„Nemám je rád!“: Byl čítankový básník Jan Neruda antisemitou?

Český antisemitismus druhé poloviny 19. století je někdy spojován s literárními a politickými činiteli. Mezi prvními se přitom uvádí Jan Neruda (1834–1891) se svým spisem Pro strach židovský, který vyšel na pokračování v Národních listech, ale díky mladočeské straně byl vydáván i samostatně. 

Mužné nepřátelství 

Autor v něm podrážděně reaguje na židovské liberály Davida Kuha, Ignaze Kurandu a další, kteří se postavili proti českým národním požadavkům. U prvního jmenovaného, tedy šéfredaktora pražského listu Tagesbote aus Böhmen, se přitom samotný žurnalista učil novinařině. Pamflet označuje „syny Jákobovy“ za zvláštní národ, který se nemůže za žádných okolností asimilovat. Spisovatel přitom popisuje i domnělé židovské spiknutí proti celému lidstvu a požaduje striktní hospodářskou emancipaci od tohoto etnika. Radikalitu celému textu neubírá ani vyjádření, že k řečeným nechová nenávist, ale jen „politické a národní, mužné nepřátelství“. 

Podobně nesympaticky pak Židé vychází i ze zdánlivě idylických Povídek malostranských. Autor je popisuje jako plíživé stíny, jejichž přítomnost provází něčí úpadek. Jehova je v tomto díle „bůh zamračený, zlý a mstivý, ukrutný a krvežíznivý, jako celý národ (…)“ V povídce Figurky pak najdeme obvyklou charakteristiku rázovité postavy: „Zas tentýž suchý, špinavý, neoholený podomní obchodník. Nic neříká, nic neprodá a jde. Ten chlap vypadá přitom tak komicky, že bych ho nechal, z pouhé dychtivosti po zábavě, umřít hlady. Snad udělal slib, že bude chodit pořád špinav po těchže hospodách, nic neříkat a nic neprodávat, (…)“ 

Jinde však Neruda uvádí, jak v dětství soucítil s podomním obchodníkem odpočívajícím s těžkým rancem, případně se dokonce pral za izraelitské kamarády. Rozporuplně pak působí i některé další výroky: „Je to právě národ zcela zvláštní, polyglotní, vzdor své roztroušenosti a různojazyčnosti přece uvědoměle sjednocený, mající neumořitelné uvědomění národní a jednu velkou národní, mesiášskou svou naději, (…) toť je to mesiášství, na které ještě všichni čekáme, národní velká náděje národů všech. Židé by mohli mnoho k tomu přispět — u nás nepřispívají.“ 

Tisíc vědců, tisíc názorů 

Byl tedy Neruda antisemitou? Podle vedoucího oddělení pro dějiny šoa v Praze Michala Frankla a profesora slovanských jazyků Jindřicha Tomana o tom není pochyb. Na úplně opačné straně barikády pak stojí profesor Aleš Haman, který tvrdí, že se v básníkově případě zaměňuje nenávist a nepřátelství. Tento vědec předpokládá zásadní rozdíl mezi rasovým antisemitismem a českou formou protižidovství. Výpady vůči tehdejším příslušníkům vyvoleného národa tak podle něj byly zavrženíhodné, nikoli však rasistické. Jednotliví badatelé se nakonec neshodli ani na tom, jak správně hodnotit dílo Pro strach židovský. 

Pravdou však zůstává, že je dnes pět článků tohoto básníka oblíbeným materiálem na neonacistických webech a byl zahrnut i do publikace Co řekli naši velikáni o Židech, které vydává nakladatelství Náš směr. (To připravilo například nacistickou čítanku Giftpilz či knižní záložky s Adolfem Hitlerem a nápisem „Yes we can“.) 

TIP: Kořeny odvěkého antisemitismu: Kdo spustil hon na Židy?

V Národních listech ze dne 20. února 1887 Jan Neruda napsal: „Jenom tu českou Ester, máme-li jakou, bych uctivě žádal, aby nechodila už nikam za Židy prosit. Nemám je rád, jsem antisemita. A doufám, že veškeří poctiví čeští Židé jsou antisemity se mnou.“ Tento termín se však v 19. století používal jinak než dnes a historik Bořivoj Hnízdo zdůrazňuje, že by bylo velkou chybou posuzovat historickou osobnost dnešními měřítky, bez zohlednění dobového kontextu. Ožehavá otázka tak stále zůstává bez uspokojivé odpovědi.