Námluvy přes inzerát: Rozvoj tiskovin přinesl revoluci v hledání partnerů

Historie sňatkové anonce sahá až ke sklonku 17. století, kdy se třicetiletý Angličan prostřednictvím Houghtonského týdeníku poohlížel po mladé dámě, která by oplývala sumou 3 000 liber. Stejně k věci se ve svém dopise nebála jít i první žena, jež se podat inzerát osmělila až o století později, v roce 1797. Elisa svými požadavky na muže „vzhledného, slušně vychovaného a z dobré rodiny“ vyvolala naprosté pobouření a pochybnosti, zda text opravdu napsala žena – vzhledem k tomu, že tehdy platilo za společensky nepřijatelné, aby si příslušnice něžného pohlaví sama hledala partnera.

Racionalita nutná, láska vítaná

Předminulé století bylo v oblasti partnerských námluv věkem konzervativním, striktně dbajícím na stanovené tradice. Romantická láska rozhodně nepatřila k nejdůležitějším faktorům pro vstup do manželství, a ještě v 50. letech nepřekvapilo, že se budoucí partneři dopředu neznali. V měšťanském a venkovském prostředí nebylo totiž manželství v rukou nevěsty a ženicha, nýbrž rodičů a takzvaných dohazovaček. Majetek, peníze a společenské postavení – tyto parametry se tyčily vysoko nad vzájemnými sympatiemi nastávajících, které byly oceňovány spíše jako příjemný doplněk, nikoliv podmínka k uzavření sňatku.

S postupným uvolňováním a rozkvětem společenského života se v druhé polovině 19. století staly dějištěm předsvatebních domluv měšťanské „kinderbály“, ale i tenisové kurty, na kterých se bariéry mezi dívkami a chlapci začínaly pomalu probourávat. Děti dělníků a řemeslníků zas navštěvovaly taneční zábavy a na venkově se chodívalo „k muzice“.

Těchto standardních forem poznávání se ovšem nemohl účastnit každý – jedincům, kteří na společenské akce neměli čas nebo peníze, případně v okolí nenašli žádné potenciální kandidáty na partnerství, přispěchala na pomoc nově vzniklá inzerce v novinách, která se nabízela jako nejjednodušší alternativa. Skrz dopisování se tak mohli lidé z různých krajů seznámit dříve, než došlo ke klasickým osobním schůzkám.

Od nepřístojnosti k obvyklosti

Antonie Čelakovská se v dopise adresovaném Boženě Němcové z 16. ledna 1848 rozvášňuje nad německou rubrikou „Heiratsgesuche“ (žádosti o sňatek) ve vratislavských novinách: „O takovém nešvaru nemáme v naší drahé otčině žádného pojmu, a dá-li Bůh, nikdy se ho nedočkáme…“ Dámě se její přání každopádně nesplnilo, česká rubrika Nabídnutí sňatku totiž vznikla, i když jí na popularitě nepřidával pro inzerenty značně ponižující název. Jiná možnost seznámení, než za účelem vstupu do manželství, ale tehdy nebyla akceptovatelná, a inzeráty tím pádem měly oproti těm dnešním mnohem serióznější charakter.

Tento trend začal v 2. polovině 19. století lákat čím dál více osamocených duší, a přestože inzeráty jako vybočující novinka schytávaly těžkou kritiku, vysloužily si řádné místo na posledních stranách Lidových novin a Národních listů a v průběhu let posloužily desetitisícům zájemců. Předsudky vůči seznamkám se začaly rozplývat s blížícím se 20. stoletím. Kniha o slušném chování z roku 1896 kupříkladu nabídnutí sňatku skrz tiskoviny vyzdvihuje jako skvělou variantu, která natolik zevšedněla, že na ní není nic „ponižujícího či nepěkného“ a spousta párů se díky této možnosti těší ze šťastného manželství.

Inzeráty sloužily také pro pobavení nejrůznějších vtipálků. Zde dlouhodobě nezaměstnaný muž hledá ženu ze stejného oboru.

Mezi základní informace, nacházející se i v té nejstručnější nabídce, patřil alespoň přibližný věk inzerenta. Lidé šli s kůží na trh za účelem brzkého sňatku, jejich průměrný věk se proto pohyboval okolo 30 let, což bylo číslo lehce převyšující průměrné stáří při vstupu do manželství v 2. polovině 19. století. K inzertním přispěvatelům totiž rozhodně nepatřili jen lidé mladí a svobodní, nýbrž i starší, a čas od času dokonce rozvedení. Poměrně často se po druhém společníkovi do života poohlížely vdovy a vdovci, nezapomínajíce se pochlubit počtem svých dětí.

