Nejkrvavější bitvy starověku: Před Peršany a Germány se třásl antický svět
Dějiny lidstva jsou zároveň dějinami válečných konfliktů. Jak nám historie výmluvně ukazuje, dlouhá období míru byla v minulosti spíše výjimkou než pravidlem
Dnes dokážeme mapovat historické bitvy do období nanejvýš 4300 let vzdáleného, neboť z dřívějších dob se žádné písemné záznamy nedochovaly. Právě v historické době těchto posledních několika tisíciletí však vznikla lidská civilizace v užším smyslu a člověk se stal nejúspěšnějším tvorem na této planetě. Rozhodně se však nestal tvorem mírumilovným. Největší a nejkrvavější konflikty, jaké se kdy odehrály, spadají právě do nejmladšího období naší historie.
Bitva u Marathónu (490 př. n. l.)
- Kdo: Řekové (Athéňané) v počtu asi 11 000 proti Peršanům o síle 20 000–30 000 mužů
- Vítěz: Řekové (drtivým způsobem)
- Ztráty: Řekové pouze 192 mužů, Peršané asi 6 400
Mocná Perská říše se pokusila využít drtivé početní převahy svých vojsk a podmanit si vojensky evropské Řecko. Král Dareios I. vypravil ohromnou armádu o síle několika set tisíc mužů.
Přes výraznou početní převahu Peršanů téměř v každém střetnutí této války však Řekové dokázali vítězit v rozhodujících bitvách. První fázi střetnutí rozhodla v roce 490 př. n. l. bitva u Marathónu. Na úzké planině se zde střetla invazní vojska Peršanů, vedená veliteli Datisem a Artafernem, s armádou Athéňanů a menším kontingentem Platajců. Řeků byla oproti Peršanům jen asi polovina, byli však lépe vyzbrojeni a jejich bojová morálka výrazně předčila vojsko nepřítele. Zahájili bitvu rychlým výpadem. Aby dali perským lučištníkům co nejméně prostoru, překonali vzdálenost mezi oběma vojsky poklusem.
Bitva probíhala zcela podle přání Řeků. Střed jejich formace byl sice Peršany zastaven a zatlačen, na křídlech však Peršané nápor nevydrželi. Peršané si uvědomili, že jsou obkličováni a propadli panice. Od té chvíle byla bitva spíše masakrem prchajících nebo zoufale se bránících elitních jednotek Peršanů.
Lepší výzbroj a bojové schopnosti řeckých vojáků dokázaly vynulovat výhodu početní převahy Peršanů, jak se ukázalo i o deset let později u Thermopyl. Porážka obrovské orientální říše malým uskupením městských států měla dalekosáhlý význam. Řecko si díky vítězství uchovalo svou svobodu a antickou formu demokracie, kterou jsme o tisíciletí později přejali v pozměněné podobě i my.
Bitva v Teutoburském lese (9 n. l.)
- Kdo: Tři římské legie a pomocné sbory (asi 20 000—25 000) proti spojeným germánským kmenům (početní síla neznámá)
- Vítěz: Germáni (drtivým způsobem)
- Ztráty: Římané přes 20 000, germánské neznámé
Bitva v Teutoburském lese byla střetnutím mezi třemi římskými legiemi, vedenými Publiem Quinctiliem Varem a mezi germánskými kmeny, vedenými vůdcem Cherusků Arminiem. Nešlo však o regulérní konflikt dvou uspořádaných armád. Římané byli vinou důvěřivosti velitele Vara vlákáni do pasti Arminiem, který byl až dosud římským spojencem a Varovým pomocníkem. Arminius věděl, že Germáni nedokážou vzdorovat římským legiím v otevřeném boji. Proto inicioval menší povstání v odlehlejších částech provincie a doporučil jejímu správci vytáhnout s legiemi a povstání potlačit.
Varus opravdu vyvedl tři legie a vydal se s nimi napříč provincií. Když rozptýlená armáda procházela špatně schůdným terénem Teutoburského lesa, zaútočily spojené síly několika germánských kmenů. Římané se dlouho bránili a odráželi stále zuřivější útoky nepřítele, brzy však bylo jasné, že Arminiova lest měla dokonalý efekt. Boj v hustém lese a deštěm promáčené půdě nedovolil Římanům využít nic ze své úspěšné bojové taktiky.
TIP: Drtivá prohra v Teutoburském lese: Proč padly římské legie do léčky?
Bitva byla významná především svým strategickým dopadem na další expanzi římského impéria. Císař Augustus byl zprávou o této vojenské katastrofě zdrcen a také z jeho popudu byla hranicí mezi Germánií a Římskou říší stanovena řeka Rýn.
Bitva na Katalaunských polích (451 n. l.)
- Kdo: Západořímská říše (asi 30 000–50 000) proti Hunům a jejich vazalům (zhruba stejný počet)
- Vítěz: Nikdo rozhodujícím způsobem
- Ztráty: Obrovské na obou stranách, ale přesná čísla nejsou známa
Bitva velkého rozsahu, která na sklonku antiky zřejmě rozhodovala o dalším osudu Evropy. Na jedné straně stálo vojsko hunského vůdce Attily, výrazně posílené germánskými kmeny (Ostrogóti, Herulové, Skirové, Gepidové ad.). Na straně druhé se k obraně chystalo spojené vojsko Západořímské říše, složené z Římanů, Vizigótů, Alanů a Franků. Ty vedl římský vojevůdce Flavius Aetius.
Bitva trvala téměř celý den a měla charakter mnoha jednotlivých střetů na rozsáhlé ploše. Byla velmi tvrdá a krvavá, o čemž svědčí také fakt, že byl během ní zabit vizigótský král Theodorich I. Díky obratné Aetiově taktice, která způsobila Hunům obrovské ztráty (lehce zraněn byl i sám Attila), byla bitva strategickým vítězstvím Římanů. Hunové byly odraženi a zastaveni ve svém drtivém tažení na západ. Attila se přesto již o rok později vrátil a drancoval sever Itálie. Před větší pohromou Řím zachránila jeho smrt v roce 453 n. l. Bitva na Katalaunských polích byla zároveň posledním vojenským vzepětím západní části Římské říše, jejíž sláva v té době již patřila minulosti.
