Návrat do totalitní vlasti: Co čekalo na exulanty, kteří se vrátili domů?

Státní bezpečnost (StB) označovala lidi, kteří se z nejrůznějších důvodů rozhodli vrátit zpět do Československé socialistické republiky, jako takzvané navrátilce, které bylo potřeba po jejich příjezdu do země „vytěžit“, tedy získat od nich podrobné informace o jejich životě v zahraničí, a případně získat ke spolupráci. Těmito osobami se zabývala po reorganizaci StB v sedmdesátých letech 20. století II. správa Federální správy Zpravodajských služeb ministerstva vnitra (kontrarozvědka). 

Nic se vám nestane

Odchody čs. občanů na Západ zaměstnávaly bezpečnostní orgány Československa již nedlouho po únorovém převratu v roce 1948. Aby komunistické vedení země co nejvíce ztížilo možnost útěku, začalo se stavbou neproniknutelné hraniční bariéry, která byla nabita vysokým napětím a hlídána příslušníky Pohraniční stráže. Vedle toho se vedoucí činitelé státu snažili přesvědčit uprchlíky k návratu zpět do Československa. Pravidelně se opakovaly amnestie prezidenta republiky (první byla vyhlášena 9. května 1955), které dávaly možnost vrátit se lidem pobývajícím nedovoleně v cizině, a dopouštějícím se tak trestného činu „neoprávněného opuštění republiky“ na základě § 40 Zákona na ochranu lidově demokratické republiky (č. 231/1948 Sb.). 

Před první amnestií vzniklo Hnutí exulantů pro návrat domů. Tato fiktivní organizace vedená StB rozjela informační kampaň s cílem přimět uprchlíky k návratu. Za tímto účelem bylo, kromě vydání brožury distribuované čs. ambasádami na Západě, rozesláno na Vánoce roku 1954 i několik stovek anonymních ručně psaných dopisů, které měly u exulantů vyvolat stesk po domově. Rozvědka rovněž vyslala do zahraničí řadu agentů, kteří měli některé prominentní členy exilu k návratu přesvědčit. Pokud přemlouvání nepomáhalo, neváhala tajná policie sáhnout až k únosu, jak tomu bylo v případě sociálního demokrata Bohumila Laušmana z Rakouska.

Domů na amnestii

V rámci první amnestie byl 1. června 1955 také založen Výbor pomoci osobám navracejícím se do Československa. I když tato amnestie nenaplnila očekávání jejích iniciátorů, přece jen ji využilo 1 169 osob. Jednalo se převážně o členy poúnorového exilu, kteří uváděli jako důvod k návratu nejčastěji touhu po ztracené vlasti, či prosbu o jejich návrat některým členem rodiny. Vědomí, že již možná nikdy nespatří rodinu, stesk po domově a také nepříznivé prostředí uprchlických táborů, kde exulanty vyslýchaly různé tajné služby, muselo na část uprchlíků působit zdrcujícím dojmem. 

Potřeba je ovšem dodat, že další prezidentské amnestie v šedesátých letech již nikdy tak vysoký počet navrátilců nevyvolaly a končily fiaskem. V roce 1960 se vrátilo již jen 355 osob a v roce 1965 pouze 69. Exulanty možná odradil i fakt, že slíbená amnestie nebyla ve všech případech dodržena! Známy jsou případy osob, které byly po návratu odsouzeny za „špionáž“ k dlouholetým trestům odnětí svobody.

Hranice nejsou korzo

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 vyvolala novou desetitisícovou uprchlickou vlnu, která neustávala ani rok po příjezdu „spřátelených“ armád. Normalizační stranické vedení se proto rozhodlo k akci. Nový první tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák pronesl v září 1969 projev, v němž poukazoval na údajně nepřátelské aktivity emigrace a volal po uzavření čs. hranic, protože „niesu korzo, aby sa tu volakto prechádzal!“. 

Hned v říjnu 1969 byla zrušena platnost výjezdních doložek a hranice, otevřené během pražského jara 1968, se opět uzavřely. Znovu přišly na řadu amnestie, které ani tentokrát nedosáhly valného úspěchu (nejvíce se vrátilo 740 osob v roce 1971). Samotná StB přičítala neúspěch amnestií vlivu „buržoazní propagandy“, která prý tendenčně vykreslovala poměry v Československu. Vinu podle ní také nesla zahraniční „emigrantská centra“, která uprchlíky od návratu odrazovala. Samotní navrátilci uváděli jako důvody pro své rozhodnutí stesk po rodičích, příbuzných, známých či přátelích, neschopnost si na Západě najít práci, neznalost prostředí a jazyka dané země či nejisté vyhlídky do budoucnosti.

Do karantény

Posrpnová Státní bezpečnost se na navrátilce zaměřila a ti se tak po překročení státní hranice dostali pod její neustálý dohled. Tím, že porušili zákon o nepovoleném opuštění republiky, mohli být vystaveni trestnímu stíhání. Pokud navíc vypověděli zahraničním tajným službám citlivé informace, které spadaly pod státní tajemství, mohly být souzeny i za vlastizradu, což mohlo vést až k patnáctiletému odnětí svobody, či dokonce trestu smrti (podle § 91 sbírky zákonů č. 140/1961). V důsledku toho se navrátilci stávali snadno vydíratelnými. 

V roce 1973 nechala StB zřídit karanténní zařízení Třebotov, které spadalo pod kontrarozvědku, a jehož chod upravovala směrnice generálmajora bezpečnosti Jaroslava Hrbáčka (1925–1980). Podle ní měli uvnitř působící agenti navrátilce zpravodajsky „vytěžit“, následně je získat ke spolupráci, propagačně je využít či je předat k trestnímu postihu. Aby zabránili jejich případnému útěku a navíc je ponížili, odebrali jim všechny osobní věci včetně oblečení. Ti tak byli nuceni po celou dobu pobytu nosit nemocniční ošacení. 

