Násilím zbídačené africké Burundi: Krok od občanské války
Burundi patří k několika málo africkým zemím, jejichž současná podoba navazuje na státní útvar existující již v předkoloniálních dobách. Navzdory uvedené tradici však dosud marně hledá cestu k míru a prosperitě a po dvou genocidách za posledních padesát let se stále potácí na pokraji občanské války
Vlajka Burundi byla přijata v roce 1967. Bílý kříž představuje mír, zelená naději v lepší budoucnost a červená utrpení národa při boji za svobodu. Tři hvězdy zastupují nejpočetnější etnika – Hutu, Tutsi a Twa.
Nevraživost mezi kmeny Tutsiů a Hutuů téměř zcela brání normálnímu životu v Burundi. Za uplynulých padesát let zahynulo v občanských válkách tohoto nevelkého národa přibližně půl milionu lidí a další stovky tisíc obyvatel ze země uprchly. Zatím se přitom nezdá, že by se měla situace v blízké budoucnosti výrazněji uklidnit.
Všichni touží po míru
Mír uzavřený v roce 2000 ještě dlouho nepřinesl kýžený klid zbraní. Dvě mocné frakce Hutuů odmítly mírovou smlouvu podepsat a boje pokračovaly na venkově, kde žije drtivá většina obyvatelstva. Když roku 2006 střelba konečně ustala, bylo jasné, že lidé touží především po míru: Plných 90 % Burunďanů podpořilo návrh, který zakotvil vyvážený podíl Hutuů a Tutsiů na moci.
V únoru 2007 ukončila OSN oficiálně vojenské operace v zemi a zaměřila se na budování ekonomiky státu, jenž během válečných let velmi trpěl. Věnovala desítky milionů dolarů na rozvoj infrastruktury i demokratických postupů a na ochranu lidských práv. Mnohé neziskové organizace se pustily do boje s virem HIV a dalšími zdravotními problémy. Už v srpnu 2005 stanul v čele země Pierre Nkurunziza jako první prezident „mírového Burundi“.
Prezident diktátor
Nenávist mezi Hutuy a Tutsii, která byla v zemi přítomna odedávna, se vyhrotila za koloniální nadvlády Němců a později Belgičanů. Tento základní prvek místní politiky dál přetrvává, a ve vyostřené situaci se tudíž jen těžko dostávají k moci osvícení vůdci, kteří by se těšili podpoře většiny obyvatel. Prezident Nkurunziza tak rozhodně nemá snadnou situaci, sám však ke zklidnění nijak nepřispívá.
Jeho druhé zvolení v roce 2010 provázely rozsáhlé protesty opozice a v posledních letech stále častěji zaznívají obvinění z rostoucího autoritářství, včetně násilných postupů proti médiím a opozičním politikům. Přestože burundská ústava umožňuje prezidentovi setrvat ve funkci pouze po dvě volební období, prosadil Nkurunziza předloni své třetí zvolení – za což si vysloužil mezinárodní kritiku. Neúspěšný pokus o puč, který měl prvního muže odstranit z čela státu, vedl k zatýkání a dalším násilnostem. Ze země uteklo přes 200 tisíc lidí a množí se zprávy o zatýkání členů opozice, mučení a záhadných zmizeních, stejně jako o vzrůstajícím potlačování svobody slova.
Jako stoh slámy
V atmosféře, jež se blíží politické anarchii, se vcelku pochopitelně nedaří burundskému hospodářství. Nerozvinutý africký stát je závislý na zemědělství, ve kterém pracuje devět z deseti obyvatel. Hlavní vývozní artikl představují káva a čaj, což znamená, že země po ekonomické stránce velmi závisí na počasí. Neobešla by se však ani bez zahraniční pomoci, jež v roce 2014 tvořila přes 40 % státních příjmů.
Výčet problémů jednoho z nejchudších států světa je děsivý: od nízkého vzdělání obyvatelstva přes nedostačující zdravotní péči a špatnou infrastrukturu až po korupci či podvýživu. V žebříčku Indexu světového štěstí, který každoročně sestavuje OSN, se Burundi loni umístilo na posledním místě, letos na předposledním. Pokud jde o stabilitu, působí tak země jako stoh suché slámy, kolem nějž neustále pobíhají lidé s pochodněmi…
Stručné dějiny
Prvními známými obyvateli dnešního burundského území byli pygmejští Twaové. V 11. století migrovali do lokality Hutuové a následně se stali tamním nejpočetnějším etnikem. Ve 14. století přišli Tutsiové, kterých bylo sice méně, ale na řadu dalších století získali v zemi rozhodující vliv.
