Nejúspěšnější vakcinolog historie: Maurice Hilleman a jeho objevy

Označíme-li Maurice Hillemana za otce moderní medicíny, nepůjde o nijak přehnané označení: Podle odhadů zachrání včasné očkování každý rok osm milionu životů. Například vakcína proti spalničkám, kterou vyvinul v roce 1968, pomohla snížit incidenci této nemoci o 80 %.

Hrozba pandemie

Na svět přišel v době, která jako by předznamenala jeho budoucí kariéru: V roce 1919 se svět právě nacházel uprostřed smrtící pandemie španělské chřipky. Později to byl právě Maurice Hilleman, kdo prokázal, že chřipkový virus dokáže mutovat a průběžně vytvářet novou imunitu vůči protilátkám lidského organismu, potažmo vakcíně. A když v dubnu 1957 otiskl americký deník New York Times fotografie zachycující pacienty postižené neznámým typem infekčního viru v Hongkongu, byl zřejmě jediný, kdo si uvědomil závažnost situace.

Osmatřicetiletý mikrobiolog tehdy pracoval jako ředitel oddělení výzkumu respiračních chorob v americké armádě a požádal o zaslání vzorků z Dálného východu. Trvalo bezmála měsíc, než asijská strana zareagovala – zaslaná zkumavka nakonec pocházela od jistého amerického vojáka, jenž se chorobou nakazil. Zásilka dorazila 12. května a Hilleman se svými kolegy se okamžitě pustili do práce. V laboratoři trávili čtrnáct hodin denně a o deset dní nepřetržité práce později identifikovali v patogenním materiálu nový kmen chřipkového viru typu A.

Potíž byla v tom, že antigeny se zcela lišily od všech dosud známých. To v praxi znamenalo, že v podstatě žádný člověk nedisponoval přirozenými protilátkami; našly se pouze u několika starších lidí, kteří přežili chřipkovou epidemii na konci 19. století. Hrozba nové globální pandemie začala nabývat reálných obrysů.

Vzpomínky na španělskou chřipku

Na Hillemanovu urgentní výzvu začaly úřady monitorovat všechny cestující z východní Asie; ti, kteří vykazovali příznaky respiračního onemocnění, putovali do karantény. Podle mikrobiologovy prognózy šlo o jedinou možnost, jak předejít vypuknutí hromadné nákazy, až se na podzim znovu otevřou školy. V té době představovala taková myšlenka takřka revoluční názor – koncem 50. let ještě globalizace ani zdaleka nenabyla takových rozměrů jako dnes a z laického hlediska se zdálo málo pravděpodobné, že by se nákaza z opačné polokoule mohla přelít do Nového světa.

Vědci však do karet hrál fakt, že od španělské chřipky neuplynulo ještě ani čtyřicet let a mnozí lidé měli v živé paměti, jakou spoušť dokázala napáchat. Vláda jej proto brala vážně a dala po sérii jednání svolení k zahájení vývoje vakcín. Hillemanovi bylo jasné, že vzhledem k závažnosti situace je třeba zmobilizovat veškeré možné zdroje, a tak oslovil soukromé firmy s žádostí o spolupráci. První testy následovaly v červnu, v srpnu už existovaly první vzorky.

Na podzim měly Spojené státy k dispozici čtyřicet milionů očkovacích dávek a předpokládá se, že právě včasný zásah zachránil stovky tisíc životů. Asijská chřipka si nakonec v USA vyžádala zhruba 70 000 obětí, po celém světě jí však podlehly řádově miliony osob. Maurice Hilleman za svůj přínos následně získal ocenění od americké armády a o deset let později zúročil své zkušenosti poté, co vypukla hongkongská chřipka: Díky jeho iniciativě bylo během čtyř měsíců k dispozici deset milionů dávek urychleně vyrobené vakcíny.

Virus, nebo bakterie?

Nebylo to ani zdaleka poprvé, co mikrobiolog původem z Miles City ve státě Montana přispěl k zásadnímu pokroku na půdě vakcinologie. Na jeho budoucí dráhu jej paradoxně nasměrovalo dětství na strýcově farmě, kde odmalička pracoval s kuřaty: To se mu posléze hodilo při práci v laboratoři, kde se právě drůbeží vejce používala jako růstové médium při experimentech s viry.

