Nejzuřivější muž Evropy: Henrik Ibsen svými dramaty rád provokoval

Norskému dramatikovi Henriku Ibsenovi přezdívali „nejzuřivější Evropan“. Ne nadarmo. Ibsen se uměl od dětství chovat mimořádně popudlivě a jízlivě. A jako autor? Konflikt se společností až chorobně vyhledával!

30.04.2023 - Tomáš Syrovátka



Někdy se naivně říká, že v chudobě vznikají ta nejlepší umělecká díla. Jako by si podobnými lacinými výroky chtěli politici udělat alibi a ospravedlnit, že kulturu dostatečně nepodporují. Jak to bylo s jedním z největších dramatiků moderní doby – Henrikem Ibsenem? Chudobu si zažil. A pořádnou. Ta mu ale v práci rozhodně nepomáhala. Spíš naopak. Svá nejlepší díla vytvořil v době, kdy byl již zajištěným a etablovaným umělcem. A kdyby nebylo různých státních podpor, nejspíš by lidstvo o jednoho z největších autorů všech dob přišlo. Patrně by se někde upil a umřel na ulici jako dlužník, nebo by se strhal na nucených pracích, které tehdy bývaly trestem pro ty, co nesplatili své závazky.

Malé tajemství

Dramatické dny plné zvratů neprožíval jen divadelní autor sám, ale i jeho rodiče. Oba pocházeli ze skvěle situo­vaných rodin majitelů rejdařství. Chlapec se narodil do blahobytu. Brzy však přišla krize a úpadek. Knud Ibsen se sice ubránil osobnímu bankrotu, ale i tak padl hluboko. Stěhovali se na mnohem méně luxusní adresu. Na druhou stranu se Ibsenovi nikdy nedotkli takového dna, aby svým potomkům nemohli dopřát slušné základní vzdělání. Také prostředí, v němž se malý Henrik pohyboval, nebyl žádný venkovský balíkov – daly se tu sehnat knihy, lidé se zajímali o kulturu, diskutovali o ní.

V budoucnu se samozřejmě ukázalo, že tenhle Henrik nebude obyčejným chlapcem. Značně vyčníval a svoje okolí převyšoval. Patrně i o svých rodičích si brzy začal myslet, že ho vůbec nechápou, a to ho postupně od maminky s tatínkem vzdalovalo. Ale ani takový neobvyklý zjev jako Henrik Ibsen nemůže spadnout z nebe. Bez úrodného podhoubí se většinou veliký duch neobjeví. Norsko v době jeho dětství teprve čekalo na uskutečnění toho, co u nás nazýváme národním obrozením. Ale norský lid měl už tehdy dost osobností, které mohly na mladý bystrý rozoumek, který se skrýval v Henrikově hlavičce, působit inspirativně a podnětně.

Tenhle kluk od mala projevoval talent pro různé rýmovánky, jimiž častoval své okolí. Často si dělal šoufky na něčí účet. Drzá konfliktnost mu byla zřejmě vrozená. A taky ho to táhlo k divadlu, byť zatím nešlo o žádnou racionálně podchycenou vůli. Prostě ho jen bavilo hrát si s loutkami a předvádět svá nacvičená dílka ostatním. Kdesi v tajemné komůrce se skrýval svět, pro který se Henrik Ibsen narodil – divadlo. První potlesk si vychutnával ve stodole od svých blízkých.

Rád oslňoval

Henrik Ibsen byl podivným koktejlem jakési zakřiknutosti a exhibicionismu. Že to nejde dohromady? V jeho případě ano. Ve větších oficiálních shromážděních se nikdy necítil úplně uvolněně. Na druhou stranu měl tendenci se předvádět a upoutávat pozornost svým důvtipem. A taky chtěl provokovat. Rád překračoval normy, a když se s přáteli trochu napil, hned útočil na krále i na Boha. Všechno, co vyčetl z knih, se mu hodilo. Nebál se dovádět myšlenky do krajnosti. To už mu zůstalo a projevovalo se to vrchovatě v jeho budoucích hrách. Jak se vlastně mladý poeta dostal k opravdovému divadlu?

Důležité je si uvědomit, že i když se Ibsen po většinu života snažil zachovávat si od praktické politiky odstup a různými funkcionáři a poslanci spíš opovrhoval, jeho myšlení do značné míry formoval revoluční rok 1848. Revolty se tehdy prohnaly prakticky celou Evropou. Všichni vášnivě diskutovali a sledovali, co se děje. Na mladého muže to nemohlo neudělat dojem. Kritický pohled na vládnoucí společnost mu zůstal. Jeho hry vždy nějakým způsobem podrývaly stávající řád. Problém byl v tom, že Henrik nikdy tak úplně nevěděl, co by vlastně chtěl – a jak by nové lepší poměry měly vypadat.

Učednická léta

Cítil, že chce něco dokázat. Uvědomoval si, že vládne perem a uměním slova. A jako autor divadelních her by se mohl těšit na honorář. Napsal drama Catillina a s nadějemi ho odeslal do divadla. Dočkal se ale odmítnutí, které pochopitelně těžce nesl. Musel se zkrátka ještě dost naučit. Ale jeho hra vyšla alespoň tiskem. Slibný začátek! 