Přestože bylo v 19. století úmrtí partnera chápáno (zejména u žen) jako určitá ekonomická slabina, velké množství mužů ve svých inzerátech přesto uvádělo, že by jim vdova rozhodně nevadila. Novinoví pátrači většinou toužili po druhé polovičce podobného věku, muži tradičně po ženě trochu mladší a ženy po muži trochu starším. Našla se ovšem i osmačtyřicetiletá vdova, která prahla po vztahu se sedmdesátníkem.

Čím majetnější, tím atraktivnější?!

Jako zásadní mužská role se vnímala schopnost materiálně zabezpečit rodinu. Proto v inzerátech často zaznívalo přání žen na muže v „zajištěném postavení“, některé dokonce požadovaly chotě konkrétní profese – v očích inzerentek byli atraktivní zejména státní úředníci, advokáti, učitelé a lékaři. I v tomto se ale rozhodně neshodly všechny dámy, jedna dala například jednoznačně najevo, že „MUDr.“ nepřichází v úvahu.

Zmínka o výši majetku muže a věna ženy patřila k zásadním informacím vyjímajícím se na začátku novinových vzkazů. Většinou k sobě tíhli lidé se srovnatelným finančním zaopatřením. Když už tomu tak nebylo, společensky přijatelnější variantou bylo, že muž „pozvedl“ ženu, proto se spíše ony nezdráhaly do inzerátů uvést, že jsou „chudobné“. Avšak i muži si někdy chtěli polepšit a netajili se svým obchodním záměrem. Třeba někteří důstojníci uváděli nejenom, jakou peněžní částkou by nevěsta měla být obdařena, ale bezostyšně přiznávali, že mají zájem o „finanční svatbu“.

Inzerát se nebál podat jak kovářský pomocník s naspořenými 720 zlatými, tak majitel usedlosti v hodnotě 130 000 zlatých. Paleta povolání byla opravdu pestrá – svatbu plánoval ředitel firmy, zámožná žena, sládek, zahradník, ale i vychovatelka či žena v domácnosti. Nejčastěji se ovšem čtenáři v novinách setkávali s po choti pátrajícími úředníky, obchodníky, průmyslníky a majiteli hospodářství. Přestože se s příchozím 20. stoletím začaly na stránkách periodik zjevovat i první výdělečně činné, samostatné ženy, převažovala stále poptávka po slušně vychovaných, citlivých hospodyních s kladným vztahem k domácnosti a výchově dětí.

Dobrá povaha nad zlato

Sdělení inzerátů víceméně korespondovala s dobovými konvencemi založenými na protikladných rolích a oddělených světech muže a ženy. Přesto se v tištěných sloupcích zrcadlila široká rozmanitost společnosti, ve které se vždy najdou výjimky potvrzující pravidlo. Typický stereotyp racionálního živitele v inzertních řádcích narušovali třeba muži chlubící se svou něžnou, ušlechtilou a dobrosrdečnou povahou nebo jedinec hledající ženu „upřímného srdce a dobrého humoru“.

Ženy naopak velmi často vyzdvihovaly svou vzdělanost a inteligenci, což nebyly zrovna hodnoty, které by byly od žen společností prioritně vyžadovány, přesto, s měnícím se postavením žen v 19. století, se rády pochlubily například svým hudebním a literárním vzděláním.

Na stránkách periodik tím pádem šlo najít dobrou pianistku, muže hledajícího hlavně spokojenou partnerku, ale především spoustu lidí, pro které byla zásadním faktorem vlídná a dobrá povaha, nikoliv jen společenský a finanční status. Lidem tak bezesporu nebylo lhostejné, jaká osobnost bude po jejich boku stát, a začínali se čím dál více řídit vlastním úsudkem. Kupříkladu dědička mlýna a pozemků u Prahy ve svém inzerátu rezolutně odmítla, že by se na vývoji jejího budoucího vztahu jakkoliv podílel dohazovač. Na druhou stranu bylo stále časté, že nabídky za své ratolesti podávali rodiče.

TIP: Historie manželství v Čechách: Jaký byl recept na domácí štěstí? 

Sto lidí, sto chutí – na nastávající byly v inzerátech kladeny všemožné nároky. Někteří si vysnili „upřímnou vlastenku“, pro jiné bylo zásadní náboženství. Další pisatelé přiznávali své tělesné „vady“ a chtěli si najít někoho, kdo by taktéž měl určité vzhledové „nedostatky“. O fyzickém vzhledu se nicméně bylo zvykem vyjadřovat spíše vyhýbavě. Ženy se samy popisovaly jako zdravé a hezké, ty starší pak jako zachovalé. Tehdejší metou krásy byl zřejmě zdravý chrup, ale i barva vlasů, kterou ženy často neopomínaly zmínit. Muži se o svém vzezření vyjadřovali ještě stručněji, většinou se omezujíce na prohlášení, že nejsou „nejošklivějšího zevnějšku“.