Nechybělo přitom málo a jeho kroky by vedly úplně jiným směrem: Kvůli nedostatku financí se nemohl přihlásit na vysokou školu, pomohl mu až nejstarší z bratrů. V roce 1941 absolvoval na chicagské univerzitě jako nejlepší v ročníku a o tři roky později získal doktorát z mikrobiologie. Během postgraduálního studia se zaměřil na chlamydiová onemocnění, o nichž se do té doby myslelo, že je způsobuje virová infekce; Hilleman ovšem zjistil, že původcem je bakterie parazitující uvnitř eukaryotických buněk.

Tím zahájil dlouhou sérii následných úspěchů. Jeho první kroky po skončení vzdělání mířily do soukromé společnosti Bristol-Myers Squibb, kde ještě téhož roku vyvinul vakcínu proti japonské encefalitidě, která tou dobou sužovala americké vojáky nasazené za druhé světové války ve východní Asii. Vůbec nejúspěšnější kariérní období nicméně zažil coby zaměstnanec pensylvánské firmy Merck, kam v roce 1957 nastoupil na pozici ředitele oddělení virového a bakteriálního výzkumu.

Osm ze čtrnácti

Díky finančním zdrojům a nejmodernějšímu vybavení, jímž jedna z největších farmaceutických firem světa disponovala, měl zcela volné ruce a mohl se naplno věnovat své práci. Postupně se vypracoval až na viceprezidenta společnosti a pracovní místo už nezměnil až do roku 1984, kdy v pětašedesáti letech odešel do zaslouženého důchodu. Na svém kontě měl úspěšnou vakcínu proti spalničkám, meningitidě, žloutence typu A i B, zápalu plic nebo příušnicím (viz Testováno na dceři).

Jeho tým stál za celkem osmi ze čtrnácti vakcín, které se dnes používají v USA, on sám ale zůstával skromný a nepřál si, aby jeho jméno bylo s některou z nich spojováno. Ze vzpomínek jeho kolegů však zároveň vyplývá, že ve své laboratoři vyžadoval striktní poslušnost. Aby si „srovnal“ své podřízené, neváhal používat nadávky, a když vedení společnosti nařídilo povinný kurz „gentlemanského“ chování pro manažery, odmítl se zúčastnit.

Přínos jeho práce však daleko přesáhl případné nedostatky v povahových vlastnostech; za svou práci získal během života celou řadu prestižních ocenění, mimo jiné zvláštní cenu za celoživotní dílo od Světové zdravotnické organizace nebo Národní vědeckou medaili, kterou mu prezident Raegan udělil v roce 1988. Vyznamenání obdržel dokonce i od thajského krále.

Škraloup na pověsti

Ve srovnání s řadou svých předchůdců měl Hilleman štěstí, že se dožil uznání svých výsledků. Když v roce 2008 zemřel na rakovinu, nešlo o zapomenutého a zneuznaného badatele bojujícího s chudobou, ale o renomovaného vědce, jehož jméno dnes nese katedra pediatrie Lékařské fakulty Pensylvánské univerzity, jakož i specializované Centrum pro výrobu vakcín v Severní Karolíně provozované firmou Merck, kde Hilleman strávil 47 let veleúspěšné kariéry. Montanská univerzita, kde studoval, nabízí od roku 2016 studentům stipendijní program nazvaný na počest nejslavnějšího absolventa, určený pro ty, kteří se „zavážou pracovat na svém vzdělání nad rámec běžných očekávání a pomáhat budoucím vědcům, kteří přijdou po nich“.

Na to nejvyšší vědecké ocenění, Nobelovu cenu, však Maurice Hilleman čekal marně. S největší pravděpodobností za to mohl článek vydaný roku 1998 v časopise The Lancet, který mylně přinesl „důkazy“ o spojitosti mezi očkování a rozvojem autistických poruch u dětí.

Kauze předcházela nešťastná shoda okolností: Vakcíny se totiž v té době testovaly nejprve na dětech s mentálním postižením pocházejících z chudých poměrů. Kvůli nižším hygienickým podmínkám, v nichž zpravidla žily, se ocitaly ve vyšším riziku nákazy – zároveň ale vznikla živná půda pro uvedenou souvislost s autismem. Ačkoliv tvrzení se později podařilo vyvrátit a opakovaně se prokázala jeho nepravdivost (roku 2010 byl navíc text pochybné studie z archivu Lancetu stažen), fáma zakořenila v povědomí laické veřejnosti dostatečně hluboko na to, aby umožnila vznik řady „protiočkovacích“ hnutí a nejspíše ovlivnila i některé lékaře. Dnes se označuje za překonaný mýtus, který v oblasti medicíny napáchal nejvíce škody za posledních sto let.