Nástupnictví ženám: Co všechno obětoval Karel VI. Pragmatické sankci?

Poslední mužský příslušník habsburské dynastie a španělský protikrál, pětadvacetiletý Karel VI. (1685–1740) se chopil vlády nad podunajskou monarchií v roce 1711. V roce 1713 ho opustili jeho spojenci Britové a Nizozemci, neboť si nepřáli spojení španělských a rakouských panství pod jedním žezlem. Bylo jasné, že kdysi mohutná „říše, nad níž slunce nezapadá“ se rozpadne. Karlovi zbylo jen podunajské soustátí a jeho manželství s „bílou Bětkou“, jak kvůli alabastrové pleti něžně nazýval Alžbětu Kristýnu Brunšvicko-Wolfenbüttelskou, ke všemu zůstávalo bezdětné. 

Kdo bude dědit? 

Císař se rozhodl zajistit další existenci celého podunajského soustátí právní cestou pro případ, že by se mu již nenarodil mužský potomek, jelikož pro jeho země neexistoval jednotný nástupnický řád. Například v Uherském království měli v případě vymření Habsburků právo zvolit si nového panovníka, zatímco v Českém království zavedlo Obnovené zřízení zemské z let 1627–1628 i dědictví po přeslici. Jenže neexistoval zákon, který by stanovoval pořadí, podle kterého se mělo po přeslici nastupovat na trůn. 

Přesněji řečeno, otec Josefa I. ( 1705–1711) a Karla VI., císař Leopold I. ( 1657–1705), vydal v roce 1703 nařízení, dle kterého Josef zdědí rakouské a Karel španělské země, a že v případě, že by oba neměli syny, přešlo by dědictví nejprve na dcery staršího Josefa podle pořadí prvorozenectví, a poté případně na Karlovy dcery. 

V roce 1713 žilo celkem šest Habsburků, z toho pět žen. Kromě Karla VI. se jednalo o dvě jeho neteře (dcery císaře Josefa I.), arcivévodkyně Marii Josefu a Marii Amálii, a o tři Karlovy sestry: neprovdané arcivévodkyně Marii Alžbětu a Marii Magdalenu a portugalskou královnu Marii Annu Josefu. Kdyby Karel zemřel, zdědila by podle nařízení Leopolda I. Karlova neteř Marie Josefa České království, zatímco Uhři by si mohli zvolit vlastního kandidáta. A kdyby se v budoucnu Karlovi narodily jen dcery, nezdědily by nic. S tím se však císař nehodlal smířit. 

Snahy upřesnit nástupnictví dále uspíšila také nová epidemie „černé smrti“, která kosila nebožáky po celé Evropě bez ohledu na jejich původ. Z těchto důvodů císař instruoval svého dvorského kancléře, hraběte Johanna Friedricha Adama von Seilerna (1646 až 1715), aby sepsal dokument, který by uzákonil nedělitelnost soustátí a upravil nástupnictví ve prospěch panovníkových dosud nenarozených potomků. Seilern se díky svému nadání vypracoval ze syna barvíře a luterána na klíčového spolupracovníka tří císařů. Sám měl také smůlu se zajištěním dědice, neboť se mu žádný nenarodil, takže nakonec adoptoval synovce. Možná i z tohoto důvodu napsal právnicky „neprůstřelný“ materiál. Jednalo se o Pragmatickou sankci, což byl podle římského práva královský edikt na úrovni základního, nezrušitelného zákona týkající se otázek mimořádného významu. 

V Říši je to jinak 

Ve středu 19. dubna 1713 přečetl Seilern ve Vídni jménem Jeho Veličenstva před všemi tajnými rady a ministry takzvanou Pragmatickou sankci o posloupnosti nejjasnějšího arcidomu rakouského. Sankce upravovala nástupnické právo tak, že všechny habsburské země spravoval nedílně, jednotně a dědičně jeden panovník. Volné seskupení habsburských zemí bylo nyní chápáno jako nedělitelné soustátí. Dědický nárok na něj měli mít nejdříve potenciální mužští potomci (prozatím bezdětného) císaře Karla VI. Pokud by se žádní takoví nenarodili, mohly si nástupnictví nárokovat jeho potenciální dcery. Teprve v případě, že by po smrti Karla VI. nezůstal na živu žádný jeho potomek, přešlo by nástupnictví na dcery císaře Josefa I. 

