Nebojácný Vilém Tell: Pravda o legendárním švýcarském ostrostřelci

Prvotní snahy Švýcarů o samostatnost, kterou si mistrně podrželi přes všechny svízele až do moderní doby, se projevily již ve 13. století. Přestože o moderním národu lze hovořit teprve od 19. století, silná sounáležitost švýcarských obyvatel se začala utužovat už na prahu vrcholného středověku a po všechna následující století nadmíru sílila. Švýcarské kantony v době, o níž hovoří náš příběh, podléhaly přímo císaři Svaté říše římské. Ten měl být alfou a omegou veškerého politického počínání a nikdo další se neměl do vnitřních záležitostí alpského státečku plést. Skutečnost se však od právní praxe nezanedbatelně odlišovala.  

Nenávidění Habsburkové

Území švýcarských kantonů se totiž s příchodem 13. století stalo strategicky zajímavou krajinou především díky otevření alpského průsmyku Gotthard. Krkolomná a nebezpečná cesta přes strmé štíty hor byla sice známa již od antických dob, kvůli neschůdnosti se však až do této doby nevyužívala. V cestě na druhou stranu pasu totiž bránila řeka Reuss, kterou by případní cestovatelé museli přebrodit. Zjara a v časných letních měsících se však z průzračného toku stával rozbouřený a dravý proud, v jehož vlnách tajícího sněhu zahynul nejeden dobrodruh.

Průsmyk z kantonu Uri se záhy dostal do hledáčku mocné dynastie sídlící v blízkých rakouských zemích. Významný rod Habsburků, jejichž prestiž v téže době den ode dne sílila, si na zdejší panoramatickou krajinu činil nároky, provázené intenzivní snahou o podmanění si místní populace. Ostatně dříve, než Habsburkové ovládli rakouské země, byly některé švýcarské kraje (tehdy známé jako Švábsko) hlavní rodovou základnou. Původní sídlo rodu, hrad Habichtsburk, dodnes stojí ve švýcarském kantonu Aargau.

Navzdory neutuchající nevoli místních lidí se Habsburkové nakonec přece jen stali pány středního Švýcarska. Jejich moc zde měla být uplatněna pomocí vyslaných správců. Tito místodržící se ale k obyvatelům chovali krajně dobyvačně a často na chudých horalech nebo sedlácích vymáhali pod záminkou daní nesmyslné a především nereálné obnosy. Špatné zacházení a diktátorská nadvláda vyvolaly několikrát touhu uzavřít jakýsi obranný svazek jednotlivých kantonů proti nenáviděné habsburské vrchnosti. V roce 1291 se proto podle pověsti sešli zástupci kantonu Uri, Schwyz a Unterwalden na louce zvané Rütli, aby zde přísahou stvrdili budoucí společný postup proti rakouské dynastii.   

Klobouku se nepokloním

Začátek 14. století znamenal pro švýcarské horaly počátek dlouhého boje za nezávislost. Tento zápas prý velmi urychlilo selské povstání, jehož hlavou se po roce 1307 stal legendami opředený Vilém Tell. Několik textů, byť o mnoho generací mladších, vypráví, jak se tento horal navzdory těžké a soustavné práci jen taktak protloukal životem. V nehostinných vysokohorských podmínkách se zemědělské kultuře dařilo jen za cenu neustálé dřiny, která často neměla na jídelníček jeho manželky a dvou synů viditelnější dopad. Vilém Tell se proto často nořil do temných alpských hvozdů, aby z jejich štědré náruče přinesl ulovenou zvěřinu. Právě při honu na zajíce a vysokou získal sedlák jedinečnou dovednost při zacházení s kuší, jejíž tětivu dokonale ovládal a dokázal sestřelit i malou věc na velkou vzdálenost. Tato schopnost se Tellovi měla později stát osudnou. 

Příběh švýcarského ostrostřelce se začal psát jednoho podzimního dne, kdy horal procházel městem Altdorf. Místní zemský správce a zplnomocněnec habsburského domu, Hermann Gessler, totiž právě dokazoval místním obyvatelům svou nadřazenost až bizarním způsobem. Ve středu náměstí nechal na sloup vyvěsit svůj klobouk a rozkázal lidem klanět se před ním tak, jako by na onom místě stál sám Gessler. Lidé procházející trhem se před symbolem svrchovanosti váhavě zastavovali a skláněli svá záda, aby vzdali habsburskému správci hold a prokázali tím svou zoufalou pokoru. Mezi nimi se proplétala i postava Viléma Tella, který však na rozdíl od zbylé masy minul vyvěšený klobouk bez povšimnutí. Dohlížející voják se na horala nevybíravě obořil a vyzval ho k poklonění.

Podle legendy však Tell pohrdavě odvětil: „Vidím jen klobouk, žádného správce Gesslera nevidím. Klobouku se nepokloním, vždyť nejsem blázen.“ Za svůj protest byl ničemný sedlák okamžitě zatčen a odveden před Hermanna Gesslera.

