Nelehké způsoby přicházení na svět: Jak se měnil přístup k porodu v průběhu historie?

Porod je začátkem samostatného života každého člověka. Kvůli nedostatečným anatomickým a medicínským znalostem, podvýživě, a především špatné hygieně a z ní vyplývajících následných infekcí býval bohužel často i jeho koncem – ať už šlo o rodičku, nebo dítě. Smrt takříkajíc stála hned u dětské kolébky nebo matčina lůžka. Proces jejího vyhnání byl velmi dlouhý a komplikovaný a porodu probíhajícímu pod dohledem medicínsky vzdělané osoby tak předcházela staletí pověr, pokoutních praktik a diagnostického i terapeutického tápání. Jaká vlastně byla cesta od „babek pupkořezných“ v dávných dobách až po špičkově vybavené porodnice a vysokoškolsky vzdělaný personál? 

Po dlouhá tisíciletí zůstávaly těhotenství a porod výhradně ženskou záležitostí, kdy porodní báby byly odkázány jen na předávání zkušeností staršími členkami rodiny nebo jinými kolegyněmi. Jejich řádná kvalifikace a profesní způsobilost získaná na základě vzdělání přišla na pořad dne až v souvislosti s osvícenským absolutismem v 18. století!

Božská záštita

Již v nejstarších dobách rodičkám patrně asistovaly starší ženy z rodiny. Vzhledem k důležitosti mateřství a porodů pro reprodukci a zachování komunity lze tedy označit porodní asistentku za nejstarší profesi v dějinách lidstva. Starověké civilizace také vytvořily různé kulty, které porod a zdravotní stav nastávajících matek i novorozenců dávaly pod božskou ochranu. Mimochodem – v modifikované formě existují dodnes. Již z dávného pravěku známe různě stylizované sošky žen se zdůrazněnými pohlavními znaky, které pravděpodobně měly ochranný či kultovní význam. 

Již ve 2. tisíciletí př. n. l. (tedy v době bronzové) můžeme v textech z mykénského Řecka doložit bohyni porodu Eileithyiu, která se později stala plnohodnotnou bohyní řeckého olympského panteonu. Odtud pak přešla i do římských náboženských představ. Zajímavým dokladem jejího uctívání jsou například terakotové modely rodících žen z kultovní jeskyně v lokalitě Inatos na Krétě, pocházející z poloviny 9. až konce 8. století př. n. l. Některé zobrazené rodičky jsou tu podpírány (či jinak podporovány) další ženskou postavou, což z nich činí dobrý doklad existence porodních asistentek již v této době. 

Metody a prostředky

Ze starověku známe také první odborné texty, zabývající se ženskou medicínou a přinášející rady, jak se starat o těhotné a vést porod. Nejvýznamnějším starověkým autorem, považovaným za vůbec prvního praktického porodníka, je Sórános z Efesu, který působil v době antického Říma. Napsal významné dílo O umění porodnickém a nemocech ženských. V něm mimo jiné zmiňuje použití porodní stolice pro ulehčení porodu, prostředky ke způsobení potratu (mezi něž patřilo stlačování dělohy nebo otřesy podbřišku) a především provedení obratu plodu speciálními zevními i vnitřními hmaty při jeho nepravidelných polohách – tzv. obrat na nožku.

Po zániku antického světa ale byla znalost těchto důležitých hmatů zapomenuta a obrat na nožku byl znovu „objeven“ až v renesanci. Některé další pasáže Sóránova díla – například jak má vypadat porodní asistentka a že má mít měkké ruce, případně používat masti k jejich zjemnění – pak byly citovány ještě v 19. století. 

Ve středověké Evropě samozřejmě veškerou péči o nastávající matky a provádění porodů ovlivnilo křesťanství a církevní předpisy. Ženy se bohužel dostaly do téměř druhořadého postavení. Například rodičkám, které zemřely při porodu, byl dlouho – až do koncilu v Rouenu roku 1074 – odpírán křesťanský pohřeb. Mohlo snad jít o záměr církve přimět nastávající matky, aby byly opatrné a neoloupily své dítě o štěstí křtu. 

