnatelných s Reném Wellekem (1903–1995). Narodil se ve Vídni do české rodiny, studoval anglistiku a germanistiku na Univerzitě Karlově, byl členem světoznámého Pražského lingvistického kroužku, který mezi válkami přepsal dějiny lingvistiky a literární vědy, a již od mládí se stal uznávaným literárním kritikem. Před válkou odešel do USA, kde vystřídal několik univerzit, než zakotvil na prestižní Yale coby profesor srovnávací a slovanské literatury. V roce 1947 vydal Theory of Literature, dodnes uznávanou „bibli“ literární vědy. V češtině vyšla až o padesát let později, což tragicky symbolizuje zpoždění české společnosti.
Poúnoroví i posrpnoví exulanti
Asi znáte dceru dalšího českého vědce, někdejší americkou ministryni zahraničí Madeleine Albrightovou. Ta se mohla v USA opřít o kontakty svého tatínka, Josefa Korbela (1909–1977), politologa a experta na mezinárodní vztahy. Začínal v diplomacii, od roku 1937 jako tajemník na vyslanectví v Bělehradě. Válku strávil v londýnském exilu, pracoval pro českou sekci BBC a pro ministerstvo zahraničí. Od září 1945 vedl zastupitelský úřad v Jugoslávii, ale když jej komunistická moc koncem roku 1948 odvolala do Prahy, požádal o azyl v USA. Další osudy spojil s akademickou dráhou na univerzitě v Denveru, kde provinční školu mezinárodních studií pozdvihl na špičkové pracoviště. Dnes ostatně nese jeho jméno – Josef Korbel School of International Studies.
TIP: Vězni uranového pekla: Práce v komunistických lágrech byla cestou na smrt
Jaderný fyzik František Janouch (nar. 1931) vystudoval v Sovětském svazu fyzikální fakultu, v Československu se habilitoval na Matematicko-fyzikální fakultě v Praze a patřil k zakladatelům Evropské fyzikální společnosti. Za normalizace byl vyhozen ze zaměstnání a díky mezinárodnímu tlaku mohl v roce 1974 emigrovat. Nejprve v Kodani a posléze na Švédské královské akademii věd ve Stockholmu se věnoval výzkumu jaderné energie. Přednášel na desítkách univerzit po celém světě. Založil také Nadaci Charty 77 a byl v častém kontaktu s disidenty doma, Václava Havla nevyjímaje. Aktivní v politice a publicistice zůstal i po pádu železné opony.