Neklidná Matička Rus: Co předcházelo nástupu Romanovců na trůn?

Moskevský stát se v 15. století konečně vymanil z mongolsko-tatarské nadvlády. Historik Nikolaj Nikolajevič Jakovlev trefně popsal následky této poroby trvající déle jak dvě století: „Asijské tradice a mravy s jejich neúctou k osobnosti, lidským právům, s kultem síly a násilí, s mocí despotů a bezprávím se projevily v celém způsobu života lidu, v jeho genetice.“ V 16. století se z Moskevské Rusi stalo impérium poté, co poprvé anektovala neruský suverénní stát. Dobyvatel Kazaně, ale též Povolží a západní Sibiře – Ivan IV. z rodu Rurikovců – se tehdy prohlásil caesarem, tedy carem. 

Pán vší Rusi představoval pro poddané posvátnou osobu, byl první hned po všemohoucím Bohu, který ho na trůn dosadil a pověřil ho panováním a ochranou věřících. Ruská národní mentalita vycházela z představy, v níž byli Rus, car a Bůh spojeni v jednu identitu: „Nad Ruskem stojí Moskva, nad Moskvou stojí Kreml a car, nad oběma Bůh.“ Je příznačné, že pojmenovat svou zemi „svatou“ se ze všech křesťanských národů odvážil jen ten ruský. A „Svatá Rus“ se od té doby rozšiřuje cestou dobývání a expanze, jak o tom svědčí i současná válka na Ukrajině.

Padouch, nebo hrdina?

Zatímco technicky zaostalé Tatary dokázal Ivan IV. porazit, v boji o bohaté Pobaltí neměl proti vyspělým armádám západních sousedů šanci. Ve vnitřní politice krutě potlačoval opozici vysoké šlechty (bojaři) a svěřil rozsáhlé oblasti do správy oddané služební šlechtě (opričnina). Nekonečné války, bezohledné reformy a bezuzdný teror mu umožnily mohutnou expanzi, nicméně za cenu vyčerpání a zdecimování obrovského množství obyvatel a traumatizace země. 

Jediné klidné a šťastné období zažil jeden z nejznámějších tyranů světových dějin Ivan Hrozný s první manželkou. Vybral si ji z tisíce dívek, které mu bojarské rody přivedly do Kremlu. Jeho oko padlo na černovlasou, malou krásku s mírnou povahou – Anastázii Romanovnu Zacharin-Jurjevovou, jejíž rodina (počínaje bratrem Nikitou) přijala rodové jméno Romanovci. Zamiloval se do ní, neboť ona jediná ho dokázala uklidnit a utišit jeho záchvaty stihomamu. Bohu se zlíbilo nechat ji žít necelých třicet let. Zanechala po sobě dva sirotky a manžela naprosto zdrceného žalem.

Ivan byl přesvědčen, že mu Anastázii otrávili nenávidění bojaři, proto jich nechal několik popravit. Forenzní zkoumání carevniny kostry ve 20. století mu dalo za pravdu, prokázalo totiž extrémně vysoké množství rtuti, arzenu a olova. Ani po Anastáziině smrti se nicméně na její bratry a synovce nepřestalo z carova rohu hojnosti sypat obrovské bohatství. 

Jednoho večera v březnu 1584 Ivan IV. Hrozný padl při hře šachů ze židle a odebral se na věčnost. Rus se zachvěla děsem i úlevou. Historici se dodnes nedokázali shodnout, zda byl úspěšným vladařem, zakladatelem mohutného impéria, nebo tyranem a katanem. Spisovatel Alexej Konstantinovič Tolstoj ve svém románu Kníže Stříbrný shrnul názor na cara slovy: „Odpusťme hříšnému stínu cara Ivana, neboť odpovědnost za svou vládu nenese jen on; nebylo to pouze jeho dílo, všecka ta jeho zvůle, mučení a popravy i donašečství, které se lidem stalo povinností a zvykem. Těmto pobuřujícím jevům připravila půdu období předchozí, a země, jež klesla tak hluboko, že k nim mohla přihlížet bez rozhořčení, sama zplodila a zdokonalila Ivana, podobně jako nohsledové v upadajícím Římě vytvářeli Tiberie, Nerony a Caliguly.“ 

Vláda samozvanců

Po Ivanově smrti nastala patnáctiletá dynastická, politická a hospodářská krize, nazývaná smutnoje vremja či krátce smuta. Protože Ivan Hrozný svého nejstaršího vitálního syna Ivana zabil v zuřivé hádce, na trůn usedl jeho mladší sourozenec, slabý a nemocný Fjodor I. Vládli za něj jeho švagr Boris Fjodorovič Godunov a příbuzní z rodu Romanovců. Velký ohlas vzbudila smrt carova polobratra a dědice Dimitrije, který si při epileptickém záchvatu podřízl hrdlo. Po celé zemi se začalo šířit, že ho dal zabít Godunov. Ten údajně stál i za Fjodorovou smrtí v roce 1598, jíž vymřeli moskevští Rurikovci, aby se mohl zmocnit koruny. 

Oslabení země využili Poláci, aby bývalému mnichovi, který tvrdil, že je zázračně zachráněný carevič Dimitrij, pomohli dobýt Moskvu. Moskvané se přidali na jeho stranu, a aby se mu zavděčili, vyvraždili Godunovovu rodinu. Lžidimitrij I. se záhy znemožnil podporou Poláků, katolictvím a svatbou s „polskou courou“, vévodkyní Marinou Mniszkovou. Během povstání ho nespokojení bojaři ukopali, jeho tělo spálili, popel nacpali do děla a vystřelili na západ, odkud přišel.