Na našem území pochází první zpráva o porodních bábách z roku 1176, když je popisován porod pozdějšího světce Hroznaty. K roku 1248 pak najdeme ve Zbraslavské kronice zmínku o Alžbětě, oblíbené porodní bábě a chůvě krále Václava II. „Alžbětě, která nás od nejútlejších dětských let jako bedlivá porodní bába vychovala až do chlapectví, postupujeme naše stavení.“

Jak na to

Pozoruhodnou a vlivnou postavou byla Trota ze Salerna, žijící patrně v první polovině 12. století. Bohužel o jejím životě toho víme jen velmi málo a také autorství některých jí připisovaných spisů bohužel není zcela jisté. Ačkoli Trota patrně měla formální lékařské vzdělání, proslula především jako specialistka na ženské nemoci a porodní asistentka. Napsala ve své době velmi populární knihu O léčení žen, vydávanou nejčastěji s dvěma dalšími spisy stejného zaměření. Tento komplet dokonce proslul pod názvem Trotula. Pravděpodobně sepsala i traktát O ženském utrpení před porodem, při porodu a po porodu. Ve svých textech mimo jiné vyslovuje domněnku, že příčina neplodnosti může být i na straně muže. Tato díla sloužila po několik následujících století jako základní porodnické příručky.

V raném novověku se, zejména po rozšíření knihtisku, objevovaly příručky pro porodní báby psané většinou lékaři nebo negraduovanými „chirurgy“. Autoři se snažili nabídnout praktické terapeutické postupy po­užitelné jak při „odborném“, tak při laickém vedení porodu. Zřejmě nejstarší evropskou tištěnou porodní knihou byl spis německého lékaře Eucharia Roeslina. Pod poetickým názvem Der Schwangeren Frauen und Hebammen Rosegarten čili Růžová zahrada těhotných žen a porodních bab ho vytiskli ve Štrasburku roce 1513. Byl přeložen do mnoha jazyků a česky vyšel roku 1519 v Mladé Boleslavi coby Zpráva a naučení ženám těhotným a babám pupkořezným. 

Výrazné zlepšení péče o zdraví obyvatelstva, včetně těhotných žen, přišlo až s nástupem osvícenství. V našich zemích k zásadním zdravotnickým reformám přistoupila císařovna Marie Terezie a pokračoval v nich její syn Josef II. Císařovně v této oblasti radil věhlasný holandský lékař a porodník Gerard van Swieten, který se dokonce roku 1745 stal jejím osobním lékařem. Komplexní reformy též nařizovaly, že porodní báby musejí získat jistou profesní způsobilost na základě určitého studia a zkoušky. Vůbec poprvé tak u nás stát vydal povinný předpis pro porodní asistentky, platný na jeho celém území, a zároveň tím garantoval jejich odbornost.

Vzdělávání

Dvorním dekretem z 30. prosince 1745 byla budoucím porodním babičkám nařízena povinnost absolvovat přednášky z anatomie a účastnit se i pitev mrtvých žen. Podle dalšího dekretu z července 1748 se porodní báby musely podrobit zkoušce na lékařské fakultě nebo u krajského „fyzika“, tedy  u lékaře vykonávajícího hygienický a zdravotnický dohled ve svém regionu.

V červenci 1753 byl vydán Generální zdravotní řád pro Království české. Stanovil povinnosti zemské zdravotní komise, jež zase podléhala zdravotní komisi při vídeňské vládě. Ta pak řídila veškeré zdravotnictví na území království. Pod tyto předpisy – a uvedenou komisi – kromě lékařů spadali také lékárníci, chirurgové, lazebníci, kýlořezci, kamenořezci a samozřejmě i porodní báby. Konečně pak byl v roce 1770 vydán zdravotní řád celé habsburské monarchie, který jako základní zdravotnická norma platil zhruba sto let. Díky němu došlo v roce 1786 k zavedení úřadu krajské porodní báby a na základě toho bylo zavedeno školení pro porodní babičky v Praze. Studijní řád pražské lékařské fakulty ze stejného roku předepsal teoretickou výuku porodnictví i pro budoucí lékaře a ranhojiče.

Součástí osvícenské péče o obyvatelstvo bylo také zakládání porodnic. První takový ústav ve střední Evropě vznikl z inicia­tivy profesora Johanna Georga Roederera v roce 1751 při univerzitě v Göttingenu. V letech 1792 až 1822 zde proběhlo celkem 2 540 porodů. Dobové záznamy nás například informují, že skoro u poloviny z nich muselo být po­užito kleští. 

