Na vlastní oči: Tragická bitva u Sadové očima dvanáctiletého Ignáta Herrmana

Zajímavé svědectví o bitvě, ve které na jedné straně stála pruská a na druhé sasko-rakouská armáda, přináší memoáry literáta Ignáta Hermanna (1854–1935), jež vyšly pod názvem V pevnosti s podtitulem Vzpomínky z roku 1866. Slavný redaktor a fejetonista totiž střet prožil v místním opevnění ležícím mimo dostřel děl, a proto se právě sem stáhla část civilního obyvatelstva. 

Válka za humny 

Do Čech tehdy postupovaly tři pruské armády, označené jako První, Druhá a Labská. Celkově měli „Prajzové“ téměř 280 000 mužů (někdy se uvádí o 40 000 méně), zatímco Rakousko- saská armáda disponovala silou 240 000 mužů s 26 000 saskými vojáky. Z těch všech pak u Sadové bojovalo plných 436 000 mužů. Bitva začala v ranních hodinách dne 3. července 1866. Rakouská armáda se rozložila na plných 11 kilometrech. Pravé křídlo se nacházelo na severu kolem obcí Máslojedy a Čistěves, střed a velení byly situovány v obcích Chlum a Lípa a levé křídlo se táhlo přes obce Dolní a Horní Přím a Probluz. Pruská První armáda přicházela ze severozápadu směrem od Hořic. Labská armáda ze západu a Druhá armáda opožděně ze severu od Dvora Králové. 

Situace se nejprve vyvíjela příznivě spíše pro rakouská vojska, což se ovšem záhy změnilo, když před desátou hodinou ranní obsadila 7. pruská divize les Svíb. Na rakouském středu došlo k zoufalé snaze dobýt Chlum, a to i za cenu využití záloh. Na útočící Rakušany však čekala smrt v podobě palby z pruských jehlovek. Za pouhých 20 minut přišlo o život plných 8 750 mužů. Oslabení spojenci pak nedokázali čelit dalšímu náporu. Z hrdinských činů tohoto dne vystupuje především příběh jízdního dělostřelectva pod velením setníka van der Groebena, čítající tehdy pouhých 8 hlavní. Baterie jednotky nepřátel ostřelovala tak úspěšně, že jejichž postup zastavila, a poskytla tak ostatním čas potřebný k ústupu. Na celkovém výsledku to však nic nezměnilo a již ve čtyři hodiny bylo pruské vítězství nezpochybnitelné. 

Prušáci se dají na útěk… 

Hermann vzpomínal: „Z války samé nevanul na nás žádný děs. (…) Od nejútlejšího dětství jsme vídali tahy setnin a praporů vojska všech barev. (…)“ Navíc procházející Rakušané nejprve šířili pocit sebevědomí a dobré nálady. Místní kluci tudíž měli jasno: „Za zvuku vojenských kapel započnou stříleti, Prušáci se náhle dají na útěk, naši spustí hromový pokřik ‚hurrrá‘ – a bude vyhráno.“ Jakmile se však objevili „Prajzové“, jako by se prudce ochladilo. „(…) vanul z nich děs, strašlivá jejich zbraň, jehlovka, šířila postrach a beznadějnost. Počátečné rozjaření bojovné a důvěra ve snadné vítězství ustoupily všeobecné sklíčenosti.“ A k obavám byl skutečně důvod. Jakmile totiž došlo k prvním akcím, objevili se i první zranění. „Přišli zase jiní – každý den jiný obraz, jiné výjevy, ale den ode dne smutnější, truchlivější.“ 

Ti, kteří byli bojišti ještě blíže a neměli prostředky na to odcestovat k známým či příbuzným, potom vzpomínali: „V naší obci Máslojedech bylo v týž den od Náchoda slyšet hřmění děl a všechno téměř obyvatelstvo spěchalo na 320 metrů vysoko položenou, širokou téhdáž polní cestu, odkud naskýtá se nádherný rozhled na Krkonoše, Orlické hory a do širého kraje. Bylo odtud zcela dobře viděti vylítnuvší kouř z jednotlivých výstřelů dělových.“ Pamětní kniha Nechanic pak popisuje smutný výsledek: „Volání bylo tak hrozné a takovýchto chuďasů muselo mnoho zahynouti jen tím způsobem, že se jim pomoci nedostalo.“

TIP: Bitva u Jičína: Prusko-rakouský střet z roku 1866 zasáhl i Čechy

Smutné následky 

Ti, kteří přežili, byli rozstrkáni všude, kde to jen trochu šlo. K jejich uložení sloužily stodoly, stáje, světnice, školy, zámky, kláštery i kostely. Ke slovu tak konečně přišla natrhaná látka – kterou uvědomělí místní občané chystali už od začátku mobilizace. Ignát Hermann vzpomíná: „V Hradci samém dávno předtím, než bylo nalepeno na rohy (výzvy, že obyvatelstvo má chystat cupaninu na obvazy, pozn. red.), nebylo konáno v domácnostech skoro nic jiného (…) a od rána do večera ženy i děti seděly u stolů a draly cupaninu.“ Autor navíc udává, že příprava dostatečného množství těchto obvazů se stala věcí cti a jednotlivé domácnosti zápolily, kdo jich nachystá více. Natrhaná látka však pocházela ze všech možných zdrojů a někdy byla používána dvakrát či třikrát, takže se stávala zdrojem infekce.