Nástupcům na mém dvojím trůně: Co odkázal Karel IV. svým potomkům?

Karel IV. měl se čtyřmi manželkami celkem 11 dětí. Zanechal tak – a to jako poslední z Lucemburků vůbec – početnou skupinu potomků. Jeho synové, pokud děti měli, se mohli pochlubit pouze jednou jedinou dcerou, jak tomu bylo u Zikmunda a Jana Zhořeleckého. Položme si nyní jednoduchou otázku, zda starý císař stihl takříkajíc na úrovni zajistit své potomky. Jestliže se zaměříme na jeho tři syny, kteří se dožili dospělosti: Václava IV., Zikmunda Lucemburského a Jana Zhořeleckého, zjistíme, že Karel IV. měl dostatek času, aby připravil poslední vůli a rozdělil mezi ně aktiva své dlouhé vlády. Císař nicméně nezanechal pouze jediný vše řešící testament, jelikož to nebylo to u urozených hlav v evropském středověku, ale ani později nic neobvyklého. Poslední vůle Karla IV. vznikly hned dvě.

Vše pro Václava

Abychom se dopátrali jejich vzniku, musíme se vrátit do roku 1376, kdy Karel dosáhl šedesátky a jeho prvorozený syn Václav byl zvolen římským králem. Šlo o poměrně kontroverzní, ale zejména finančně extrémně nákladný podnik. Navíc záležitost, jež stavěla panovníka do rozporu s jím samým proponovanými principy.

V roce 1356 vydal totiž Zlatou bulu pro říši, jakousi ústavu tohoto poněkud heterogenního státního útvaru. Přesto si udržela platnost až do roku 1806, kdy ji císař Napoleon zrušil. Ve Zlaté bule bylo jednoznačně uvedeno, že za panovníkova života nemá být volen jeho nástupce. Karel IV. tedy neváhal pro svého prvorozeného a zbožňovaného syna Václava porušit vlastní takto závažný dokument. 

Nedlouho předtím navíc Karel IV. zakoupil, obrazně vyjádřeno, svou pozdní životní lásku Braniborsko, což pro něj znamenalo velké zadlužení. V této konstelaci, navíc podtržené rýsujícími se komplikovanými vztahy mezi jeho syny a jejich moravskými bratranci, se rozhodl sepsat svou závěť. Vznikla v prosinci roku 1376. Zdá se, že k jejímu vyhotovení přispěly zejména rostoucí ambice markraběte Jošta Lucemburského, jinak nejstaršího syna Jana Jindřicha, mladšího Karlova bratra, po císaři nejstaršího žijícího Lucemburka (* asi 1354). Karel IV. se snažil vydat náležité pořízení, které mělo vyřešit případné následnické spory dříve, než dojde k naplnění vladařovy neblahé předtuchy.

Jablko sváru

To, jak Karel koncipoval poslední vůli, může modernímu čtenáři vyrazit dech. Tento muž celý svůj život vytvářel představu o jedinečnosti a jednolitosti vlády a nyní sepsal závěť bez zřetele k očividné skutečnosti, jak obtížně ji budou v našich zemích v „každodenní politice“ naplňovat jeho synové s různými povahovými vlastnostmi stejně jako schopnostmi. Nezapomínejme také, že Václavovi bylo v roce 1376 15 let, Zikmundovi 8 a Janovi Zhořeleckému jen 6 roků.

Císař jako by tu ztrácel praktický či pragmatický vztah k politické realitě. Celá závěť odráží jeho značnou obavu, jaké budou vzájemné vztahy synů. Ani slůvko v této souvislosti nepadlo o jisté negativní roli, kterou v Karlově rodině sehrávala jeho čtvrtá manželka Alžběta Pomořanská, jinak také matka Zikmundova a Janova. Svého manžela přežila o celých 15 let a vždy velmi favorizovala vlastní děti před nejstarším Karlovým synem Václavem.

Případným nesvárům se mělo předejít rozdělením dosud jednotného a centrálně spravovaného území České koruny. Mezi Karlovy syny nebyly přitom jasně a jednoznačně rozděleny jejich „údělné“ oblasti. Zejména ve vztahu mezi Zikmundem a Janem Zhořeleckým bylo poslední vůlí založeno nemálo sporných zón. Signalizovaly, že po Karlově smrti dojde mezi mladými muži k neshodám.

