Nelítostný postrach Indie: Čím děsil císař Aurangzéb svou zemi?

Není snad Inda, který by se při vyslovení jména Aurangzéb (1618–1707) nezachvěl strachem či nenávistí. Tento panovník z mughalské dynastie proslul jako náboženský fanatik, nelítostný tyran a mocichtivý princ, který se neštítil ničeho, aby dosáhl svého cíle.

Právě Aurangzéb prý položil základ současných náboženských rozmíšek mezi hinduisty a muslimy v Indii. Před jeho nemilosrdným pronásledováním nebyla v bezpečí dokonce ani jeho rodina! Je ovšem možné, že mu dějiny nenasadily nelítostnou masku démona v lidské podobě tak úplně právem. Vždyť, kdo z mocných tohoto světa se může pochlubit pověstí lidumila? Při bližším pohledu na ostatní vládce mughalské dynastie se totiž zdá, že Aurangzéb nebyl zas o tolik horší než ostatní. Jaký je příběh tohoto zatracovaného muže?

Žárlivý syn

Aurangzéb, narozený jako Muhí ad-Dín Muhammad, vzešel z láskyplného vztahu císaře Šáhdžahána (1592–1666) a jeho manželky perské princezny Arjumand Bano Begum přezdívané Mumtáz Mahal, Perla paláce (1593–1631).

Vztah Aurangzébových rodičů je dodnes považován za jeden z nejromantičtějších příběhů všech dob. Budoucí postrach Indie se však z jejich vzájemné lásky těšit nemohl. Jeho otec se totiž zapletl do nástupnického boje o moc, který prohrál, a tak se Muhammad spolu se svými sourozenci stal rukojmím na dvoře svého dědečka Džahangíra (1569–1627).

Odloučení od rodičů a způsob, jakým se Šáhdžahán dostal na trůn (nechal povraždit všechny ostatní dědice) zřejmě předurčilo, jakou cestou se bude třetí císařův syn ubírat. Se žárlivostí sledoval, jak jeho otec po znovusjednocení rodiny věnuje přízeň prvorozenému Dárovi Šikohovi (1615–1659). Proto se dychtivě vrhl na studium válečného umění a později ohromil Šáhdžahána několika vojenskými úspěchy. Ani tato vítězství mu však nepřinesla vytouženou odměnu. Otec jmenoval svým následníkem Dáru. To ovšem zdaleka neznamenalo konec Muhammadových ambicí. Zatímco hrál roli věrného vojenského velitele, budoval si vlastní armádu a nepřestal vyhlížet vhodnou chvíli ke zmocnění se vlády. Jak víme z dějin, tento husarský kousek se mu podařil. Co mu pomohlo k uskutečnění plánu?

Lstivý princ

Roku 1657 císař Šáhdžahán onemocněl. Jeho nejstarší syn měl místo něj spravovat říši, jenže narazil na odpor svých tří mladších bratrů. Každý z nich se totiž už už viděl v císařském křesle. Muhammad přesvědčil nejmladšího bratra Murada (1624–1661), že se spojí proti starším sourozencům. Slíbil mu, že podpoří jeho nástupnictví. Ale jak to? Copak Muhammad sám netouží po císařském titulu?

„Nemám jiného přání než vykonat pouť do Mekky,“ nasadil třetí Šáhdžahnův syn svatouškovský výraz a Muradovi vysvětlil, že Dára ani druhorozený Šáh Šudža (1616–1661) se k vládnutí vůbec nehodí, protože se nechovají jako pravověrní muslimové.

Naivní Murad zřejmě bratrovu lež spolkl i s navijákem, protože se spojenectvím souhlasil. Bratři Dáru porazili a vlastního otce, který se začal zotavovat ze své nemoci, uvěznili v Agře. Jenže pak už se Murad nestačil divit. Lstivý sourozenec ho uvrhl do vězení, obratem se zmocnil trůnu a dal si jméno Aurangzéb čili Ozdoba trůnu.

Bratrovrah

Dára se pokusil o odpor, avšak opět prohrál. Chtěl se tedy před bezohledným bratrem spasit útěkem. Ani to se mu však nepodařilo. Vlastní spojenci ho zradili a vydali ho do Aurangzébových rukou. Nový vládce nelenil a nechal otcova miláčka popravit! Jako důvod uvedl bratrovo údajné odpadlictví od islámu. Když mu přinesli Dárovu hlavu, jenom prý chladně řekl: „Nedíval jsem se do tváře toho nevěřícího za jeho života, nemám k tomu chuť ani teď.“ Snad, aby se pomstil otci za jeho nedostatek zájmu, poslal mu hlavu jeho prvorozeného.