V našich zemích

V roce 1609 byl na pražské Malé Straně založen takzvaný „Vlašský špitál“, který pečoval o těhotné matky a jejich děti. V roce 1765 zde otevřeli také ústav pro opuštěné děti a později i pro svobodné matky. O jedenáct let později byl císařským reskriptem k Vlašskému špitálu připojen nalezinec s porodnicí Maří Magdaleny v Soukenické ulici na Novém Městě pražském. Od roku 1776 tedy existovala při špitále řádně vedená porodnice, kde svobodné matky a ty, které se prokázaly vysvědčením svého faráře o chudobě, rodily zadarmo. Za to pak ale musely bezplatně kojit špitálské děti. 

Vlašský špitál začal plnit později i roli výukovou, když sloužil pro klinickou výuku studentů pražské lékařské fakulty, včetně porodních babiček. Po dlouhá léta představoval špitál jedinou instituci svého druhu nejen v Praze, ale i v celých českých zemích. Postupně však jeho kapacita nestačila, a proto ho v roce 1789 přemístili do nově zrekonstruované budovy u kostela sv. Apolináře na Novém Městě. Tam vznikla porodnice s útulkem pro svobodné matky, nalezinec, sirotčinec, zemský ústav pro očkování proti neštovicím a středisko pro ženy, které nabízely své služby jako nájemné kojné. Již v roce 1784 byly také otevřeny dvě porodnice na Moravě – v Brně a Olomouci. 

O vzdělávání porodních bab se u nás výrazně zasloužil profesor Antonín Jan Jungmann, mladší bratr známého jazykovědce Josefa. Je dokonce považován za zakladatele pražské porodnické školy. Za dobu jeho pedagogické kariéry, jež trvala celých 42 let, tuto školu absolvovalo 8 200 porodních babiček. Roku 1804 vydal učebnici Úvod k babení. I když po odborné stránce se jedná spíše o kompilaci, šlo o ve své době velice důkladnou a populární knihu, která pak vyšla v několika v opakovaných vydáních jako Umění babické nebo Umění porodnické. Jungmann mimo jiné píše, že: „Babení slove umění, dle kterého řádně vyučená žena, vůbec bába nazvaná, těhotnice, rodičky, šestinedělky i novorozené děti obstarává, a která v případnostech náhlých zná, kdy zběhlého babiče (tj. porodníka nebo chirurga – pozn. aut.) ku pomoci požádati se sluší.“ Ve druhé polovině 19. století se také začaly objevovat knihy, které nebyly určené výhradně porodním bábám, ale i budoucím matkám, dychtícím vědět o svém stavu víc, než jim byly schopny poskytnout příbuzné či sousedky. 

Méně rizika

Zásadní pozitivní dopad na zdraví a míru přežití rodiček a mladých matek mělo postupné zavádění dezinfekčních opatření v průběhu 19. století. O to se zasloužil zejména maďarský lékař Ignác Filip Semmelweis, který si všiml, že horečkou omladnic trpí mnohem víc rodiček na oddělení, kde působí medici. Díky tomu nakonec vyšlo najevo, že tuto nemoc bohužel šíří právě personál nemocnice. Na svém oddělení proto důsledně trval na tom, aby si personál myl ruce chlorovým vápnem. Počet úmrtí na horečku omladenic okamžitě razantně poklesl! Jeho hypotézu a postupy ale ostatní lékaři dlouho odmítali. Nedokázali se totiž smířit se skutečností, že kvůli nedostatečné hy­­gieně vlastně zavinili smrt řady pacientek. Jak už to bývá, Semmelweis se dočkal uznání teprve po smrti. Jeho socha mimochodem stojí na dvoře pražské porodnice u Apolináře. 

TIP: Budeš rodit v utrpení! Mýty a lidové pověry provázející porody

Dvacáté století pak přineslo další pokroky v péči o ženy a mladé matky. Zaváděly se nové operační techniky i léčiva. Legislativa rozšiřovala zdravotní péči mezi široké vrstvy obyvatel, zaváděla nové standardy vzdělání porodních asistentek a kodifikovala ne/možnosti provádění potratů. Zřizovaly se také další porodnice a porodnické školy. Dnes, ve 21. století je dokonce možné operačně napravit některá poškození plodu v děloze ještě před jeho narozením.