Vytěžováni bezpečností

V rámci „vytěžování“ se vyšetřovatelé zaměřovali především na podmínky v uprchlických táborech na Západě, rozhovory se zahraničními úředníky, firmy, kde vyslýchaný pracoval, ale i vojenská zařízení v blízkosti jeho pobytu. Snahou bylo rovněž zjistit co nejvíce informací o životě dalších členů českého a slovenského exilu, se kterými se navrátilec setkal. Získané údaje zpracovával analytický odbor kontrarozvědky a posléze je se zahraničními dokumenty porovnávala I. správa ministerstva vnitra (rozvědka). Vyšetřovatel pak navrhl, zda by bylo možné navrátilce dále „operativně nebo propagandisticky využít“. 

Státní bezpečnost tedy některé navrátilce získávala ke spolupráci či je využívala v médiích v rámci „preventivně-výchovných opatření“ jako nástroje kontrapropagandy proti emigraci. Do této kategorie patřil například televizní pořad Třetí vlna, který byl vysílán Československou televizí na podzim roku 1971. Divákům značně zkresleně předkládal zkušenosti navrátilců s životem na Západě, který byl ukazován v negativních barvách.

Husákova taktika

Po nezdaru prezidentských amnestií z let 1969 a 1973 se komunistický režim na své bývalé občany žijící na Západě díval jako na potenciální hrozbu a podle toho k nim přistupoval. Cesty Čechů a Slováků do kapitalistické ciziny a s nimi spojená možnost emigrace byly výrazně omezovány, k zamítnutí žádosti o vydání pasu docházelo často jen na základě zdůvodnění, že cesta nebyla „v souladu se státními zájmy“.

Důležitým mezníkem nejen pro český a slovenský exil se stala Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (1972–1975), která znamenala jeden z vrcholů politiky „uvolňování napětí“ mezi Východem a Západem. Závěrečné dohody totiž alespoň teoreticky přinášely obyvatelům zúčastněných států snadnější cestování na opačnou stranu železné opony. Cesty za hranice měly být povolovány nejen z profesních, ale i rodinných důvodů a rovněž mělo být umožňováno slučování rozdělených rodin. Nicméně čs. vláda schválené závazky neplnila a plnit nehodlala.

Ovšem počet Čechoslováků, kteří nedovoleně opouštěli republiku, se od poloviny sedmdesátých let zvyšoval. To nutilo Husákův režim ke změně přístupu k občanům žijícím za státními hranicemi. Dne 16. března 1977 přijala vláda Směrnici o úpravě právních vztahů ČSSR k občanům, kteří se zdržují v cizině bez povolení československých úřadů. Směrnice měla nejen upravit postup státních orgánů k bývalým uprchlíkům, ale především odlišit členy exilových vln na základě jejich „poměru ke státnímu zřízení v ČSSR“. V konečném důsledku šlo ale vládě o snížení vlivu politického exilu.

Na základě tohoto nařízení mohly čs. úřady: 1) vydat cestovní doklad pro návrat do ČSSR, 2) vydat souhlas k trvalému pobytu v cizině, 3) propustit občana ze státního svazku a 4) „reakčním emigrantům“ odejmout čs. státní občanství. Směrnice nabízela těm, kteří žili nejméně pět let v zahraničí a nebyli angažováni v politických akcích namířených proti režimu, možnost upravit své právní postavení. 

Vykoupení z diktatury

Komunistické Československo stavělo bývalé uprchlíky do ponižující pozice. Pokud již byli odsouzeni na základě § 109 trestního zákona č. 141/1961 Sb., museli nejprve podat žádost o milost prezidentu republiky a až poté zažádat o vystěhování nebo propuštění ze státního svazku. Za obojí „úpravu“ navíc úřady vybíraly vysoké poplatky, které měly být kompenzací za poskytnuté vzdělání či kvalifikaci. Nejednalo se o zanedbatelné částky. Například Češi a Slováci nově žijící ve Švédsku museli za náhradu studia zaplatit 3 400 amerických dolarů, čehož si všímala i místní média. 

Někdejší obyvatelé Československa tak představovali pro komunistický režim odsouzence, kteří museli žádat o milost a „vyplatit se“ ze státního svazku. Na druhou stranu, pokud byl občanovi udělen souhlas s trvalým pobytem v cizině, získal opět československý pas a v případě, že se vyvázal ze státního svazku, přistupovaly k němu úřady jako k cizinci. V obou případech mohl opět navštěvovat příbuzné a známé ve staré vlasti a za určitých podmínek mohli i oni navštěvovat jej. Řada Čechů a Slováků nehodlala na tuto hru z pochopitelných důvodů přistoupit a směrnici ignorovala, a tak z odhadovaného počtu 115 000 osob žijících v zahraničí déle než pět let podalo některou ze žádostí do roku 1981 jen 20 616 Čechů a Slováků. 

Raději zůstat venku

V mnohých bývalých uprchlících přetrvával pocit trpkosti nad svévolným postupem čs. představitelů a státních úřadů. Celý proces úpravy vztahu je jen utvrdil v přesvědčení, že s Československem již nikdy nechtějí mít nic společného. Když se v roce 1988 dotazovala socioložka Irena Dubská uprchlíků z ČSSR, zda by se do země vrátili, odpověděly záporně čtyři pětiny respondentů. Dokonce i na pád komunistického režimu v roce 1989 reagovala část z nich slovy: „Vlastně už ani nemám chuť tam jet, země i lidé jsou mi cizí.“