Jednalo se o úpravu takzvané agnatické primogenitury, tedy pravidla, že všichni mužští členové rodu mají přednost před ženami a že dědicem se stává prvorozenec. Pragmatická sankce nyní stanovovala, že na trůn mohou v případě, že již nežije žádný mužský člen rodu, nastoupit i ženy. Císař, jenž byl hlavou Svaté říše římské národa německého, vydáním sankce paradoxně porušil její dosavadní právní normy. Platilo totiž, že v případě vymření rodu po meči spadlo říšské léno na císaře. Tím pádem by o Českém království, rakouských zemích a dalších říšských územích rozhodoval nástupce Karla VI. na císařském trůnu. Svatá říše římská národa německého si hlavu státu volila, volba ženy byla zcela vyloučena. 

Z těchto důvodů bylo velmi důležité, aby stavové všech zemí podunajského soustátí Pragmatickou sankci schválili a aby ji současně uznali evropští panovníci. Karel VI. proto strávil zbytek života jak úmornou snahou zplodit syna, tak jednáními ve snaze zajistit přijetí sankce doma i v zahraničí. Téměř přesně po třech letech od vydání sankce se zdálo, že obavy o dynastii byly plané. Císařskému páru se narodilo první dítě – syn. Po půl roce se štěstěna od císaře odvrátila, když jeho maličký dědic Leopold v listopadu roku 1716 zemřel. Na jaře 1717 se ale narodila zdravá a plná života Marie Terezie. Po ní arcidům rozhojnily ještě dvě dcery, avšak žádný další mužský Habsburk už světlo světa nespatřil. 

Jen kus papíru? 

Jak se císaři podařilo přesvědčit své věrné poddané, aby schválili nový zákon? S českým sněmem si nemusel dělat starosti, neboť od porážky stavovského povstání měl zákonodárnou moc pouze panovník. Roku 1720 dorazilo na český sněm celkem 58 sněmovníků a vzhledem k přítomnosti Karla VI. se o dokumentu vůbec nediskutovalo – byl jednomyslně přijat. Podobnou devótnost projevili rovněž moravští a slezští sněmovníci, zatímco uherští páni o sankci jednali několik let a postupně si na císaři vymohli mnoho ústupků. Nakonec všechny habsburské državy Pragmatickou sankci akceptovaly. 

Rok po vydání dokumentu byl Karel VI. v rámci mírů uzavírajících válku o španělské dědictví odškodněn Jižním Nizozemím, Neapolským královstvím, Sardinií a většinou Milánska. Jenže velkou část těchto zisků později obětoval právě proto, aby si od Španělska, Francie a dalších mocností vymohl uznání sankce. Nikdy neuspěl u bavorského kurfiřta Karla Albrechta (vládl 1726–1745), který hodlal dědit jako manžel dcery Josefa I. a zároveň se odvolával na dědickou smlouvu mezi Habsburky a Wittelsbachy z roku 1546. Jednání o uznání stála císaře velké úsilí a oběti, ale jak oprávněně podotkl jeho klíčový ministr, princ Evžen Savojský, lepší zárukou následnictví Marie Terezie by byla spíše silná armáda než „kus papíru“.

TIP: Evropa proti ženě: Marie Terezie a boj o rakouské dědictví

Po císařově smrti si Prusko a Francie nedělaly žádné výčitky, že se pod slavnostní potvrzení sankce podepsaly, a vrhly se na državy Marie Terezie s úmyslem nedopřát jí žádné dědictví. Neuspěly – ve válkách o rakouské dědictví (1740–1748) sice mladá panovnice ztrátou Slezska, Kladska a Parmy přišla o významnou část území, zbytek držav ale pod svou vládou uhájila. Zachráněná podunajská monarchie se řídila Pragmatickou sankcí jako základním zákonem státu až do svého zániku v roce 1918.