Součástí závěti bylo velmi podrobné stanovení zásad stařešinské posloupnosti v nástupnictví. Poměrně přesně byly určeny následující principy: pokud by zemřel nejstarší syn Václav a měl několik mužských potomků, měl se po něm ujmout vlády jeho nejstarší syn. Pokud by Václav zemřel bez dědice, měl po něm nastoupit bratr Zikmund. Kdyby se ani on nedočkal synů, měl vládnout Jan Zhořelecký, poté vždy nejstarší člen rodu v přímé linii, syn nebo bratr.

V tomto nemálo složitém uvažování překvapuje jedna okolnost, totiž že císař stále ještě počítal s tím, že by se mu mohl narodit další syn, případně dokonce několik synů. Nutno dodat, v tomto bodě se velký vladař nemýlil, protože v roce 1377 opravdu přisel na svět další syn, pokřtěný jménem císařova děda Jindřicha. Dítě však zemřelo ještě v kojeneckém věku. 

Kdo by vládl, kdyby…

Císař nezapomněl ani na moravskou sekundogenituru, tedy na syny svého mladšího bratra Jana Jindřicha, který v listopadu roku 1375 zemřel. Jeho tři synové byli starší než Karlův prvorozený Václav. Kromě již zmíněného Jošta zde byl Jan Soběslav a Prokop. Teprve při úplném vymření Karlových přímých potomků mohl nastoupit Jošt jako nejstarší člen vedlejší (moravské) dynastie nebo jeho mužští potomci a pak ostatní podle stejné zásady. Přenášení dědičných práv mezi mladšími bratry bylo velmi složité až nepřehledné. Považme, že sám Karel došel při skládání poslední vůle až k takové – v jeho době krajně nepravděpodobné – možnosti, že by Lucemburkové vymřeli po meči. V tom okamžiku by nastoupily na trůn dcery, a to podle jasně stanoveného pořadí. 

Mimo to v závěti nechyběla ani budoucí titulatura, kdy synům bylo přímo přísně předepsáno, jak by se měli titulovat. Například „My Zikmund Český, z Boží milosti markrabě braniborský, arcikomorník Svaté říše“, v případě mladšího Jana Zhořeleckého „My Jan Český, z Boží milosti markrabě braniborský a vévoda zhořelecký“. Nepřehlédneme, že tituly obou mladších Karlových synů byly shodně vztaženy na Braniborsko. Zdá se, že císaře k tomu motivoval velmi cenný kurfiřtský hlas.

Není jasné, jak to, že vladaři při rozdělování majetku nevadilo, že oba bratry vztáhl k uvedenému území. Možná že to byl jeden ze zdrojů jejich budoucího konfliktu, Jan Zhořelecký se totiž později přiklonil na stranu nevlastního bratra Václava. V roce 1396 Jan nečekaně zemřel. Předpokládá se, že byl otráven, a byly vysloveny domněnky, jež naznačovaly, že v tom měl prsty Zikmund Lucemburský.

Neblahé důsledky

Další závěť velkého císaře pochází z 18. října 1377. Mohlo by se zdát, že podnětem k revizi poslední vůle se stalo narození syna Jindřicha, ale nebylo tomu tak. Jeho podíl totiž nebyl v novém dokumentu vůbec určen s tím, že bude formulován teprve později. Vlastní pohnutkou bylo přesnější vymezení jednotlivých území, jež měla připadnout Karlovým synům. U všech tří si výše uvedená jistá vágnost formulací vyžádala zpřesnění. I stalo se, ale pohled do textu prozrazuje, že hranice území jednotlivých synů byla stále jen velmi zběžně, neostře vymezena. Inu, nezapomínejme, že se nacházíme v poslední čtvrtině 14. století…

TIP: Císařovi muži: Kdo pomáhal Otci vlasti budovat české království?

Moderní historikové hodnotí obě závěti Karla IV. vcelku negativně. Jako by si stárnoucí vladař neuvědomil, že při jejich naplňování to nebude on, kdo je bude uvádět v život, a že formulace závětí, pocházející pravděpodobně přímo z pera císařova, vyvolají u jeho synů mnoho konfliktů a sporů. Proč by tito mladí aristokraté měli respektovat Karlovu koncepci českého státu, když samotné závěti tuto jednotu bořily či přinejmenším oslabovaly? V dějinné praxi dekád následujících po Karlově smrti sice koncepci svého otce mlčky dodržovali, to však vůbec neznamenalo, že by soužití mezi nimi bylo nějak idylické. Naopak, konflikty mezi Karlovými syny byly v podstatě na denním pořádku. A posléze se k nim připojili i jejich moravští bratranci.