Síla legendy

A právě tam se otevřela první kapitola legendárního příběhu, který se ve švýcarských dějinách tradoval jako jedna z největších národních svátostí. Svou jednoduchostí, přítomností silné a kladné osobnosti, stejně jako prvky dramatu se legenda o Vilému Tellovi stala známou i za hranicemi švýcarské země, podobně jako anglický příběh o Robinu Hoodovi.

Vilém Tell byl tedy předveden před nemilosrdného místodržícího, který, snad aby dostál své nevalné pověsti, nabídl sedlákovi možnost vykoupení se z vězení. Nikoliv však peněžitou formou, ale činem, který svou krutostí daleko předčil veškerá očekávání. Na místo byl totiž podle pověsti dovezen Tellův syn a na jeho hlavu usazeno jablko. V případě, že by ho střelec zasáhl, mohl z pout Gesslerova vězení uniknout. Cena za minutí by však byla příliš velká. Nicméně legenda o Tellovi žádné příkoří na dětech nedopustila. Švýcarský sedlák jablko sestřelil, ještě před napnutím tětivy si však připravil namísto jediného šípu střely dvě. Po dotázání, k jakému účelu by druhou ránu potřeboval, se Vilém Tell přiznal k úmyslu zabít v případě neúspěšné střelby samotného Gesslera.

Upřímnost se Vilémovi Tellovi již podruhé vymstila. Byl opět zatčen a transportován po Čtyřkantonském jezeře do Gesslerova hradu v Küssnachtu. Štěstěna však byla Tellově životu příznivá i tentokrát. Při přeplouvání rozlehlých vod horského plesa totiž udeřila náhlá a ničivá bouře, která hrozila brzkým převrhnutím lodi. Posádka se v zoufalé snaze o uchránění vlastních životů obrátila i na vězně Viléma Tella, sňala mu pouta a rozkázala kormidlovat. Náhle osvobozený sedlák však neměl na udržení stability plavidla nejmenší zájem a jednoduše se vrhl do vln Čtyřkantonského jezera.

Když sedláci porazí rytíře

Samotné uprchnutí ze spárů Gesslerových vojáků by však neznamenalo pro švýcarskou společnost takřka nic. Zajímavým se stal Vilém Tell z pohledu národního měřítka teprve v okamžiku, kdy se rozhodl vyrovnat s habsburským zplnomocněncem účty a pomstít příkoří učiněné nejen na vlastní rodině, ale i na švýcarském lidu. Tellovi prý stačila jediná rána, aby ukončil život tolik nenáviděného představitele rakouské vrchnosti. Po Gesslerově smrti se v kantonu Uri rozhořelo povstání, do jehož čela se podle pověstí postavil právě Vilém Tell.

Vzdor proti habsburské nadvládě vyústil do krvavé řeže u Morgarten v roce 1315, které se podle legend Vilém Tell sám zúčastnil. Musíme však na celou věc pohlédnout z hlediska kontextu evropské politiky. Střetnutí švýcarské konfederace s rakouským vojskem totiž předcházela volba hlavy římského impéria. V roce 1314 byli zvoleni hned dva římští králové. Švýcaři samozřejmě podporovali Ludvíka Bavorského, protože proti němu stanul vzdorokrál Fridrich Habsburský. Z této pozice si opět začal činit nároky na kanton Uri, zejména na území okolo Gotthardského pasu, který znamenal vůbec nejrychlejší spojení z nitra Evropy do Itálie. 

Habsburské vojsko vedené Fridrichovým bratrem Leopoldem vyrazilo do Švýcar, aby svou početní převahou s konečnou platností zatočilo s místním povstáním. Navzdory mohutné přesile a účasti četných těžce vyzbrojených rytířů armáda vzdorokrále Fridricha těžce selhala. Nevycvičené jednotky švýcarského paktu tří kantonů vložily své šance do místního neprostupného terénu, který ke konečnému nečekanému vítězství přispěl více než samotný boj švýcarských sedláků. V úzké alpské soutěsce stanuly Leopoldovy voje proti horalům zcela bezmocné. Švýcarské hordy, dosud neobeznámené s pravidly rytířského boje, navíc krutě zdecimovaly ty přeživší, kteří nestihli před rozběsněným davem uprchnout. Za hranicemi své země si za takové počínání vysloužily opovržení, obyvatelé horských krajin Uri, Schwyz a Unterwalden však překypovali nadšením.

TIP: Tucet tváří Robina Hooda: Pravda o sherwoodském zbojníkovi

Překvapující výhra nad nenáviděnými Habsburky znamenala významný předěl v budoucím směřování země. Spolek konfederace se utužil a vstoupil do dalších dekád jako svébytný státní subjekt, s jehož vlivem se nyní muselo počítat. Postupem času se k němu přidávaly i další kantony. Kdesi v rozjásaném davu se ztratil i bájný hrdina Vilém Tell, jehož další osudy, byly-li vůbec nějaké, se ztrácejí v temnotě. Podle legend zahynul rek-ostrostřelec roku 1354 při pokusu o záchranu topícího se dítěte. Posledním udatným činem se tak uzavřela kapitola mytického vyslance dobra proti zlému habsburskému útlaku.