Své dílo mohl brzy spatřit i na jevišti. Catillina to ovšem nebyla. Napsal nový text – Mohylu. Žádnou díru do světa však mladý spisovatel zatím neudělal. Musel si přivydělávat psaním do novin a opět se projevil jako poměrně destruktivní typ. Kritizoval všechno a všechny. Co si vlastně přesně myslel, se přitom můžeme jen dohadovat. 

S ničím nebyl tak úplně spokojen, což platilo ještě dlouho i o jeho vlastním životě. Hrozilo mu dokonce odsouzení za to, že neplatil na nemanželské dítě. Nuceným pracím se nakonec vyhnul. Naopak se mu rýsovalo první divadelní angažmá. V Bergenu měl psát hry a to znamenalo sice malý, ale pravidelný příjem. Divadlo mu dokonce zaplatilo studijní cestu do zahraničí. Viděl, co se hraje v Dánsku nebo v Německu. Styl mu sice mohl připadat zastaralý a tradiční, ale měl příležitost seznámit se také s kritikami a s teoretickými studiemi o tom, jak by divadlo budoucnosti mělo vypadat. Ibsen tyto podněty hltal a v budoucnu se měl právě on stát tím, kdo začne divadlo měnit. A to jak tématy svých her, tak stylem herectví, které budou vyžadovat.

Podceňován

Zatím však ambiciózní autor postupoval opatrně. Norsko nebylo na moderní divadlo připravené. Ani diváci, ani herci nebyli dosud schopní uvažovat o moc jinak, než velely zvyklosti. Dnes bychom se asi divili, kdyby herci neustále promlouvali do publika, aby vysvětlovali smysl svého jednání a vyjevovali tak vnitřní svět postav. Divadelní realita tehdy přinášela mnohem větší kompromisy. I Ibsen ji opouštěl jenom pozvolna.

Divadelní praxe tehdy dělala mnohem větší kompromisy než dnes. Inscenace se musely především ohlížet na vkus publika. Hry, které tehdy Ibsen psal, dnes proto prakticky neznáme. Dočkaly se také jen malého počtu repríz. Úspěch nepřicházel. A co hůř: soubor Ibsena příliš nerespektoval. Na jeho adresu se snášely dosti pochybovačné úvahy. Stalo se dokonce, že autor se ke svému vlastnímu textu nehlásil a herci si dlouho mysleli, že pracují na hře někoho jiného. Dramatik, který měl brzy dobýt svět, se zatím držel v defenzivě.

Na mizině

Doslova bojoval o holé přežití. Seznámil se tehdy se svou budoucí manželkou Suzannah, ale jinak vedl život, který zavdával spíš příčinu k depresím. Své předchozí angažmá s lehkým srdcem a spěšně opustil a přesídlil do hlavního města. Zachoval se trochu jako nevděčník. Chvátal vstříc novým možnostem. Vést však v Christianii v této době divadlo, to představovalo tvrdý oříšek i pro zkušenějšího divadelníka, než byl v té době stále ještě začínající Henrik Ibsen. Dokonce víme, že i když zastával svou novou funkci teprve chvíli, pokukoval i po jiné obživě. Jistý v kramflecích si rozhodně nebyl.

Oženil se. V práci měl však spíš tendenci před problémy uhýbat. Když bylo nejhůř, tak prostě nepřišel. Museli ho hledat třebas v kavárně. Tento způsob řešení problémů pochopitelně vedl ke katastrofě. Tehdy se o něm začalo říkat, že když na jeho dveře zabušíte uprostřed dne, najdete ho ještě svlečeného. Dost pil. Neplatil daně. Peníze víc utrácel než vydělával. 

K nemanželskému dítěti navíc přibyl syn Sigurd. Katastrofální stav rodinných financí korespondoval se situací v divadle. Henrik Ibsen se zdál být zcela bez perspektivy. Rodina se často stěhovala a bydlela na stále horších adresách. Před exekucí doslova uprchl do ciziny. V Norsku na něj hleděli jako na někoho, kdo neuspěl a navíc přispěl k pádu svého divadla. Ibsen neuměl odpouštět a v duchu svým krajanům sliboval pomstu. Tento typ předsevzetí přitom uměl díky své konfliktní povaze dodržet. K jeho nenávisti vůči domácím poměrům přispívalo i to, že lepší kritiky mohl číst například od Dánů než od svých krajanů. Pryč z Norska! Rychle pryč!

Záchrana

Je s podivem, že Ibsen měl i přes svou konfliktnost stále přímluvce, kteří se mu snažili zajistit státní podporu. Díky tomu přežil v dobách, kdy ještě nedostával tučné honoráře za úspěšné hry a jejich knižní vydání. Paradoxně se mu největší podpory ze strany státních institucí dostalo až v době, kdy už tuto pomoc tak úplně nepotřeboval. Trávil dlouhý čas v Itálii, později v Drážďanech a v Mnichově. Na dovolenou jezdil například do Berchtes­gadenu. Pobyt v cizině ho značně ovlivňoval. V Itálii přemýšlel o antickém umění. V Německu měnil své politické názory. Nejprve mu hluční Němci válčící s Francouzi a se Skandinávci vadili. Postupně se s nimi ale sbližoval.

