Největší masakr středověku: Když ve Francii padaly hlavy ve jménu kříže
V polovině června roku 1209 ztratily desetitisíce nevinných obyvatel francouzského města Béziers během několika hodin barbarského řádění své životy i majetky
Katarská hnutí (z řeckého “katharos” – očista), která si na počátku 13. století předsevzala duchovní obrodu římsko-katolické církve, byla trnem v oku papeže Innocenta III. (1198–1216). Zatímco dříve bylo katarů, albigenských, valdenských a podobných odpadlíků od víry jen pár, na počátku 13. století již ovládli města jako Carcassonne, Béziers a celý kraj Languedoc.
Zatočit s kacíři, kteří svými rozkladnými a pochybovačnými tezemi nahlodávali duše pokojných a desátky odvádějících oveček, se proto muselo skutečně radikálně. Už nestačily mučírny inkvizice, obludné soudní procesy a planoucí hranice. Hořet měla celá města. A tak papež proti katarům vyhlásil křížovou výpravu…
Trestná výprava si žádá hlavy kacířů
Křižácké vojsko, tvořené rytířskou šlechtou ze severních provincií a několika tisíci routiers, neboli námezdných žoldáků, se na začátku června 1209 zformovalo v Lyonu. Kataři stále bláhově doufali v pokojné řešení a jejich mluvčí, vikomt Raymond Roger Trencavel (1185–1209), se pokoušel dojednat možnosti smíru s křižáky v Montpellier. Ti ho ale nepustili ani do jednacího sálu.
Vikomt sice dokázal uprchnout a stačil varovat obyvatele Béziers, ale za patami mu už pochodovalo křižácké vojsko. Vedl ho papežský legát Arnaud Amalric (115–1225), muž neúprosný a neznající slitování. „Vydejte dobrovolně ihned všechny kacíře k potrestání a já ušetřím vaše město!” zvolal na obránce na hradbách, zatímco jeho muži se již chystali k dlouhému obléhání.
Žoldnéři se v krvavém řemesle vyznají
Renaud de Montpeyroux, bézierský biskup, se ještě jednou pokusil zachránit zoufalou situaci a nabídl křižákům 222 hlavních představitelů katarského hnutí ve městě. Výměnou za zachování míru.
Nepochodil u křižáků, ani v Béziers. Katarské město se dobrovolně nechtělo vzdát. Den na to, 22. června 1209, tak došlo k jednomu z největších masakrů civilního obyvatelstva ve středověku.
Spustila jej malá potyčka u výpadové branky. Kolem ní šmejdili obránci, zvědaví na to, jak probíhají stavební práce v táboře obléhatelů. Nechali se ale zaskočit hlídkou žoldnéřských routiers. Ti na nic nečekali a prosekali si zmatenými obránci cestu až za hradby.
Nepomohl ani azyl katedrál
Dobře zásobené Béziers, s pevnými hradbami, důmyslným systémem věží, strategicky posazené na „ostrově“ obtékaném řekou Orb, mohlo vzdorovat celé měsíce. A teď, po jediném dni, otevřeli routiers jeho brány zevnitř. Zmatek byl dokonalý…
Žoldnéřské křídlo křižáckého vojska začalo rabovat město. Mečem a sekyrou padl každý, kdo se jim připletl do cesty. Vyvrátili i dveře dvou kostelů, kam se s křikem běželi schovat obyvatelé. Za chvíli bylo všude krve po kotníky.
Do hry následně vstoupili křižáčtí rytíři. Čekali mnohaměsíční obléhání a vpád do města takříkajíc zaspali. Rytíři byli z nastalé situace rozmrzelí a obávali se, že jim obyčejní žoldáci vyfouknou kořist před nosem. A tak neváhali – vjeli do do nikým nebráněného a poraženého města a dům od domu si vzali životy a majetek všech, kdo se jim připletl do cesty.
TIP: Za tajemstvím templářů: Byli Chudí rytíři Krista skutečně kacíři?
Arnaud Amalric, který měl možnost katastrofě zabránit, byl vůči utrpení obyvatel Béziers nekřesťansky imunní. Dvacetitisícové město, kde Kataři tvořili necelou třetinu obyvatel, mu posloužilo jako názorný příklad odplaty za odpor vůči papežskému stolci. Jedna jeho věta později vstoupila do dějin. „Zabijte je všechny, Bůh už si ty své pozná!”