Království, Němci a Belgičané
První burundský stát vznikl zřejmě v 16. století ve východní části regionu a pastevečtí Tutsiové v něm vládli jako šlechta zemědělským Hutuům. Útvar postupně rostl a soupeřil o vliv se sousední Rwandou. Za zlatý věk se považuje éra krále Rugamby (1796–1850), jenž ovládané území zdvojnásobil.
Od poloviny 19. století do Burundi přicházeli evropští objevitelé a v roce 1899 se oblast stala – společně s Rwandou a většinou Tanzanie – součástí Německé východní Afriky. Během bojů první světové války dobyli území Belgičané a v roce 1923 jim Společnost národů udělila mandát, v jehož rámci pak spravovali Burundi i Rwandu: V lokalitě vládli prostřednictvím Tutsiů, ale roku 1962 se oba zmíněné africké státy osamostatnily.
Násilí plodí násilí
Po získání samostatnosti došlo na konci roku 1966 ke zrušení monarchie a k vyhlášení republiky. Stále ovšem trvala nadvláda Tutsiů a vzrůstala nevraživost a napětí mezi nimi a Hutuy. V roce 1972 zabily tutsijské armádní jednotky 80–200 tisíc Hutuů během násilností, které se do dějin zapsaly jako první burundská genocida.
Melchior Ndadaye – první prezident z kmene Hutu, zvolený roku 1993 – byl zavražděn tři měsíce po volbách. V dubnu 1994 zemřel další hutuský prezident, Cyprien Ntaryamira, když bylo sestřeleno letadlo, v němž cestoval spolu s prvním mužem Rwandy. Následně vypukla apokalypsa: Armáda ovládaná Tutsii zabíjela Hutuy, zatímco milice zformované Hutuy oplácely stejnou mincí. V konfliktu zahynulo asi 300 tisíc lidí (většinou Tutsiů) a víc než půl milionu Burunďanů ze země uprchlo. Teprve v roce 2000 se podařilo uzavřít mírovou smlouvu, ale boje ustaly až roku 2006.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: zhruba 11,1 milionu; očekávaná doba dožití: 60,5 roku; prům. počet dětí: 6,04 na ženu; věková struktura: 45,61 % dětí do 15 let, 2,57 % obyv. starších 65 let, 50 % obyv. mladších 17 let; městské obyv.: 12,1 %; etnické složení: Hutuové 85 %, Tutsiové 14 %, pygmejští Twaové 1 %, několik tisíc Evropanů a lidí z jihovýchodní Asie; náboženství: katolíci 62,1 %, protestanti 23,9 %, muslimové 2,5 %, ostatní 3,6 %, bez určení 7,9 %; jazyky: úředními jazyky jsou kirundi a francouzština, používá se také svahilština a angličtina; obyv. pod hranicí chudoby: 68 %; gramotnost: 85,6 %.
Politika
Typ vlády: republika prezidentského typu; samostatnost: od 1. 7. 1962 (předtím státní správa vedená Belgičany pod patronátem OSN); hlava státu: prezident Pierre Nkurunziza (od srpna 2005), viceprezidenti Gaston Sindimwo a Joseph Butore (oba od srpna 2015); prezident je také šéfem vlády; volby: prezident se volí v přímých volbách na pět let a může kandidovat podruhé, viceprezidenty jmenuje prezident; parlamentní volby probíhají nezávisle na prezidentských.
Ekonomika
HDP na hlavu: 800 USD (odhad z r. 2016; ČR – 33 200 USD), jedna z pěti nejchudších zemí světa; měna: burundský frank (BIF), 1 USD = cca 1 660 BIF, 1 CZK = cca 66 BIF.
Geografie
Rozloha: 27 830 km², o něco víc než třetina ČR; hranice: 1 140 km (s Tanzanií, Rwandou a Konžskou demokratickou republikou); charakter území: velmi hornatá země s náhorní plošinou na východě a s nížinami podél některých řek; podnebí: rovníkové, velmi proměnlivé v závislosti na nadmořské výšce; dvě období dešťů a dvě období sucha; min. noční / max. denní teploty (°C) v Bujumbuře: leden–březen 19/28, duben–červen 18–19/28–29, červenec–září 17–19/29–31, říjen–prosinec 19–20/28–30; nejnižší a nejvyšší bod: jezero Tanganika (772 m) / Heha (2 670 m).