Zvláštní moment zažil v bazilice svatého Petra v Římě. Zde došlo k něčemu, co by snad bylo možné nazvat osvícením. Ibsen tento okamžik dokonce písemně zaznamenal. V jeho tvorbě nastal myšlenkový obrat, když se právě na tomto místě rozhodl přepracovat svou nedokončenou epickou báseň Brand ve stejnojmennou hru. A zejména mezi tehdejší mládeží velmi bodoval.

O Ibsenovi se najednou všude vášnivě diskutovalo. Měnil se v celebritu. Hráli ho nejen doma v Norsku, ale i v Dánsku, v Německu, v Anglii a v dalších zemích.

Jeho hry vyvolávaly senzační skandály. Konečně se sebou mohl být spokojený. Začal si také dobře žít. A kupodivu si s penězi věděl rady. Dokázal finance zmnožovat díky koupi akcií. Když se ke stáru objevil v Norsku, vítaly ho davy. Jeho kulatá životní výročí se pompézně slavila. Po hubených letech přišel triumf!

Z obra trpaslík

Ibsen na lidi po celý život působil jako veliký muž. Byl to šok, když někdo uviděl starého, scvrkávajícího se dědouška, který doslova odcházel před očima. Přišla mrtvička, srdce zlobilo, alkohol už mu nechutnal. Na procházku už se sám nevypravil, museli ho vézt v kočáře nebo na saních. Trochu se mu to v hlavě pletlo, trpěl podezíravostí, pero už neudržel. Když ale slabý jako věchýtek zemřel, nikdo nepochyboval, že odešel veliký muž.

Pohřeb připomínal velikou manifestaci. Vždyť Ibsena si jako svého mluvčího přivlastňovaly různé skupiny – ženské aktivistky nebo socialisté. On sám se přitom nedal nikam moc zařadit. V jeho výrocích najdeme myšlenkově zcela si protiřečící názory. Nedivme se. Ačkoliv ho mnozí chtěli získat do svého tábora, on patřil sám sobě a svým hrám. Uvažoval jako dramatik – a podstatou divadla je konflikt. V jeho hlavě se svářily protichůdné myšlenky a on jim všem dopřával sluchu. Proto věrohodně promlouval za různé postavy – a ty přece nevidí svět ze stejného úhlu. 

Henrik Ibsen v sobě celý život nosil kvas, který ho nutil psát a trhat na kousky vše, co se zdálo jisté a neměnné. Nic mu nebylo svaté a před žádnou autoritou se nezastavil. Když věděl, že se za jeho životem zavřou vody, cítil se jistě unaven, protože peřejemi osudu neproplouval právě klidně, ale mohl si spokojeně říct, že dokázal rozpoutat bouři.

Hry plné hnusu

Ano, na Henriku Ibsenovi můžeme obdivovat, že po každém úspěchu uměl přijít s něčím novým. Neustrnul na místě a neopakoval svá stará gesta. Vždy dokázal překvapovat, šokovat a také motat hlavy kritikům, kteří si mnohdy nevěděli rady s tím, o čem jeho hry vlastně jsou. Dodnes se s úspěchem hraje jeho básnicky uhrančivý Peer Gynt, který v mnohém může připomenout například Fausta. Politicky výbušně může i na dnešním jevišti vyznít Nepřítel lidu, který zpochybňuje principy demokracie tezí, že většina nikdy nemá pravdu. Doslova poprask způsobila hra Domov loutek, která se často hraje pod názvem Nora, tedy pod jménem hlavní ženské hrdinky. Ta se odváží rozvést se svým mužem a opustit děti. To v té době znamenalo pro mnoho příslušnic něžného pohlaví tabu. Premiéra přivedla řadu mužů k zuřivosti a některým ženám dodala odvahu požádat o rozvod.

TIP: Vizionářský otec Velkého bratra: Kdo ve skutečnosti byl George Orwell

Z Ibsena se stal symbol muže bojujícího za práva žen, přestože v jeho životě bychom našli momenty, kdy se projevoval právě opačně. Ke své manželce se zřejmě mnohdy choval poměrně velitelsky a svého času mu dokonce vadilo, aby s ním ve stejném spolku byla příslušnice druhého pohlaví.

Současníkům často připadaly Ibsenovy hry doslova nechutné. Publikum i kritika těžko skousávaly, když ve hře Přízraky přivedl na jeviště syfilitika. Šlo o tabu a většině lidí se to zdálo odporné. Na něco takového se nechtěli dívat. Ibsenova dramata také představovala oříšek pro herce. Nevěděli, jak je číst. Jako realistické? Psychologické? Společensko-kritické? Symbolické? Ibsen zkrátka dokázal spojovat proudy, které ostatní tvůrce spíš rozdělovaly. 


Další články v sekci