Nejasný původ legendárního krále: Mohl být Artuš ve skutečnosti Římanem?

Soudobé zmínky o králi Artušovi jsou natolik ojedinělé a nejasné, že se nelze divit historikům, kteří označují tuto postavu za zcela nereálnou. Například ve velšské básni Y Goddodin, která pochází asi z roku 600, je zmínka o jistém pokusu o dobytí pevnosti: „Do zdí pevnosti černé vrány přivedl, avšak Arthur nebyl mezi chrabrými muži v bitvě.“ To by značilo, že Artuš (Arthur) měl pověst válečníka. Spekuluje se ale o tom, že tento verš byl do básně přidán až s odstupem šesti set let. Podobně nejasná zmínka je ve velšské elegické básni Žalozpěv pro Gerainta, jež vznikla kolem roku 500, tedy ještě za Artušova života.

Asi nejpodstatnější je pro nás zápis mnicha Gildase, který někdy před polovinou 6. století popsal slavnou bitvu u hory Badon (Mons Badonicus), v níž měl podle pozdějších kronikářů Artuš zvítězit a definitivně tam porazit saské nájezdníky, kteří útočili na původní keltské obyvatelstvo Británie. Jenže Gildas ve svém díle O zničení a dobytí Británie jmenuje jako vítěze této bitvy jistého Ambrosia Aureliana, podle jména Římana, ve skutečnosti však romanizovaného Britona. Podle toho pak někteří badatelé usoudili, že legendárním „králem Artušem“ byl právě on. Pojďme se ale napřed podívat na situaci v tehdejší Británii.

Na troskách civilizace

Po odchodu Římanů zůstala původní římská provincie Britannia bez centrálního a pevného velení. Za těchto okolností ani soustava pevností, ani četné římské civilizační vymoženosti včetně vojenského vybavení a taktiky nemohly stačit, aby se toto území neocitlo pod obrovským tlakem Piktů ze severu (z dnešního Skotska zvaného tehdy Kaledonie) zpoza Hadriánova valu a také ze západu od irských Skotů (teprve později se jméno tohoto etnika přeneslo na zemi, kterou během dlouhých staletí bojů zabrali).

Romanizovaní Britoni se dělili na mnoho kmenů. Někteří si více oblíbili římský způsob života, jiní se naopak klonili ke keltským tradicím. Projevovalo se to v i náboženském vyznání. Téměř všichni se už sice obrátili ke křesťanství, ale zatímco jedni se více přikláněli k římskokatolickému vyznání, druzí vyznávali takzvané pelagiánství mnicha Pelagia, který hlásal přirozenou svobodu člověka, přičemž Ježíš neměl být předurčený Boží syn, ale pouze dobrý mravní příklad pro lidstvo. Do této víry se pak snáze daly zakomponovat staré keltské tradice, což jisté části kmenů vyhovovalo.

Souboj draků

Po počátečním zmatku se podařilo kmeny víceméně sjednotit Vortigernovi, králi Powysu, jenž získal titul velekrále – pendragona čili draka ostrova. I podle toho dostal v pozdějších artušovských mýtech do znaku toto zvíře. Vortigern brzy zjistil, že obrana proti divokým Piktům a Skotům bez podpory římské armády je prakticky nad jeho síly, proto si pozval na pomoc roku 449 germánský kmen Jutů. Ti se nakonec proti Britonům obrátili, a aby toho nebylo málo, pozvali si na pomoc své spřízněné germánské kmeny Anglů a Sasů. Na Vortigernovi tak navždy ulpěla vina za to, že do Británie přivedl nové zavilé nepřátele. Germáni totiž poté na ostrovy útočili po několik staletí, než prakticky ovládli území dnešní Anglie.

Když Vortigernův vliv a moc utrpěly značné šrámy, využil toho Ambrosius Aurelianus. Vůdce římskokatolické strany Vortigerna zastínil a možná i porazil a přemohl, ale podrobnosti o tomto zápolení nám chybějí. V každém případě se tento souboj dvou draků (bílého a rudého) dostal do pozdějších artušovských pověstí, protože král Artuš měl být Ambrosiovým synovcem.

Proměny Ambrosia

Jejich zápolení zmiňuje už mnich Nennius v 9. století, ale ještě ho nespojuje se samotným Artušem. Ambrosius měl podle něj zastrašovat Vortigerna a jeho královské čaroděje, protože sám vládl nadpřirozenými schopnostmi. Navíc měl být synem římského konzula, nebo dokonce pocházet z císařské rodiny. Vortigern mu nakonec musel ustoupit a poskytnout všechna království v západní části Británie, zatímco se sám uchýlil na sever.

Nennius označuje Ambrosia za „krále mezi všemi králi britského národa“. Tento příběh ve 12. století převyprávěl Geoffrey z Monmouthu, jeden ze zakladatelů artušovských legend. Ve svém díle Historie králů Británie vychází z Nennia i starších dostupných pramenů, ale jakožto zdatný literát si celý příběh domýšlí a přidává do něj spoustu legendistických prvků.

Ambrosia ostatně mírně přejmenoval na Aurelia Ambrosia a učinil ho starším bratrem legendárního Uthera Pendragona, jehož známe jako Artušova otce. Ačkoliv ponechal ještě Aurelia jakožto hlavního Vortigernova protivníka (v pozdější tradici už Vortigern bojoval přímo s Utherem), odňal mu nadpřirozené schopnosti, které namísto toho vložil do přidané postavy čaroděje Merlina (ten ve velšských legendách vystupuje jako Myrrdin Wyllt), jenž se s Aureliem domluvil.