Tím není však Aurangzébova touha po krvi zdaleka uhašena! Nechá otrávit vlastního synovce a zbaví se dvou zbývajících bratrů. Takové se dostane Muradovi odměny za jeho důvěřivost.

Ještě štěstí, že se tohoto bratrovražedného boje nedožila Aurangzébova matka. A jak nesl tyto zprávy kdysi mocný Šáhdžahán? Těžko mohl synovi něco vyčítat. Vždyť ten pouze kráčel v jeho stopách. Nezavraždil snad také on sám ve své touze po trůnu vlastní bratry? Starý císař strávil zbytek svého života v domácím vězení. Po celou dobu prý jenom vyhlížel z okna a toužebně hleděl na Tádž Mahal, který dal vystavět k poctě své milované předčasně zesnulé ženy. 

Dobyvatel a náboženský fanatik

Ovládnutím trůnu nebyly Aurangzébovy touhy ani zdaleka uspokojeny. Toužil vybudovat mohutné impérium, jakému není rovno. K tomuto účelu si vydržoval armádu, kterou prý tvořilo padesát tisíc vojáků, padesát tisíc velbloudů a třicet tisíc válečných slonů. V letech 1686 až 1687 se postupně zmocnil islámských království Bidžápuru a Gólkondy, čímž dosáhla mughalská říše svého největšího územního rozsahu. Na počest tohoto úspěchu přijal Aurangzéb pyšný titul Álgamir, tedy vládce světa.

Jenže vojenská tažení samozřejmě něco stála. Nelítostný vladař dusil své poddané vysokými daněmi. Znovu zavedl také speciální daň z hlavy pro nemuslimské obyvatelstvo, takzvanou džizju. Tím dal všem jasně na srozuměnou, že éra náboženské tolerance, kterou nastolili jeho předchůdci, skončila. Kdyby však jeho přístup k nevěřícím skončil jen u daně z hlavy, zřejmě by mu to Indové odpustili. Jenže Aurangzéb nedělal nic polovičatě. Umínil si, že všechny své poddané přivede na cestu islámu, ať se jim to líbí nebo ne.

Nový vládce mughalské říše žil skromně. Rozhodl se, že ani jeho poddaní by si neměli příliš užívat světských radovánek. V celé říši zakázal hudbu, tanec i hazardní hry. Na dodržování přísných pravidel dohlíželi strážci morálky. Mohou mravní poddaní žít v říši v klidu? Zřejmě ne - Aurangzébovi jsou trnem v oku konkurenční náboženství na území jeho říše. V nevýslovné zuřivosti prý nechá srovnat se zemí několik hinduistických chrámů. Historici se ovšem přou o to, zda jich mělo být sto nebo až deset tisíc, jak poukazují Aurangzébovi zavilí odpůrci. Císař také nutí své poddané přestoupit k islámu. 

Démonizovaný panovník

Nenáviděný vládce se do dějin zapsal kupodivu také příznivě - reformou. Zakázal například v Indii rozšířenou praxi satí, tedy sebeupalování vdov. Podle některých historiků to s jeho náboženským fanatismem také nebylo tak horké, jak to navenek vypadá. Aurangzéb prý například zaměstnával na vysokých postech mnohem víc hinduistických úředníků než jeho otec. I pokud jde o krutost, neměří mu lidé spravedlivě. Ani Šahdžahán  se neváhal zbavit vlastních příbuzných, aby se mohl zmocnit vlády. A v této „rodinné tradici“ pokračovali také Aurangzébovi synové. „Kéž můj otec zemře,“ nepřestává se údajně ve svém perském exilu modlit druhorozený syn slavného panovníka Muhammad Akbar (1657–1706).  Musel do Persie uprchnout poté, co se neúspěšně pokusil sebrat otci trůn. Než se však dočkal vyslyšení svých modliteb, zemřel.

TIP: Krutovláda světí prostředky: Proč získal vládce Ašóka přízvisko Strašlivý?

Po dlouhých letech strádání naopak vytouženou odměnu získal Aurangzébův třetí syn Bahádur Šách (1643–1712). Proti tatínkovi několikrát povstal, avšak byl přemožen a dlouhá léta vězněn. Po smrti krutovládce musel svést boj o trůn se svými bratry, a vlády si užil pouhých pět let. Nedostal tak vůbec příležitost vyrovnat se svému slavnému otci. Aurangzébovou smrtí totiž končí éra rozkvětu mughalské říše. Někteří viní z úpadku samotného Aurangzéba. Obrovské území, které získal, se obtížně kontrolovalo. A jeho náboženská nesnášenlivost vedla k četným povstáním. Nebyl to však především z generace na generaci předávaný bratrovražedný boj o moc, jenž mughalským panovníkům zlomil vaz?