Vůdce povstalců, čtyřiapadesátiletý kníže Vasilij Ivanovič Šujskij, byl prohlášen carem. Šlo o malého, ošklivého a krátkozrakého velmože, jenž byl zároveň sečtělý, moudrý, ale i skoupý, podezřívavý a příliš věřil na čarodějnictví. 

Z Polska se poté vydal na pochod nový dobrodruh a pretendent carského trůnu Lžidimitrij II. Jeho armáda zabrala západní provincie, ale moskevské hradby nepřekonala. Sídlil proto ve vsi Tušino, takže mu stoupenci říkali „Tušinský car“ a protivníci „Tušinský zloděj“. Šujskij neměl dostatek vlastních sil se s ním vypořádat, proto požádal o pomoc Švédy, jimž předal část ruského území.

Jejich úhlavní nepřátelé – Poláci a Litevci nečekali, vydali se na východ a v létě 1610 vstoupili do Moskvy. Sesazeného Šujského odvezli do polského vyhnanství a Lžidimitrije II. nechali zavraždit. Došlo k tomu během lovu na zajíce, kdy spiklenci přicválali na koni k saním, a zatímco jeden z nich samozvance podřízl šavlí, druhý mu usekl ruku. Sedmičlenná bojarská vláda následně uznala za cara polského prince Vladislava.

V okamžiku, kdy na carském trůně seděl Polák a polská a švédská vojska zabrala rozsáhlá území, se zdálo, že Svatá Rus zanikne a bude rozdělena mezi katolíky a luterány. V tu chvíli propuklo povstání, namířené proti všem cizákům. V roce 1612 se „vlastencům“ podařilo polské oddíly porazit a vyhnat je z metropole. Trůn byl opět volný.

Klání v katedrále

V listopadu 1612 byly z osvobozené Moskvy odeslány jménem vůdců povstání do mnoha měst a sídel listy, které nařizovaly, aby se bojaři, šlechtici, preláti, velitelé, kozáčtí náčelníci, zástupci jednotlivých měst i obchodníci dostavili na volební sněm. Během měsíce do metropole dorazilo 700 až 1 500 „nejlepších, nejsilnějších a nejbystřejších“ zástupců všech sociálních skupin nejméně z 58 měst. Nevolníky zastupovali majitelé půdy. 

Sněm započal v lednu 1613, podle tehdejšího kalendáře roku 7121 od stvoření světa. Na delegáty ze severního a východního Ruska se již nečekalo. Zahájení předcházel třídenní půst a modlení nutné pro očistu od hříchů. V chátrající Moskvě zůstala jediná stavba, jež dokázala pojmout všechny sněmovníky – Uspenská katedrála Nanebevzetí Panny Marie, kterou nechal ve 14. století car Ivan III. postavit podle vzoru cařihradského chrámu Hagia Sofia jako první kamennou církevní stavbu v Kremlu. Zde byli pochováváni patriarchové a korunováni carové, opatrovala také jednu ze čtyř nejvzácnějších ikon chránících Rus – ikonu Matky Boží Vladimirské. 

Během sněmu zavládla v katedrále atmosféra ostrého volebního boje, jinými slovy „začaly intriky, nepokoje a výtržnosti“. Uchazeči vytvářeli skupiny svých podporovatelů a snažili se různými způsoby získat další, tím, že je přemlouvali, podpláceli nebo jim vyhrožovali, ale rovněž vyjednávali se soupeři, přičemž se všichni odvolávali na ty „správné“ příklady z historie. 

Mnozí Moskvané se domnívali, že by mohli uspět zástupci etablovaných vládnoucích dynastií ze Západu. Vzpomínali na legendárního Rurika, náčelníka vikingů, kterého si jejich předci vyvolili za panovníka. Také se objevil názor, že experimenty s volbou carů z domácích rodů Godunovů a Šujských přivedly zemi málem až do záhuby. 

Neúspěšní cizinci

Na sněmu předložili kandidaturu dva královští princové z rodu Vasa. Jednalo se o sedmnáctiletého Vladislava z polské linie a dvanáctiletého vévodu Karla Filipa ze švédské větve. Uvažovalo se i o třetím kandidátovi, a to šestačtyřicetiletém anglickém a skotském králi Jakubovi I. Poláci a Litevci měli velký zájem spojit nejmocnější státy východní Evropy, aby konečně mohli rozdrtit Švédy, kteří jim konkurovali v Pobaltí. 

Králové Polska a Švédska ovšem zvolili chybnou taktiku. Když jejich vojska obsadila část Rusi, neposlali své syny do Moskvy a nenechali je konvertovat k pravoslaví. Kandidaturu Jakuba I. zmařili donští kozáci, kteří se obávali, že by obchodníci prodali všechno ruské obilí do ciziny, a oni by pak trpěli hlady.

TIP: Třetí Řím: Proč se ruští carové cítili pokračovateli římských tradic?

V Moskvě záhy pochopili, že cizí princové nemají nejmenší šanci. Pravoslavnému Třetímu Římu, jak se Moskvě vzletně říkalo po pádu Cařihradu, těžko mohl vládnout katolík, luterán nebo anglikán. Pro úplnost dodejme, že Rusové by si zvolením zmíněných princů příliš nepomohli, neboť Vladislav nezplodil během svých tří manželství žádné dítě a Karel Filip zemřel svobodný ve dvaceti letech.