Následně měl však Aurelius Ambrosius zemřít a své království odkázat mladšímu bratrovi Utherovi, do té doby v podstatě neznámému. Pak už následuje známý příběh o tom, kterak se Uther bláznivě zamiloval do Igraine (Igerny), ženy svého vazala, a tak ho Merlin propašoval za ní do hradu Tintagel, přičemž ho proměnil v jejího manžela. Uther s Igraine tam při té příležitosti zplodili Artuše.

Vítěz od hory Badon

Nyní se ale vraťme zpět do historie k legendární bitvě u hory Badon, která se mohla odehrát roku 487 či 496, podle jiných zdrojů dokonce až roku 516. Gildas v 6. století popsal tohle zásadní vítězství Britonů poté, co Anglové a Sasové „smočili (svůj) rudý a divoký jazyk v západním oceánu“, jako zásluhu Ambrosia Aureliana. Právě on měl zorganizovat odpor keltských kmenů a úspěšně Sasy zahnat, takže na několik desetiletí přestali na Británii dorážet.

Jenže v již zmíněném díle mnicha Nennia z 9. století měla být bitva završením série dvanácti vítězství skvělého vojevůdce Artuše. Je zajímavé, že Nennius ho ještě neoznačuje za krále, ale tituluje ho dux bellorum, tedy jako válečného (voje)vůdce, a přesně vyjmenovává místa všech dvanácti střetů, což napovídá, že se zřejmě zachovaly v ústní tradici. V každém případě se vítězství u Badonu bere jako naprosto zásadní a uvádějí ho i legendy, byť neznáme ani lokalizaci této hory (uvažuje se o římském městě Bath čili Aquae Sulis).

Hledání historické předlohy

Mohl být tedy Ambrosius předobrazem krále Artuše? Je jasné, že většina dějů z artušovských cyklů jsou až pozdější literární díla. A tak si musíme ujasnit, koho vlastně chceme za historického Artuše označit. Jistě to nebyl král sedící u kulatého stolu na bájném Camelotu, jehož samotná existence je také předmětem diskusí. Pokud bychom hledali jen vítěze od Badonu, pak mohlo jít o Ambrosia. Nicméně je třeba vzít v potaz, že jméno Artuš bylo v tehdejších keltských aristokratických rodinách velmi oblíbené a časté. Takže pokud se v nejasných písemných zprávách objevuje Artuš jako úspěšný vojevůdce, mohlo jít prakticky o kohokoliv z keltské Británie. Je dokonce pravděpodobné, že takových vítězných Artušů bylo více, což se v pozdější tradici mohlo odrazit v chápání tohoto jména jako jakéhosi synonyma úspěšného válečného velitele.

Zvážit musíme i možnost, že Artuš u Badonu bojoval také, ať už pod Ambrosiem, či jako rovnocenný velitel, ale Gildas ho zkrátka z nějakých důvodů nezmínil. V ústním podání se ovšem zachovat mohl. Stejně tak nelze vyloučit, že byl Ambrosiovým příbuzným, jak naznačují legendy přes mytickou postavu Uthera Pendragona. Vypadá to tedy, že předobrazem Artuše byl nějaký úspěšný vojevůdce (či vojevůdci) toho jména. Téměř jistě to však nebyl král, což ostatně potvrzuje i mnich Nennius. Panovníkem se Artuš stal až ve středověkých legendách.

V souvislosti s královským titulem se nicméně uvažuje i o jméně Riothamus, což byl historicky doložený král Britonů. Ten se sice vyznamenal v boji proti Germánům, ale podle moderních badatelů jednak žil spíše kolem poloviny 5. století (tedy asi 50 let před Artušem) a jednak zřejmě nevládl v Británii, ale v dnešní francouzské Bretani, kam se uchýlila část Keltů z ostrovů a kde se také mohl stát spojencem římských císařů. A tak lze Riothama ze seznamu možných Artušů spíše vyškrtnout.

Padlý skotský princ

Poslední historickou postavou, která se dá do jisté míry ztotožnit s Artušem, je skotský princ Artúr Mac Áedán. Šlo o nejstaršího syna krále Áedana, který vládl království Daldriada na západním pobřeží dnešního Skotska. Založili ho v 6. století nájezdníci z kmene Skotů, kteří přišli původně z Irska, ale pak museli bránit své nově dobyté území v Británii proti zdejším Piktům a také dotěrným Anglům a Sasům. Princ Artúr zřejmě častěji vedl šiky svého otce do bitev a padl kolem roku 590 (či 596) v boji proti piktskému kmeni Miathů. Zdá se, že jeho poslední zápas se odehrál někde severně od řeky Forth, v okolí dnešního skotského hradu Stirlingu, kde Miathové sídlili.

Princovo jméno a lokalita zmíněné bitvy ho spojuje s bájným Artušem, který měl podle autorů legend padnout v bitvě u Cammlamnu roku 537 společně s jistým Medrautem, což byl v pozdějších verzích legendy Artušův nechtěný a vzbouřený syn Mordred. Tato bitva měla završit jeho vládu a naznačuje rozkol mezi rytíři kulatého stolu, ale její lokalizace je nejasná, podobně jako u Badonu. Víceméně panuje shoda jen v tom, že se měla odehrát někde na severu.

Není bez zajímavosti, že kousek od skotského Stirlingu se nachází místo jménem Camelon, kde se odehrála poslední bitva prince Artúra. Problém tkví v tom, že Artúr mac Áedán žil zhruba půl století po námi hledaném vítězi od Badonu. Nicméně už jsme naznačili, že pozdější legendy spojily dohromady osudy několika mužů a není vyloučené, že jedním z nich mohl být i tento skotský princ.